Krásná hlavní hrdinka a   přitažlivé kulisy jen   trochu zachraňují opravdu   velmi děravý příběh a   jeho výstavbu, která   připomíná spíš televizní   sérii, než hollywoodský   blockbuster.

Temné a hrozivé. Neustálé   napětí, rojení stále   dalších otázek, zapadání   příběhových soukolí na   okamžik do sebe, jen aby   všechen ten řád byl   vzápětí opět obrácen v   chaos. Nikdy nevíme, co je   ještě skutečné,   konspirační teorie zní   vážně a šílenství je   všudypřítomné. Tíživá   hudba jen podkresluje   obrazovou chmurnost, která   počíná záběry na   osamělé ulice v tichém dni   i pochmurné, skoro v   noirovém stylu vyvedené,   výjevy z knihy. A Jim Carrey   po Věčném svitu   neposkvrněné mysli zase   ukázal, že dokáže   zvládnout role zrovna tak   vážné jako ve svých   komediích směšné.

Zajímavá   perlička – když film   skončil a já jsem vypnul   přehrávač, v pravém   dolním rohu obrazovky, na   liště, mi svítilo 0:23.

Jo, a hádejte,   kolik má můj komentář,   když časový údaj   uvážíme také jako slovo,   slov…

Russel Crowe i Christian Bale   zvládnou každou roli s   bravurou sobě vlastní,   nicméně na pořádný   western mi tady chybí   určitá dávka osudovosti,   symboliky a výraznější   hudba.

Film s naprosto skvělým   renderovaným   impresionistickým   prostředím, dokonale   vypilovanou akcí, úžasnou   exotikou a hrdiny, které si   člověk nemůže neoblíbit.   Co víc dodat? Mimochodem,   hodně lidí kritizuje takové   filmy pro historickou   nepřesnost, ale podle mě jen   machrují, že znají   historii. I mně vadí, když   je něco nesmyslné, ale jen   pokud by smyslná varianta   vyzněla stejně dobře.   Vzhledem k tomu, že kdyby se   300 drželo historických   reálií, tak z toho vznikne   nudná, homosexuální,   rasisistická, šovinistická   a ještě jednou nudná   slátanina, takže díky   bohům, že se tak nestalo a   že je 300 trochu   přimalováno (stejně tak   třeba film Trója - kdyby byl   přesně podle Illias, tak je   o ničem).

Nabízí se srovnání s   Komandem, kde byl řešen   podobný problém a tím se   ukazují také rozdíly, co   chtěli diváci od akčního   filmu 80. let a nyní. Tehdy   to musel být hlavně   svalnatý a drsný chlap,   který to umí s největšími   těžáky. Dnes se víc cení   hrdina typu Bourne -   perfektně ví, jak funguje   systém a dokáže toho   využít, postupuje   cílevědomě a nedělá   chyby.

Musím říct, že jsem byl   překvapivě zklamán. To, co   v Markétě tak fungovalo a   dělalo ji skvělou, tady   vytváří převážně jen   atmosféru nudy a unylosti. Z   tak silného tématu se dalo   vymačkat mnohem více   melancholie. A nezachrání to   tentokrát ani záběry na   pustý kraj, byť ani těch   zde není tolik.

Dá se to. Časování je sice   poměrně netypické a není   znatelný ten "tah na   branku", nicméně   výprava poměrně uchvátí a   i Farrell tomu dodá slušný   šmrnc. Kilmer jako Filip II.   je také výtečný, jen ta   Angelina Jolie mi tam přišla   trochu navíc.

John Millius neudělal   klasický remake knihy. Jeho   příběh není Howardovým   příběhem, samotný Howard   by mnohem spíše napsal děj   Conana Ničitele, než Conana   Barbara. Barbar Conan však   vystihuje něco mnohem   důležitějšího, než je   pouhé převedení   literárního díla na plátno   – tento film totiž dokázal   vystihnout Howardova ducha   příběhů, jeho atmosféru,   jeho genius loci Hyborie, jeho   životní filozofii, jeho   popis divoké společnosti,   divokých lidí a nezkrotné   touhy. Kdo chce vidět   klasický fantasy film se   spoustou zbytečných efektů,   klišé zvaným draci a   podobnými věcmi, ten má   smůlu. Smůlu mají i   britští autoři encyklopedie   o fantasy, ve které Barbara   Conana kritizují za   složitost (zřejmě by   chtěli tuctový film, na   který se podívají a   zapomenou) a nedostatek   fantastických příkras ke   konci – přitom právě zde   by nějaké zvláštní efekty   vše jen pokazily, konec, kdy   mocný barbar, archetyp   zběsilosti a válečníka,   archetyp barbarské čistoty a   nezkaženosti, vlastníma   rukama zabije mocného kněze   a jeho zotročení věřící   se jakoby probouzeli ze snu,   uvědomovali si, že ani   Thulsa Soudce nebyl   nesmrtelný; a když potom   pomalu odchází a za skvělé   hudby Basila Poledourise   házejí svíce do vody, až   nakonec ze všeho nezbude nic,   jen tma, osamělý Conan,   plápolající oheň a vítr   foukající prázdným   údolím. Tehdy na nás   zaútočí silný pocit   věčnosti, ale také   pomíjivosti. Tím jsme se   dostali ke skvělým scénám,   ve kterých hrají výborní   herci výborné charaktery.   Díky Cromovi za to, že v   tomhle filmu nemusí být   žádný ukecaný debílek,   který by svým   zesměšňováním ukazoval, o   kolik je hlavní hrdina   lepší. Subotai je naopak   perfektní postavou, jeho   scény když běží pro   raněného Conana, nebo když   se s štítem v ruce vrhá   proti šípu, jsou   nezapomenutelné. Stejně tak   skvělá je Valerie, do   jejíž role naštěstí   neobsadili žádnou   přelíčenou blondýnu, ale   pořádnou válečnici. Také   ona není Conanovi na obtíž   a není to žádné ohrané   och, zachraň mě, uvěznil   mě padouch, jsem úplně   blbá, ale budeme mít dobrý   sex, když mi pomůžeš.   Čaroděj Akira je také   dobrý, perfektně zapadá do   příběhu i světa.   Nejdokonalejší je ale   samozřejmě Conan, aneb   Arnold Schwarzenegger, který   je prostě úplný barbar –   jedno je jisté, i když se   prý chystá další díl   Conana, bude bez Arnieho a   tedy zákonitě nebude tak   dobrý. Lepšího Conana než   je Arnold nenajdete. Na filmu   je také úžasné celé   natočení – téměř vůbec   se v něm nemluví, spíše   jen přihlížíme dokonale   autentickým obrazům z   Hyborie, které jakoby vyšly   z pera samotného Howarda. V   jeskyni, kde Conan najde meč   vidíme pozůstatky dávných   lidí, stejně tak na   bitevních pláních, nikdo   ale nevysvětluje, co tam   dělali, jen nám celý obraz,   hudba a slova říkají, jak   jsou neskutečně staří a   dýchá na nás stejná   atmosféra bezedné propasti   času jako od Howarda. Conan   se Subotaiem běhají po   nekonečných pláních a my   cítíme poselství mluvící   o širé rozlehlosti prostoru,   o nekonečné svobodě, když   se můžeme rozběhnout a   některým z nás také   připomíná pár scén z   Pána Prstenů (ale Subotai   když běží a poskakuje na   něm luk, je mnohem   efektnější než Legolas, to   jen takový Postřeh :D).   Město je plné lidí,   nepořádku, hospoda je malá,   stisknutá, všude je bordel,   chlastá se… …Hyborská   éra dokonale nastíněná.   Jsou zde rozhovory k tématu,   nezapomenutelná modlitba   Conana ke Cromovi: „Crome,   nikdy jsem se k tobě   nemodlil, nemám na to dar.   Nikdo, ani ty sám, si nebude   pamatovat, jestli jsme byli   dobří, nebo zlí lidé, za   co jsme bojovali, nebo proč   jsme zemřeli. Jediné na čem   záleží je, že dva stáli   proti řadě nepřátel, na   tom záleží! Udatnost tě,   Crome, těší. Splň mi tedy   jedno přání: dopřej mi   pomstu! A jestli   neposloucháš, táhni do   horoucích pekel!“ která   vyzní ještě líp s   kvalitním českým dabingem   (který, myslím, dává   Conanovi ještě větší   estetickou sílu než jakou   má v původní verzi). Jsou   zde scény, kdy se Conan   zamýšlí, kdy se opájí   vítězstvím a stojí sám,   poslední, na bojišti plném   nepřátel. Je zde kolo, na   kterém visí opuštěné   okovy po těch, kteří   nepřežili zimu, kolo,   kterým točí Conan sám. Je   zde král s výborným   proslovem. Je zde tolik scén,   doprovázených naprosto   dokonalou a monumentální   hudbou. Akční scény, ty   jsou to nejlepší, co jsem   viděl ve fantasy filmu (ve   sci-fi vyhrává Equilibrium)   – ze všech zabitých   skutečně stříká krev,   skutečně jim odpadají   části těla, zbraně   vypadají skutečně ocelově   a zbroje použitelně.   Znalcové povídek o Conanovi   si také nostalgicky vzpomenou   na Bélit a její návrat z   podsvětí, jen aby mohla   bojovat Conanovi po boku. A na   Conana, který stál na   pobřeží a sledoval   odplouvající loď – tady   pohřební hranici, která   hořela, i když v údolí   oheň nikdy nehořel. Conan je   skvělé dílo a ani po 26   letech stáří neztrácí nic   ze své síly, efekty jsou   mnohdy lepší než u   některých dnešních filmů.   Je to film, ve kterém se   málo mluví a přesto se   nebudete nudit. Je to film, u   kterého se nebudete nudit a   přesto má hluboké   myšlenky. U Croma, je to   zatraceně dobrý kus umění.

Byl jednou jeden temný   mstitel, bylo jednou jedno   temné město, ale   především byl jednou jeden   Tim Burton a tyhle tři   ingredience dohromady daly   klasický viktoriánsky temně   stylizovaný počin (dnes by   snad někdo s přivřeným   okem řekl neogotický),   jakými se nás Burton hodlal   v následujících letech   ještě pořádně zaplavit   (Edward Scissorhands, Sleepy   Hollow, Sweeney Todd atd.),   pouze s tím rozdílem, že   Keatona, s nímž kterým   natočil už film Beetlejuice   vyměnil za poněkud   psychopatičtěji (v tom   nejlepším slova smyslu)   vypadajícího Johnnyho Deppa.   Stylizace a hutná atmosféra   je na celém snímku tím   hlavním. I den vypadá nějak   pobledle a zšedle a lidé   jím chodívají takřka   pietně, natožpak potom   černočerná noc ve   špinavém městě, plném   plíživého oparu a   neodbytného pocitu, že   někde za rohem se skrývá   zabijácký Joker, proti   kterému je jedinou ochranou   netopýří muž běhající   někde po nekonečných   střechách nad městem. Řada   věcí v tomto filmu byla   odstartována a zrušil je pak   většinou až Nolan –   například úzké batauto s   tryskou vzadu, kotvička   vystřelovaná „z   rukávu“, vše zařizující   Alfréd, světla na obloze   nebo černožlutý znak   Batmana. Bruce Wayne v   podání Michaela Keatona je   mnohem spíše než   miliardářským playboyem   romantickým introvertem,   dlícím v pohodlí své   staroanglické domácnosti u   krbu a i Batman je znázorněn   jako ten, který nespěchá,   blíží se k nepříteli   pomalým krokem, sleduje ho   pohledem a nechává utápět   ve vlastním strachu.   Závěrečný souboj ve staré   zvonici patří do zlatých   momentů filmografie.

Ta tam je náhle alespoň   minimální snaha o poetiku   či kvalitní filmařinu jako   v minulém dílu. Tady se   zdá, jako by režisér   rezignoval, hodil po   specialistech na efekty půlku   rozpočtu (druhá skončila u   další série slavných   herců) a čekal, co z toho   vyleze. A že vylezl tedy   pořádný guláš, ve kterém   nefunguje skoro nic. George   Clooney jakožto usměvavý   gentlemanský rošťák by se   mohl na Batmana snad hodit,   jen kdyby nebyl právě tak   usměvavý, Julie Madison   nemá ve filmu žádný smysl,   jen ten, aby to nevypadalo,   že Bruce nikoho nemá.   Vymizelo i kouzlo pocitu   tajemství – kde jsou ty   časy, kdy byl Batman jen   příznačným tajemným   nočním stínem, o jehož   existenci dokonce pár lidí   pochybuje – tady se   normálně Batman s Robinem   zúčastní zamaskovaní   charitativního plesu, sérii   Barmanových zbraní obohatila   například platební   batkarta, Batmanův kostým   má bradavky a kamera mu při   každé scéně zbrojení   zabírá z detailu nasazené   batslipy. Na druhou stranu je   Arnold správně frajerský   drsňák a Uma pořádně sexy   „špatná holka“. K   Batmanovi navíc přibude   nová partnerka Batgirl hraná   Alicií Silverstone, která je   stejně tak zbytečná, jako   blbě ve scénáři napsaná.   Nakonec zbudou už jen ty   akční scény, z nichž   některé se dají i užít.   Za Umu a Arnieho dávám po   pár bodech.

Horoucí pekla se otevřela,   pohltila Burtona i Keatonem a   místo toho z nich vystoupil   jakýsi démon jménem Joel   Schumacher. Toho bychom   rozhodně nemohli označovat   za špatného režiséra, jak   už před Batmanem dokázal   Volným pádem a po něm   třeba Táborem tygrů, ale   tato látka mu prostě   příliš nesedla. Ten tam byl   oblíbený temný Gotham,   město se nyní naopak   rozzářilo milióny   neonových barev, ta tam byla   jemná poetika, k Batmanovi se   najednou přidal ukecaný   parťák (Chris O’Donnel   jakožto Robin) a scénář   jako by napsalo dítě. Ale…   …není vše jen černé nebo   bílé. Film zažil   neskutečnou koncentraci   herců zvučných jmen, Val   Kilmer stále částečně   zůstal oním zamyšleným   introvertem, Nicole Kidman se   stala správnou femme fatale a   Tommy Lee Jones i Jim Carrey   zahráli mentálně narušené   bojovníky skoro bezchybně.   No, a i ta akce byla slušná.   Jakožto odpočinkový film   jistě více než vhodné.   Dočkáme se dokonce i   různých flashbacků,   řešení hádanek a snah o   atmosféru. Mimochodem, v   tomto filmu skončila éra   žlutočerných odznaků tím,   že po zničení Batmanovy   jeskyně mu zbude jediný   oblek a to s černým   reliéfem, který už od té   doby bude nosit.

Batman se vrací a s ním i   Tim Burton, který mezitím   stihl natočit Střihorukého   Edwarda. Atmosféra zůstala   stejná, příběh se však   velmi zkomplikoval a místo   jednoho hodně   charismatického nepřítele   tu máme dva, sice ne už tak   úžasné, ale i tak   ucházející, záporáky a   dokonce i Batmanovu konkurenci   v podobě Catwoman (nenechte   se ovšem mýlit, stejně se   jmenující film nemá s   Batmanem nic společného a je   to nehorázná kravina),   kterou si vystřihla Michelle   Pfeiffer. Musím se přiznat,   že pro mne tento film zůstal   značně ve stínu svého   staršího předchůdce, a to   hned z několika důvodů:   Postav začíná být   příliš mnoho a přitom   některé nejsou vůbec tak   důležité pro příběh.   Bojovná Michelle už zdaleka   nenabízí takovou romantiku   jako „kráska v   nesnázích“ (viz minulá   závorka) Kim Basinger. Ani   Tučňák už není to co   Joker a závěr nepůsobí   tolik na rozevírání pantů   v úžasu, spíš jen tak   vyplývá do ztracena. Přesto   je druhý díl jedním z těch   opravdu lepších Batmanů.

Noční můry fandů Batmana   se nevyplnily a Schumacher se   nevrátil, nepřibyla čtvrtá   batpostava ani ještě   přiteplalejší obleček pro   hlavního hrdinu. Nicméně,   na druhou stranu jsme si   museli počkat rovných osm   let. Nolan, který proslul   vždy především sázkou na   skvělé nešablonovité   scénáře a výtečné herce   (viz Insomnia s Al Pacinem),   se rozhodl vzít Batmanovskou   legendu pěkně od podlahy a   konkrétně reformovat,   vrátil se tedy na úplný   začátek – a proto Batman   začíná, vidíme ve filmu   jeho výcvik, jeho motivace a   nástup do Gothamu. Ty tam   jsou burtonovské začátky,   oficiálně už Bruceovy   rodiče nezabil Joker, ale   neznámý kriminálník, ámen   je se stíhačkovitým autem,   teď se jezdí v pořádném   tanku, vynálezy už nedělá   Alfréd, ale někdo jiný   (Morgan Freeman) apod. Na   druhou stranu se Nolan trochu   rozpačitě postavil k tomu,   jakou atmosféru by tady   chtěl mít – na jedné   straně by rád velkoměsto   zobrazil jako   funkcionalistickou džungli a   na druhé straně inklinuje k   napodobování burtonovského   špinavého vzhledu. Katie   Holmes je sice pěkná, ale   hrát moc neumí a nepřítel   s pytlíkem na hlavě je také   poměrně slabý. Na druhou   stranu tady však máme   úžasný psychologický   rozbor pohnutek, výcviku,   zločinu a hlavně strachu, v   čele s vynikajícími herci a   v neposlední řadě je   Christian Bale asi jedním z   nejlepších Batmanů,   protože charismatu má na   rozdávání zrovna jako   bohatý šoumen, tak se   špičatýma ušima.

Ač název ani děj filmu tomu   moc nenapovídají, skutečně   neznám romantičtější   film, a to jsem už viděl i   různé slaďáky s R. Gerem   nebo třeba Titanic. Sám   příběh okolo natáčení   filmu je zajímavý: režisér   (jeden z nejúznavánějších   v Japonsku) umíral na   těžkou formu rakoviny. Když   mu však řekli, že je   neléčitelná a že mu mohou   pouze prodloužit život o rok   nebo dva a tlumit bolest,   opustil navždy léčbu a   rozhodl se v posledních dnech   života natočit tento film -   proto je také možná tak   melancholický a v závěru   až snad příliš zdlouhavý   a smutný - jako by se i   režisér loučil s divákem a   stále nechtěl film ukončit.   Sám děj je sice o tom, jak   se na opuštěném ostrově   zabíjejí 15leté děti, ale   je v první řadě o lásce a   romantice. Je zde muž, který   se vrací na ostrov, aby   zjistil, proč se jeho dívka   usmála, když umírala, je   tady dívka, která   postřelená umírá, mluví s   klukem, kterého vždy   milovala, on ji říká, že   je s jinou, a ona řekne   "to nevadí, aspoň tu   chvilku se mnou zůstaň...   nebude to dlouho trvat",   pak je tady dívka, která   smrtelně zraní chlapce,   který ji vzápětí vyjeví   lásku a i umírající se   snaží ji chránit. Je zde   motiv kamarádů, z nichž   jeden musí slíbit druhému,   že se postará o dívku,   kterou druhý miluje. A tak   dál. Film je až neskutečně   emotivní. Rozhodně ho   nedoporučuji ženám v   pokročilém věku, které si   u žehlení rády pobrečí   nad Esmeraldou nebo Rodinými   pouty, protože tohle by jim   asi přivodilo infarkt. A   jakože japonskou kulturu moc   nemusím, tak tohle je   mistrovské dílo.

Blade Runner je v prvé řadě   jiný než ostatní filmy.   Když nebudete chtít a když   k němu budete prvoplánově   přistupovat ve stylu „tak a   teď se snaž mě pobavit“,   ničeho se zřejmě   nedočkáte – jen se budete   nudit tisícerem záběrů na   stále stejně deštěm   prosáklé ulice nočního   města. Není to film, který   by vás od začátku do konce   bavil a po jehož skončení   na něj mohli v klidu   zapomenout. Je to spíše   jakési postmoderní dílo,   které vás pohltí, jen když   se pohltit necháte, jak by   řekli patetičtí mluvčí   „když otevřete svou   mysl“. A přistoupíte-li k   filmu takto, dočkáte se   velké odměny v podobě   jednoho z nejlepších filmů   všech dob, pro mě osobně   toho úplně nejlepšího.

Vizuální   stránka filmu je i po více   než čtvrt století stále   neskutečně geniální.   Všechny ty temné ulice plné   blikajících neonů a   pokoutných individuí,   přinejmenším dvě opravdu   krásné herečky (v roli   replikantky Pris a Ráchel),   správně drsný Harrison   Ford, jehož pojetí noir   detektiva však od dob Bogarta   značně postoupilo, správná   hra stínů a světel,   proměny náhledů kamer –   jedním slovem nádhera,   dokonce i triky se snaží   držet při zemi, takže ani   dnes nepůsobí křečovitě   nebo příliš plasticky.

Nemůžu   samozřejmě zapomenout   zmínit Vangelisovu geniální   hudbu, která neodmyslitelně   patří k filmů a svým   ceremoniálně tajemným   zvukem vnáší do   cyberpunkových kulis dávku   mystiky, což dohromady   tvoří onu směs, kterou   máme snad ještě mnohem   radši, než děj sám. A že   si v mnoha chvílích musí   vystačit scéna právě jen s   vizuální stránkou a hudbou.   Tímto mi hodně film   připomíná jiné veledílo   – Barbar Conan, kdy se také   díváme na dlouhé scény   snímání statické krajiny s   perfektní hudbou a přitom se   nenudíme.

Chcete-li film, který   vás vtáhne a už nepustí,   ve kterém budete obdivovat   rychlý spád a bojovou   choreografii, zapomeňte na   Blade Runner a pustě si   radši Equilibrium. Ale pokud   chcete vidět jeden z   největších klenotů   kinematografie všech dob, pak   vám nemůžu než toto dílo   Ridleyho Scotta doporučit.

P.S. Existuje   více verzí filmu a některé   se prý úplně nepodařily   (jiný konec, chybějící   soundtrack, špatný   voice-over apod.) – mám   dojem, že verze, kterou jsem   já viděl a kterou dnes   většina lidí tak zná je   directors-cut z roku 1992.

P. P. S. Žádná   brána Tannhauser ve   skutečnosti nikde nestojí.   Je to odkaz na germánský   mýt Tannhäuser, který   zpracovával třeba i R.   Wagner.

Že Evropané mají mnohem   blíž ke středověku než   lidé z Nového světa je   jasné už proto, že u nich   středověk nikdy nebyl a u   nás z něj leccos ještě   přežívá, ať už přímo v   kultuře, nebo prostě jako   "evropské genius   loci". Na druhou stranu   nejsou Evropané obvykle tak   kování ve filmařině a tak   ten film vypadá - říkáte   si, ano, takhle to ve   středověku opravdu mohlo   vypadat a je to velmi   realistické, na druhou   stranu, čistě jako film to   je chvílemi příliš   dlouhé, únavné a   "akční" scény   mám důvod psát do uvozovek.

Ten film je dobrý... ...a   divný. Na jednu stranu máme   docela atmosférický film i s   dobrými akčními scénami,   které ale na druhou stranu   takřka všechny obstarává   Indián (!) provozující   kung-fu (!!), kde na tohle   přišli naprosto nechápu,   ale jsou jak hlavní   představitel jako   neohrožený novověký lovec,   chorý záporák či krásná   slečna natolik vyvedení, až   se jim to dá odpustit.   Hororové či stylizační   veledílo to sice není, ale   tolik zprofanované Ospalé   díře to konkurovat, myslím,   směle může.

Zajímavé, atmosférické,   symbolistní a dusivě   tíživé - nejen těmito   adjektivy se dá popsat toto   dílo.

Neuvěřitelně silný   příběh, který se   ztvárněn ústřední   čtveřicí postav stává   velmi uvěřitelným. Jen...   proboha, zadní projekce pro   automobilové scény musela   vypadat hloupě už ve   čtyřicátých letech. :)

Stylový a dobový film,   který je sice chvílemi   trochu rozvláčný a   začíná nudit, ale za jednu   z nejvášnivějších   romantických scén, jaké z   filmu pamatuji a za   představitele hlavních rolí   musím udělit hodnocení   naprůměrné.

Mám z toho filmu docela   rozporuplný pocit.   Jednotlivé scény nebo   obrazy, tedy všechny ty   temné lesy zalité tajemnými   paprsky, divočina, obrovští   Vikingové, vikingská řeč a   brutální akce, to je   výtečné. Ale dohromady a na   délce oněch sto minut to   občas přestává fungovat.   Paradoxně ani nemůžu   říct, jestli jsem se nudil   nebo naopak - děje je totiž   tak málo, že jsem byl na   konci překvapen, že už to   skončilo a akce naopak tolik,   i když tak rozvláčné, že   mě už po půl hodině   přestávala bavit. Takže   těžko říct, na epos chybí   něco epického, na   čistokrevnou akci se to   naopak tváří příliš   epicky. Co dodat?

Vyjádření k tomuto filmu   muselo prostě dozrát.   Bezprostředně po   dosledování trval onen   dojem. Pak jsem si řekl, že   snad na filmu ani nic tak   úžasného nebylo, ovšem   teď, s odstupem času jedné   noci si uvědomuji, že bylo,   že každá scéna   vystřižená jako snímek,   počínaje držením za ruce   za zády přítele, kráčení   podel bezútěšných   cihlových zdí, po ulici a na   jevišti, že to vše je jedno   velké pochmurné   audiovizuální představení.   Příběh Iana Curtise není   nám pak ani tolik vzdálen -   možná je svým způsobem v   každém z nás, jen my   nezáříme tak jasně a   možná budeme tedy zářit   déle...

EDIT:   Dodatečně zvedám na   hodnocení takřka   nejvyšší. Když se na konci   filmu Control kouří sytým   dýmem z komínu krematoria,   kamera snímá pustinu a   začne hrát Atmosphere...   Ještě jsem asi neviděl nic   depresivnějšího.

@ Kulky: Rekviem jsem   právě zhlédl a svůj   verdikt neměním (viz můj   koment u toho filmu). Na   každého asi působí   depresivně něco jiného.

Neviděl jsem zatím všechny   díly, ale byl jsem tím, co   jsem si na stránkách ČT   pustil, příjemně   překvapen. Příběhová   rovina nepůsobí vůbec   levně, děj je dobře a   místy i mrazivě vyprávěn a   ani herci nepůsobí nijak   nepřirozeně. No, a při   závěrečném semináři se   aspoň něco dozvíme (v   některých dílech jsou   takové   "postmoderní"   vsuvky i během příběhu -   no, a proč ne?). Ne, že by   tohle bylo nějaké veledílo,   na to má malou stopáž,   malý rozpočet a nízké   ambice, ale je fajn vidět,   že v našich dlouhých   rodných širých lánech jsou   filmaři, kteří umí odvést   dobrou práci - sem s nimi na   místo té lůzy, která   chrlí pravidelné shity pod   nálepkou "hořká   komedie".

Úžasný film, jiný a temný   jako naleštěné lakýrky.   Diesel je zde tajemným   chlápkem s černou duší v   tajemném koutu vesmíru s   černou současností na   planetě, kde tma zabíjí.   Diesel má sice svaly, ale do   filmu nepřišel ani z fitka,   ani z ringu, nýbrž z   divadelních prken a je to   znát, protože i svým   unaveným pohledem dovede   hrát, až z něj jde   určitým způsobem strach.   Kamerové filtry rovněž   vykonávají obrovský díl   práce na atmosféře.

Dobře natočená podívaná,   zpočátku sice trochu   zmatená, ale pak už jen   vyloženě bavící, byť s   občasným momentem vážného   zamrazení realistična.

Čistě technicky vzato to   není dokonalý film - kamera   je často velmi stabilní,   retrospektivy obvykle moc   nefungují, jak by asi měly   (vyjma prostřihů s   Masarykem). To jsou však   detaily - příběh je   vyprávěn s citem a graduje,   postavy jsou výborně   obsazeny a herci mají opravdu   co hrát - za nejlepší   scény vůbec považuji   právě setkání   Pátečníků. A v neposlední   řadě - je těžké hodnotit   objektivně film, který je   pro nás a pro mě zvlášť   tolik osobním.

Rozdělení filmu může být   vítaným zpestřením, zde se   však spíš zdá, jako by se   prostě dva režisérové   chtěli jen svézt na slávě   svých dvou schopnějších   přátel. Ano, první dvě   povídky jsou nezáživné a   nudné, z čehož je nevytrhne   ani Madonna. První povídka   má snad mít gró v   neurčitém erotickém   jiskření, vyzní však   spíš opačně. Ve druhé se   snaží tvůrce kopírovat   zřejmě Tarantinův styl,   leč chabě. Třetí povídka   od Rodrigueze je jednoznačně   nejlepší - dobře   natočená, má šmrnc,   člověk málem zhyne smíchy.   Čtvrtá je typický Tarantino   - inteligentní i   vypointovaná, ale šíleně   rozvláčná a ukecaná. Dvě   slabé, dvě výborné a   dobrý Roth, to dává   bohužel dohromady jen   lehounce nadprůměrný   počin.

Náhodou poměrně slušný   horor se strachem z   neznámého zabijáka v   noční temné sněhové   bouři s pár dobře   zahranými rolemi.

Chvílemi zajímavé efekty a   souboje, ve zbytku zoufalá a   nevýrazná nuda, no a Affleck   je prostě tragéd.

Je samozřejmě každého   věc, jaký má názor na styl   humoru v tomto filmu. Předem   poznamenám že neustálý   proud sprosťáren mne také   nerozesmívá, z toho důvodu   se mi třeba nelíbil Borat.   Ale na druhou stranu se mi   líbil South Park a právě   Dědictví.

Ono   to ani není o záchodovém   humoru, jako spíš o   perfektním postihnutí onoho   archetypu valašského   bohéma, kterého koneckonců   Polívka hrát nemusel, on   jím je.