Amistad

Americký režisér Steven Spielberg kromě komerčně zaměřených titulů (Čelisti, E.T. - Mimozemšťan, Jurský park, Zachraňte vojína Ryana) řadu let uskutečňuje i filmové projekty, s nimiž by jiní tvůrci pravděpodobně vůbec nikdy neuspěli. Jedním z nich je drama, jež je velmi úzce svázáno s historií Spojených státu. Píše se rok 1839. Otroci převážení z Afriky na palubě španělské lodi Amistad se osvobodí z řetězů a povraždí větší část posádky. Po několika týdnech jsou vyhladovělí vzbouřenci objeveni a brzy znovu uvrženi do okovů ve vězení v americkém New Havenu v Connecticutu. Se všemi čtyřiatřiceti otroky, na něž si stále činí nárok španělská královna Isabela II., je z rozhodnutí prezidenta Spojených států, Martina Van Burena, zahájen rozsáhlý soudní proces. Obžalovaných vězňů se ujímají dva zástupci z Protiotrokářské společnosti: starý černoch Theodore Joadson a bohatý evangelík Lewis Tappan. Pod tlakem jejich šokujících důkazů se veřejné mínění společnosti rozdělí na dvě strany...

Zdroj: ČT

V roku 1839 pri brehoch Long Islandu pristála loď Amistad. Na jej palube bolo 53 černošských otrokov, ktorí sa vzbúrili na ceste z Afriky do Južnej Ameriky. Na vzbúrencov čaká súd. Prezident Van Buren, usilujúci sa o znovuzvolenie a hlasy južanských plantážnikov, chce väzňov obetovať. Na ich stranu sa postaví bývalý prezident John Quincy Adams a ďalší odporcovia otroctva. Historická dráma Stevena Spielberga je inšpirovaná skutočnými udalosťami.

Zdroj: RTVS

Příběh tohoto ambiciozního projektu se opírá o autentickou událost. V létě roku 1839 došlo na španělské otrokářské lodi La Amistad, která vezla 53 afrických vzbouřenců, ke krvavé roztržce. Ti převzali velení, aby získali ztracenou svobodu a mohli se vrátit zpět na černý kontinent.
Zbylí členové posádky je však podvedli a po strastiplné plavbě přistáli u břehů USA. Ocitli se v zemi, která teprve hledala cestu ke zrušení otroctví. Soudní spor skončil ve prospěch ponižovaných až po intervenci bývalého prezidenta Johna Quincy Adamse. / Amistad, stejně jako právě dokončovaný snímek Zachraňte Ryana navazuje ve Spielbergově filmografii na linii zahájenou Schindlerovým seznamem.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Brzy po Ztraceném světě představuje Spielberg svůj nový snímek Amistad, který je úzce svázán s historií Spojených států. Líčí dramatický příběh otroků, kteří se v roce 1839 vzbouřili a vyvraždili posádku španělské otrokářské lodi La Amistad. Později byli uvězněni ve Spojených státech. Soudní proces s nimi, trvající téměř dva roky, byl určitým mezníkem v amerických dějinách, i když v nich tvoří téměř zapomenutou kapitolu. Veřejné mínění se tehdy rozdělilo na zastánce uvězněných černochů (především z církevních a abolicionistických kruhů) a na jejich odpůrce (zejména z otrokářského Jihu). Političnost případu ještě zvýšil tlak španělské královny Isabelly II., která požadovala vrácení lodě i "zboží". Obhajobě se podařilo dokázat, že černoši byli zavlečeni do otroctví nelegálně z pobřeží západní Afriky a že jejich vzpoura byla oprávněná. Navzdory ovlivňování prezidentem Van Burenem soudy rozhodly ve prospěch nenapadnutelné svobody jedince…

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Komu patří příběh vzpoury černých otroků? Soudní drama Stevena Spielberga vypráví o ceně svobody.

Byli vyrváni ze svých domovů. Navždy odloučeni od svých blízkých, kteří umírali často přímo před jejich očima. Přestože se psal "moderní" rok 1839, zacházeli s nimi hůř než se zvířaty. Ztratili svobodu, duši, jméno. Byli odsouzeni dožít v okovech, zoufalství a ponížení kdesi v cizí zemi. Jedné bouřlivé noci na palubě lodi jménem Amistad, jež plula od afrického pobřeží na plantáže Jižní Ameriky, se však "náklad" vzbouřil: černí otroci zabili své trýznitele. Místo zpátky v Africe však skončili v americkém vězení na Long Islandu a čekal je soud, který měl rozhodnout, co s nimi dál. Z jednoho zajetí se 53 černoši ocitli v jiném, o něco mírnějším, ale stejně bezútěšném. Nic nechápali, nikdo nevěděl, odkud se vzali, nerozuměl jejich řeči. Netušili, že se stali žhavým jablkem sváru rozličných mocenských klik: jako svůj majetek si je totiž žádala španělská královna i otrokáři, a prezident Van Buren, který usiloval o znovuzvolení a hlasy jižanských plantážníků, byl rozhodnut je obětovat.

Postupně se však začali objevovat lidé, kteří se s černochy pokoušeli domluvit. Váženému bojovníkovi proti otroctví Theodoru Joadsonovi a mladému advokátovi Rogeru Baldwinovi, který se případu ujal zprvu jen kvůli zvýšení prestiže, se podařilo získat mocného přímluvce - bývalého prezidenta Johna Quincyho Adamse. Důležitější však bylo, aby sami vzbouřenci z Amistadu před porotou vypověděli svůj příběh. V soudním procesu, který se zapsal do dějin, nešlo jen o zatěžkávací zkoušku mladé americké demokracie, ale především o zkoušku v pochopení a dorozumění. Teprve pak šlo zkoumat případ tak, aby se černochům v Amistadu opravdu mohla vrátit lidská důstojnost a svoboda...

Právě tak Steven Spielberg svůj film natočil - jako další ze svých "vážných" příběhů o svobodné komunikaci. Roli E. T. - Mimozemšťana, Schindlerových Židů či dinosaurů přejali tentokrát černoši - etnikum, jež režiséra fascinovalo už v roce 1985, kdy natočil svůj první pokus o "dospělý" film - drama Purpurová barva. V Amistadu nejde ani tak o příběh jednotlivce jako o principy a ideje. Což je mimořádně ošidný nápad. Spielberg se totiž rozhodl - důsledněji než Miloš Forman v dramatu Lid versus Larry Flynt nebo třeba Nicholas Hytner v Čarodějkách ze Salemu - zaútočit na pohodlí toho, jemuž zasvětil svůj dosavadní tvůrčí život: diváka.

Amistad má hned několik postav, které jsou ztělesněním sympatických hollywoodských schemat a navíc jsou opravdu chytře obsazené (včetně "módního" Matthewa McConaugheyho). Mají však příliš málo prostoru i opravdovosti na to, abyste se s nimi mohli ztotožnit. I příběh černocha, jenž se se svými obhájci jako první dorozumí a s nímž nejspíš máme z režisérova rozhodnutí soucítit, je pojednaný jako odstavec, opsaný z dávno uzavřené učebnice dějepravy.

Osud vzbouřenců z Amistadu přitom určitě nabízel jednu z nejdramatičtějších a nejjímavějších story moderní historie. Ve filmový příběh se však neproměnil - navzdory tomu, že se přímo ve filmu o důležitosti takového velkého vyprávění mluví: protřelý a moudrý ex-prezident, bývalý právník, totiž ví, že na porotu může u soudu zabrat jedině dobře a jímavě vyprávěný příběh. Ve Spielbergově ušlechtilé agitce na téma amerických demokratických tradic najdete všechno, co tam má být - kromě takového příběhu.

Režisérovi se přitom s obvyklou neomylností povedlo vyhmátnout působivé téma současné Ameriky: klesající důvěru občanů v panující systém a pokusy o návrat k osvědčeným hodnotám "starých prezidentů". Jeho dílo ovšem působí jako úhledný epitaf na náhrobní desku politické korektnosti, jejímž prorokem se ve filmu posledního dvacetiletí stal. Detailní záběr, ve kterém se z krvavě beztvaré, mimozemsky zvířecí hmoty rodí z pout se osvobozující člověk, je šokující. Všechny scény s okovy, mřížemi a odkazy na Ježíše Krista jaksepatří fungují. Nápad natočit řadu obrazů v cizí nesrozumitelné řeči (afričtině a španělštině) a postupně přecházet do angličtiny znamenitě podporuje dramatický proces "zlepšující se komunikace". Všichni herci hrají skvěle, včetně Anny Paquinové v malé roli frackovsky dětské španělské královny (což je jediná ženská v příběhu).

Už Ztracený svět naznačoval, jak velmi je Spielberg unaven: Amistad ukazuje velikost této únavy. Je o to horším filmem, že jsme si od muže, který dal publiku na hraní několik vůbec nejzábavnějších titulů filmových dějin, zvykli vyžadovat maximum. Vyprávění o komunikaci se prostě nedaří navázat kontakt s diváky. Nepovedlo se ani jako umělecké, všemožnými vznešeně humanistickými ideály zaštítěné dílo. Nechodí na něj ani Afroameričané, pro které především byl (zřejmě) natočen. (Možná na něj budou chodit Afročeši. Pokud existují.) Pokud ovšem ve volných chvilkách roznášíte letáčky Armády spásy a krmíte sýkorky čerstvými makovými houskami, můžete vyčerpanost kdysi tak báječného režiséra sledovat se soucitným pochopením.

P.S.: Přesto je moc dobře, že Amistad zabloudil do našich kin. Trvalý pocit, že jste přišli o něco důležitého, je mnohem, mnohem horší, než dvě hodinky vznešené a udivené nudy.

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema