Knížku od Simone Berteaut   jsem četla, takže jsem byla   obeznámená s Edithiným   životem a věděla jsem, co   za drama mě čeká. Myslím   si, že se to dalo udělat   lépe, ale přesto dávám za   4, už jen za tu emocionální   sílu některých scén   (finále s "Non, je ne   regrette rien", malá   Edith zpívající na ulici   francouzskou hymnu, rozhovor s   novinářkou na pláži...)   Jako jiné tady mě nemile   překvapilo nechronologické   řazení, nenašla jsem pro to   žádné opodstatnění.   Konečná scéna s   "překvapením" o   malé Marcelle (a s   příšerným Vašutem) byla v   kontextu celého filmu   naprosto zbytečná.   Edithiným nesčetným   milencům a manželům nebyla   věnována skoro žádná   pozornost, naopak její   dětství bylo až neúměrně   natahované. Všechno toto   sráží film od dokonalého   zážitku. Ani Marion   Cotillard to na 5 nevytáhla -   ano, byla úžasná (chválím   maskéry), ale v některých   scénách jsem přece jenom   měla pocit, že přehrává.

Krása. Z každé scény   tohoto filmu sálájí emoce   – vášeň, touha, bezmoc,   bolest, smutek...krásně   nasnímané obrazy, od   kterých nelze odtrhnout oči   (včetně hrůzných obrazů z   válečné nemocnice),   bezchybné výkony všech   zúčastněných. Scéna v   knihovně mi zůstane v hlavě   (a ve snech...) ještě hodně   dlouho...Při posledních   pěti minutách filmu nastalo   v kině hrobové ticho, což   si závěrečné vyústění   plně zasloužilo. V mých   očích film dokonce předčil   i svoji předlohu.