Ten počin se jmenuje Fitzcarraldo a titulní hrdina v něm za pomoci indiánů přetáhne loď přes kopec z jedné řeky na druhou. Zaznamenané deníky dostaly název Dobývání marnosti v odkazu na dialog z filmu, ve kterém de facto sponzor titulního hrdiny, kaučukový baron Don Araujo, totálně zpochybňuje Fitzcarraldovo snažení, ve kterém nevidí žádný dobrý, nýbrž pošetilý smysl. Hned v předmluvě této publikace režisér upozorňuje, že o samotném natáčení se v ní téměř nebude nezmiňovat, čímž poněkud sníží nadšení. Nicméně už po několika úvodních stránkách zjistíme, že pravděpodobně stejně půjde o nesmírně pozoruhodné čtení až do poslední stránky, kterých evidujeme celkem 280 plus devítistránkový registr osob a míst. Tím spíše, že nevynechává cholerické rozmary démonického Klause Kinskiho …

Už jenom možnost nahlédnout do takhle exotického prostředí, kór v době, kdy se v něm ještě pohybovaly konkrétní indiánské kmeny prakticky bez kontaktu s vnějším světem, by rozhodně stála za to. A dvojnásob tehdy, když nás provází tvůrce s tak nevšedním viděním světa jako je Werner Herzog. Nezačínáme však ani v Iquitosu, ani v Camisee, kde jinak strávíme většinu času, nýbrž o cca 4 000 kilometrů severněji, tj. v kalifornském San Franciscu u Francise Forda Coppoly – dva měsíce předtím, než vstoupí do běžné distribuce jeho famózní klenot Apocalypse Now, kde se jednou z nepopiratelných inspirací stal právě snímek Aguirre, hněv boží. Záhy padne poprvé jméno Les Blank, který se postaral o tento unikátní dokument z natáčení, ze kterého pochází i tento výstup rozzuřeného Klause Kinskiho před zraky nechápajících indiánů.

K dalším výstupům otce herečky Nastassji se ještě dostaneme. Nicméně přes výbušnou povahu o sobě tvrdil, že je přírodní typ. Nebyl však režisérovou první volbou. Hlavní úloha původně připadla – jak ostatně můžeme vidět tady – Jasonu Robardsovi (Tenkrát na západě, Balada o Cable Hogueovi), který měl za hereckého parťáka Micka Jaggera, jenž se svou tehdejší přítelkyní Jerry Hall přicestoval do Amazonie na Nový rok 1981. To znamená, že než se vůbec rozjede natáčení, máme přečtených už 100 stránek. Důvod, proč to nakonec nedopadlo ani s těmito dvěma umělci, ani s Mariem Adorfem (aka Santer), a proč z původního obsazení zůstala pouze Claudia Cardinale (nepravdivá informace o jejím těžkém zranění patřila k senzacím tehdejšího tisku), si upřímný filmař nenechá pro sebe.

 










 

Zároveň v podstatě přidá tipy & triky & postřehy pro ty, kdož se taky chystají vycestovat do deštného pralesa, kde se z některých úhlů pohledu pochopitelně ani za dvacet, po kterých se tam Werner Herzog vrátil, a s největší pravděpodobností ani teď za 40 roků téměř nic nezměnilo. Kromě toho, že indiáni patrně už nenosí trička s Johnem Travoltou, nýbrž s The Rockem nebo Bradem Pittem. K tomu se dozvíme o původu některých scén, jaké ve filmu uvidíme (indiáni s rukama na zábradlí, černé indiánské pomalování znamenající neviditelnost, deštník plující po řece rukojetí vzhůru, …). V této, stejně jako v kterékoli jiné souvislosti s touto knihou, nutno podotknout, že by bývalo bylo pro zcela jasnou představu naprosto famózní, kdyby jedinou fotkou nebyla ta na obálce!

O dramatické momenty vskutku nebyla nouze – ať už šlo o dítě uštknuté hadem; chuchupem (brutálně smrtelně jedovatý křovináč němý) uštknutého káceče stromů, co si pak raději pilou useknul nohu, aby zabránil rozšíření jedu do celého těla; nutnost vyndat v devátém měsíci mrtvé dítě z těla matky; situace kolem opičáka s přezdívkou Tricky Dick Nixon; sledování hladiny a hlasitosti řeky; sklípkana či žáby v botě nebo opičku v kleci, co se do ní po propuštění sama dobrovolně vrátila. Vrcholem všeho pak bylo zřejmě zjištění, že smrt je dědičná.

Natáčení v daných podmínkách, pro Evropana úplně odlišných, kupodivu provázely i veselé situace. Autor přitom reflektuje také události, ke kterým došlo ve světě a které se ke štábu do pralesa dostaly. A tak si přečteme o přání uzřít u svých nohou neznámou rybu; dozvíme se, že kapitán lodi se chodil koupat oblečený, aby mu nebyla zima; že švýcarští horolezci spolu při lezení hráli šachy; že počítač v Miami poslal dlužníkovi po splatnosti 2 500 upomínek; že si indiánské ženy pro zábavu splachovaly WC (zrovna jako Otík); že se přes vysílačku podařilo naladit na stejnou frekvenci s kamioňákem a jeho ženou z Kansasu; že se Herzog s připlazivším se hroznýšem na sebe dívali a přemýšleli o důležitosti druhů; že papoušek tu sežral poštu, tu chtěl sežrat šestivoltovou baterii; že si místní nosili Coca-Colu v igelitkách, aby ušetřili za flašku; že se jedné staré pralesní chatrči přezdívalo „Sepahua Hilton“; že se v těchto končinách klidně může stát, že začnete brousit mačetu a najednou zjistíte, že uplynulo 100 roků (podobně jako když František Koudelka rozklepával nejtek) …

 










 

A k tomu dodá Werner Herzog pozoruhodné úvahy, z nichž ponejvíce vyniká tato: „Dvě myšlenky, které sem nepatří, mě zaměstnávají uprostřed organizačního rozruchu: jak si vysvětlit, že latina nezanechala v Germánii jižně od limetu žádné stopy, zato v jazyce Anglie natrvalo, ačkoli tamní římské posádky byly mnohem roztroušenější, a: nejsou hvězdy, které se od nás vzdalují rychlostí blížící se rychlosti světla, na kolizním kurzu s námi, stejně jako by nás měla matematická kulka, vypálená na Zemi a letící kolem zeměkoule, nevyhnutelně zasáhnout do zad?“ Pro někoho to může být známka počínajícího tropického šílenství, pro jiné důkaz o nesporné vzdělanosti.

Současně dostaneme příležitost si uvědomit, že režisér, vlastním jménem Stipetić, zažil vskutku nevšední věci! Teď nemám na mysli spolupráci s Tomem Cruisem, pochod Mnichov-Paříž, ba ani jeho někdejší tajné přebývání v baráku v Düsseldorfu u cizích lidí, kteří zrovna odjeli. Na mysli mám to, že – vedle šance promluvit s Francisem Fordem Coppolou přímo v jeho domě v San Franciscu – měl možnost se setkat s Johnem Paulem Gettym III (tím, co mu únosci uřízli ucho); vedl nevšední pracovní rozhovor s Abelem Gancem; zažil neobyčejně náruživou slovenskou dělnici při natáčení Nosferata; navštívil místo, kde byl týden předtím zastřelen John Lennon; využil pozvání Stanleyho Kubricka na natáčení Osvícení, kde měl Jack Nicholson zájem s ním spolupracovat … ale ne v džungli. A přičíst můžeme i natáčení v Teatro Amazonas v Manausu, protože to se taky nepoštěstí každý den.

Dobývání marnosti je neopakovatelně jedinečná záležitost, u které můžeme být rádi, že vyšla i v češtině. Nejdelší zápis z jednoho dne činí cca 4 stránky, nejkratší pochází z 21. 4. 1981 a obsahuje jen dvě slova: Krvavé úterý. Díky tomu, že je tak nesnadné se od čtení odtrhnout, si budeme chtít dohnat také další projekty Wernera Herzoga. S Fitzcarraldem dosáhnul i přes nejrůznější nepřízně něčeho neuvěřitelného, čímž se fakticky dostal na roveň titulní postavy, kterou ztvárnil Klaus Kinski – vynikající herec, ale zároveň krajně komplikovaný člověk, jehož vrtochy si nemůžeme níže nezaznamenat, protože pomáhají si udělat ještě ucelenější obrázek. A taky proto, že jsou přece nedílnou součástí téhle skvělé knihy.

 










 

Z TÉ HROMADY BYLO VYBRÁNO POUZE JEDNADVACET NEJPESTŘEJŠÍCH
Kinski upadl do nepochopitelného běsnění kvůli jedné z tuctu fotek, u které si myslel, že se spoušť spustila v nesprávné chvíli.
Kinskimu nesmí sáhnout na vlasy ani jeho kadeřník.
Kinski má jen jediný problém, že ráno zase zakokrhal kohout.
Kinski mi dal svůj scénář. Chce, abych u jeho filmu převzal režii. Na 600 stranách střídavě po každé půlstraně, se jen šoustá a mrdá, mrdá a šoustá, všechno je prostoupeno jediným egomanským halucinogenním tripem. Tohle si musí natočit sám.
Kinski křičel na všechny strany a dělal, že je kdovíjak zraněný, přitom si jen narazil loket. Ale když uviděl Maucha, hned na všechno zapomněl a kamarádsky ho pomáhal ošetřit.
Kinski si mě vzal stranou a ve vzácné chvíli mi řekl, že jestli se utopím, půjde ke dnu se mnou.
Kinski vyhrožuje, že se postará, aby film zkrachoval.
Kinski vyprávěl, a mínil to jako další hrozbu, co prováděl se svými dvěma dcerami Polou a Nastassjou, jen za to by prý dostal v USA dvacet let, mám si dát pozor, on že se nezalekne ničeho.
Kinski se v přítomnosti Claudie Cardinale většinou chová jako kavalír.
Kinski mi připlul naproti po Camiseji na rychlém člunu, s řevem a pěnou u úst. Stál na přídi a divoce mával mačetou proti nepříteli, kterého viděl jen on sám.
Kinski ke mně přišel, blikal jako dohasínající svíčka a vypadal, že se vytrvale a neodvolatelně blíží k okamžiku, kdy definitivně a navždy ztratí úlně nervy.
Kinski je nervózní.
Kinski vroucně přitiskl tvář ke kmeni jednoho stromu a začal s ním kopulovat.
Kinski hystericky křičel. Po jednom zdalších zuřivých záchvatů si mě vzali náčelníci Ašáninků Kampů a Mačigengů ze Shivankoreni stranou a s naprostým klidem se mě ptali, jestli ho pro mě nemají zabít. Zpozoroval, že se něco děje, a rychle přepnul ze zuřivce na smrtelně nemocného.
Kinski si připadal úplně odsunut ze středu zájmu, začal hulákat jako smyslů zbavený, že dostal vlažnou kávu, a nebylo možné ho nijakým způsobem ulidnit, což bylo ovšem pro nás zásadní, neboť jsme všichni napjatě naslouchali vzdáleným útržkům zpráv z krátkovlnného rádia, abychom zjistili, máme-li ještě podnikat nějaké další záchranné akce pro zřícené letadlo. Po hodině jeho nepřetržitého řádění jsem snědl poslední kousek čokolády, kterou jsem si v chatrči schovával, a to přímo před jeho očima. Vyřvával si plíce těsně u mého obličeje, ale tohle už nevydržel a okamžitě zmlknul.
Kinski, přírodní člověk, doteď nezašel do lesa dál než na deset metrů.
Kinski si stěžoval a chtěl se okamžitě vystěhovat z domu, protože v jeho blízkosti se táhne mravenčí chodníček.
Kinski křičel jako smyslů zbaven, jaká chátra a havěť jsou tihle kyklopští sráči Sergio Leone a Corbucci. Trvalo dlouho, než ho to vyčerpalo.
Kinski se pak ještě jednou krátce rozeřval, co za beznadějně nenadané, zoufale špekaté prase je Fellini.
Kinski si dnes pekl nad dýmajícím ohněm slepici a při tom slzel.
Kinski dal k lepšímu jeden ze svých záchvatů zuřivosti.


RECENZE FILMU FITZCARRALDO JE K DISPOZICI TADY

KNIHA JE NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V ESHOPU DOBRE-KNIHY


FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de