Diktátor

Diktátor (1940) Charlieho Chaplina je bezesporu klasickým dílem světové kinematografie. Geniální komik a režisér jej dokončoval v době, kdy hitlerovská armáda válcovala jednu evropskou zemi za druhou. Film je groteskní a jasně čitelnou satirou na fašistický diktátorský režim a jeho představitele. Chaplin zde vystupuje ve dvojroli Adenoida Hynkela, tyranského vůdce Tománie, a bezejmenného židovského holiče z ghetta, který je diktátorovi k nerozeznání podobný. Holič je obyčejným člověkem, který s válkou nemá nic společného, dramatické události jej však dovedou až k pevnému pacifistickému postoji. Mírová obhajoba, kterou tento mužíček v diktátorské uniformě v závěru pronese, samozřejmě přesahuje filmový rámec. Chaplinův Diktátor svou apelativností připomíná předválečné hry Osvobozeného divadla. Také humor vyrůstá z příbuzných dadaistických kořenů. Scéna s dělem, holící etuda za zvuku Brahmsova Uherského tance č. 5 či parodické výstupy na Hitlerův účet nepřestávají i po více než šedesáti letech ohromovat svou důmyslností. – Film je uváděn v restaurované verzi.
Filmový přehled

Po skončení války se židovský holič vrací do svého někdejšího holičství, stojícím v židovském ghettu a hlídaném policií diktátora Adenoida Hynkela, jenž tvrdou rukou vládne své zemi Tománii. Ten chce, aby všichni židé byli zlikvidováni. Plánuje také vojenský vpád do Osterlichu, o který má však zájem druhý diktátor Napoloni, který vládne zemi Baktérii. A v židovském ghettu se objevují buřičské hlasy mající zájem na odstranění Hynkela. Do tohoto hnutí je shodou náhod zapleten i holič a jeho přítelkyně Hana… Protiválečný a protifašistický film natočil známý herec, komik, scenárista a režisér Charles Chaplin (16. 4. 1989 – 25. 12. 1977) v době, kdy rozpoutaná válka dávno zachvátila celý svět. Jeho nevybíravě satiricky pojatý příběh odhalil ubohost, krutost a směšnost Adolfa Hitlera, stejně jako postihl nenormálnost a vyšinutost fašismu. Tvůrce si za to zasloužil dlouhodobou zuřivě nenávistnou kampaň přesahující hranice Německa. V Diktátorovi – svém prvním filmu s mluvenými dialogy – se Charles Chaplin vrátil k dvojnickému motivu, z něhož již ve své tvorbě čerpal několikrát. Tady tak hraje jak mocipána Hynkela, tak židovského holiče. Pro příběh vymyslel také umělý univerzální jazyk shazující všechny diktátorské osobnosti a režimy. Jeho protiválečná komedie patří mezi filmovou klasiku (nezapomenutelná je například scéna holení v rytmu Brahmsova Uherského tance), která má divákům stále co říci i dnes.

Zdroj: ČT

V této sžíravé satiře na osobu Adolfa Hitlera a německý nacismus si Charles Chaplin (1889 – 1977) naposledy podržel podobu tuláka Charlieho s jeho typickými gesty a mimikou: aniž chce, komplikuje každou situaci, a nakonec ji (opět bez vlastního přičinění) vyřeší. Chaplin v této své satirické komedii ztělesňuje v dvojroli diktátora Hynkela a zároveň pronásledovaného židovského holiče, kteří jsou nakonec pro svou vnější podobnost zaměněni. V úloze Hynkela Chaplin skvěle paroduje Hitlera, kterého studoval na základě dokumentárního filmového materiálu. Holič zase svými rysy odpovídá typické chaplinovské postavičce „ušlápnutého človíčka“. – Zběsilý diktátor Hynkel, vládnoucí ve smyšleném státě Tomania, připravuje se spřáteleným Benzinem Napolonim (Jack Oakie) přepadení mírumilovné sousední země Austerlich. Židé a jinověrci jsou v zemi krutě pronásledováni: židovský holič, zamilovaný do Židovky Hannah (Paulette Goddardová), je spolu s ní transportován do koncentráku, avšak díky podobnosti s Hynkelem se mu z tábora podaří utéci. Holičova odyssea vrcholí šestiminutovým proslovem – bylo to vůbec poprvé, kdy Charles Chaplin ve filmu promluvil… Chaplinův Diktátor sehrál významnou roli v americké debatě o vstupu USA do války. New York Times píší o „snad nejdůležitějším filmu, jaký byl kdy vytvořen“. Avšak v Chicagu, kde žil velký počet obyvatel německého původu, se žádné kino neodvážilo uvést film, který se stal nakonec finančně nejúspěšnějším Chaplinovým dílem.
Kino Aero 2003/11

Americký satirický film Charlieho Chaplina, v němž tento geniální herec a komik zaujal již v roce 1941 své kategoricky odmítavé stanovisko vůči fašismu a jeho vládcům. Prostředky jemu vlastními, satirou a hluboce zaměřeným vtipem, odhaluje celou šíři obludnosti diktátorského režimu a jeho představitelů.
*****
V dvojroli ztělesňuje Chaplin diktátora Hynkela (Hitlera) a pronásledovaného židovského holiče, kteří jsou nakonec pro zevní podobnost zaměněni.
28. Letní filmová škola
Groteskní podoby zla
Miloslav Petrusek
Psát o slavné grotesce, komedii, satiře, politické persifláži nebo karikatuře Diktátor, kterou natočil Charles Chaplin v roce 1940, jinak než tónem uctivě zdvořilým a respektujícím „specifikum žánru“ (tj. jeho dominantní komiku), je v postmoderních časech ne nepodobné svatokrádeži. V době, která chce „být v pohodě“ a tudíž být co nejméně něčím rušena ve svém vlastním pomíjivém, leč o to bujařejším veselí, se asi nesluší podívat se na tuto „veselohru“ a na tuto k popukání veselou filmovou hříčku okem poněkud přimhouřeným a pohledem malinko zachmuřeným. Prostě se jaksi nehodí vzít toho Chaplina už konečně vážně.
Chceme-li vážně uvažovat o něčem zdánlivě nevážném, nevyhneme se obecnější úvaze. Každý umělecký artefakt, a tedy i Chaplinův Diktátor, žije ve dvou paralelních a jen občas se protínajících časech. V čase kulturně-estetickém – což je čas života, vnímání, adorace, kritiky, interpretace, smrti a případného znovuvzkříšení jednotlivých děl anebo jejich komplexů („uměleckých směrů“) – a v čase sociálně historickém, v onom longue durée, v čase velkých i malých dějin, politických, ekonomických, kulturních a lidských událostí, procesů, setkávání i míjení.
Mezi těmito dvěma časy zajisté existuje jakási synchronie, vnitřní pouto, jakýsi druh „vzájemného působení“ a pronikání. Pro náš pohled je však podstatné, že se Chaplinův Diktátor zrodil jako umělecký artefakt, který svébytným způsobem reagoval na dramatickou periodu sociálně historického času, v němž se Hitler chopil moci, aby nastolil svou rasově čistou Tisíciletou říši. Jedním z možných pohledů na Chaplinovo dílo je tedy jeho poměření nejenom vnitřními esteticko-žánrovými kriterii, ale i oním sociálně historickým časem, který mu dal vzniknout a v němž nyní – odpoután od času svého vzniku – nadále žije.
Především: Chaplinův Diktátor není (viděno nepochybně ex post) jakýmsi žánrovým vybočením, není prostým výrazem Chaplinova vzdoru, vzteku a zloby. Diktátor souzní zcela organicky s Chaplinovou předchozí tvorbou, zejména s neméně proslulou satirou Moderní doba (1935). V obvyklé filmologické literatuře se souvislost vidí pouze v jednom rozměru: zatímco Chaplinův „věčný tulák“ v Moderní době ještě nepromluvil, ačkoli éra zvukového filmu již rozbujela do netušených rozměrů, Diktátor je Chaplinovým prvním skutečným zvukovým snímkem. Zakomponujeme-li do tohoto elementárního konstatování i sociálně historický čas nemůžeme si nepovšimnout, že Chaplinův Diktátor nemohl nepromluvit – a to nikoli z toho důvodu, že zvukový film jako technické médium byl v té době již naprostou samozřejmostí. Nemohl nepromluvit proto, že Adolf Hitler, který je hlavním „hrdinou“ této filmové grotesky, byl nikoliv mužem myšlenky či ducha, ale především mužem slova, mužem hlasového projevu. Hitler byl přímo „rozhlasovým“ člověkem. Velice přesně to postihl, mnoho let před „mediálními analytiky“, švýcarský lékař Max Piccard v knize Hitler v nás (1949): „Rozhlasový člověk nejen vnímá – s takovou jistotou shromažďuje všechno, co je a děje se, až se zdá, jakoby věci a události nejen vnímal a registroval, nýbrž přímo produkoval. Rozhlas nejen referuje o historii, on jakoby historii vytvářel. Svět jakoby působením rozhlasu vznikal… S takovým přístrojem bylo Hitlerovi snadné přetvořit existenci člověka k obrazu svému, k obrazu Hitlerovu“. A tak by i filmový obraz Hitlera byl neúplný, ba nemožný, kdyby to byl obraz bezhlasý. Pravda, bezhlasý Hitler je dokonce sice ještě komičtější než Hitler „rozhlasový“, ale to je ona nechtěná komika, která skutečnost zkresluje. A Chaplin hlasu, mimiky a gestikulace využívá mistrovsky.
Piccard upozornil ještě na skutečnost, že samotný Hitler byl produktem „předhitlerovského provozu“. Že byl produktem rozhlasového světa, který „nejen že sám je nesouvislý, on nesouvislost přímo vytváří, od samého počátku produkuje věci tak, že spolu nesouvisejí a že se jedno po druhém zapomíná dřív, než skončí, od samého počátku je všechno v zapomnění… Zkrátka není už žádný vnější svět, který by bylo možno poznávat, neboť jde o změť v samém principu… Svět se rozpustil, objekty bez souvislosti se sunou kolem nesouvislého člověka. Co míjí, je lhostejné, důležité je pouze to, že něco míjí. A do tohoto proudu se může vetřít cokoliv, i Adolf Hitler, a člověku je milejší, že se objevuje aspoň Adolf Hitler, než kdyby se neobjevovalo vůbec nic.“
Tato Piccardova myšlenka (je strašné domyslet, jak snadno se asociuje s baumanovskou „tekutou modernitou“) přece jasně, i když nikoliv výslovně, spojuje Chaplinovu diskontinuitní Moderní dobu bez Hitlera, s obrazem diktátora, jenž je ztělesněním „nicoty a průměrnosti vyzdvižené k absolutnu“ a který je „tím, co stojí na prvním místě a vedle něj je už jen prázdnota, z níž bylo všechno velké a významné vyhnáno“. A právě tento rozměr Hitlerovy pseudovelikosti Chaplin postřehl zcela přesně a vyjádřil nezapomenutelnými scénami diktátorské megalománie (svět jako míč, s nímž si to infantilní stvoření hraje, udiveno tím, jak je to snadné), hrané laskavosti a lstivého podvodnictví.
Tento obraz diktátora jako jedné z drastických personifikací minulého století, které neporozumělo povaze vlastní diskontinuity, žije a může žít vlastním životem ve svém kulturně estetickém čase. Může a bude se „číst“ nevinnýma očima generace, pro niž bude Chaplinův film jen a jen čistou groteskou, v níž k „jakés-takés“ realitě odkazují snad úvodní reminiscenční scény masových jatek první světové války. Sociálně historický čas ale klade nad Chaplinovým filmem ještě celou řadu otázek, jež v čase každodenního karnevalu znějí poněkud nepatřičně. Chaplin jistě svým filmem, svými osobitými prostředky chtěl „vyčisti vzduch“, protože – jak píše Klaus Mann v Bodu obratu (1952) – „Hitler šířil smrad. Kdekoliv se zdržoval, vznášely se ošklivé výpary; kde vládl, stal se stát kloakou. Hitler – osud? Hitler – problém? Mor to byl, jemuž se vyhýbáme“. Té morové nákaze se sice nebylo možné tak úplně vyhnout, ale bylo možné, jakkoliv paradoxně to zní, se jí vzepřít karikaturou nebo výsměchem. Bylo možné pokusit se ukázat, že ten zloduch je páchnoucí pukavec a smrdutá kreatura – která je navíc směšná. Osvobodivý smích se tomu říká.
A přece – v roce 1940, když Chaplin točil svůj film, svět ještě neznal celou hlubinu rozpoutaného zla. Ve světle obrazů, které jsme shlédli až po skončení války, se Chaplinovy obrazy židovského ghetta jeví nebezpečně idylické až selankovité a brutální hordy „SA-manů“ jako trapně komické a snadno porazitelné skupinky pivařů vracejících se z flámu (stačí je praštit pánví po hlavě – a je to!). Chaplin nedohlédl a nemohl dohlédnout, jak strašlivé zlo je možné rozpoutat, byť se zpočátku jevilo nevinně směšné, ani že může dorůst do obludných rozměrů, které si nikdo z nás nedovede představit a – jak říkají pamětníci – nikdo je nedovede ani vyslovit. „Kdybych byl věděl o skutečných hrůzách německých koncentračních táborů, nebyl bych mohl Diktátora natočit,“ vysvětloval po skončení války Chaplin. „Nedokázal bych si dělat legraci z nacistického vražedného šílenství. Byl jsem však rozhodnut zesměšnit jejich mystické žvásty o čisté rase“.
Nezapomeňme také, že Hitlerovým spoluhráčem a protihráčem byl Josef Vissarionovič Stalin – diktátor snad ještě mocnější a v některých ohledech snad ještě monstróznější. Jenomže Stalin nebyl „rozhlasový člověk“, Stalina nebylo možné zpodobit prostředky, které Chaplinovi Hitler vlastně – sit venia verbo – „nabídl“. A nikdo se o to ani nepokusil. Existuje jediná paralela, totiž nikoli synchronie Hitler–Stalin, ale diachronie Stalin–Ivan Hrozný (této paralely se ujal jiný filmový tvůrce – Sergej Michajlovič Ejzenštejn). Stalina totiž nebylo a není možné uchopit groteskou, dokonce ani kreslená karikatura nikdy sociálně nefungovala, ačkoliv ruský tyran sám nepochybně patřil do téže řady jako Chaplinem mistrovsky karikovaný Vůdce. Solženicynův „pokus o Stalina“ v knize V kruhu prvním (1955–67) není ovšem groteskou: „Přistoupil k zrcadlu. Jasně, s nesmlouvavou přísností se dívaly jeho oči, jejichž pohled nevydrželi ani západní premiéři. Vypadal stroze, prostě, vojácky. Zazvonil na gruzínského vojenského sluhu, aby mu pomohl s oblékáním. I k nejbližším spolupracovníkům přicházel tak, jakoby na něj hleděla Historie“.
Piccard píše, že „nacionální socialismus není částí historie, žádnou její epizodou, nacionální socialismus je vpád do historie, je bez dějin. Dějiny mají co činit s člověkem stvořeným, kdežto nacionální socialismus člověka nejprve vyprodukuje a potom ho navleče do historického převleku. To ale nejsou dějiny. Nacismus dějiny přerušil.“ Ta strašlivá, bohužel právě dějinná deviace – evropská i euroasijská – bohužel do zmíněné Historie neodmyslitelně patří. To je však už jiná kapitola, nicméně kapitola týchž dějin, které stále ještě neskončily.

Ohlasy
Mohli bychom poukázat na bezpočet Chaplinových gagů, které mají v tomto filmu většinou hlubší zaměření. Pantomimický taneční výstup meditujícího diktátora s nafouklou zeměkoulí má však ryzí kouzlo poesie. Naproti tomu výstup v holičském krámě, kde oholí Chaplin zákazníka v rytmu Brahmsova Uherského tance, je dokonalým sólovým číslem starého rutinéra, který dodnes nezapomněl na své začátky. (Jaroslav Brož, Filmové noviny 17. 10. 1947)

Navzdory závažnému tématu je Diktátor film komický. Chaplin staví do protikladu postavy holiče a Hynkela. Diktátorovy pohyby jsou trhavé a nekontrolované, mluví zcela nesrozumitelně, takže z jeho řeči se dají zachytit jen útržky slov. Svou rolí Chaplin až do nejmenšího detailu paroduje Hitlera, kterého studoval na základě dokumentárního filmového materiálu. Holič zase svými rysy odpovídá typické chaplinovské postavičce „ušlápnutého človíčka“. Chaplin si naposledy podržel podobu tuláka Charlieho s jeho typickými gesty i mimikou: aniž chce, komplikuje každou situaci, a nakonec ji (opět bez vlastního přičinění) vyřeší. (Kronika filmu: Chaplinova výzva světu, Fortuna Print, Praha 1995, str. 150)

Proti filmu lze mít řadu výhrad. Nehledě k schematismu v cenariu, k podobnosti režijní, nehledě k tomu, že dekorace jsou někdy malovány hůř, než jsme zvyklí u českého filmu a že z celého filmu je přespříliš cítit kašírovaný atelier, vadí hlavně idealisování pojmů jako jsou: gheto, koncentrák, úderník, anšlus, Evropa, fašismus. K tomu všemu měl Chaplin přece jen příliš daleko – a ve filmu je to vidět na každém kroku. Tím obdivuhodnější je, že i přes tuto vzdálenost, vzdor této skreslené perspektivě, viděl umělec i člověk Chaplin správně to hlavní: směr. (Vladimír Bor, Mladá fronta 12. 10. 1947)

Ostrá protifašistická satira, ve které autor naplno projevil své politické smýšlení. Námět filmu vznikl ještě v polovině 30. let, premiéra se konala před vstupem USA do války. Dílo mělo velký propagandistický význam. Autor zesměšnil fašistické diktátory a ukázal absurdnost všech základních myšlenek této ideologie. (…) Film je syntézou dosavadní Chaplinovy tvorby, objevují se v něm nové, originální gagy a situace. Autorův první úplný zvukový film zároveň znamenal rozloučení s postavou Charlieho. (Encyklopédia filmu, Obzor, Bratislava 1993, str. 195)
Projekt 100 - 2003Autor/Zdroj: /Projekt 100V této sžíravé satiře na osobu Adolfa Hitlera a německý nacismus si Charles Chaplin (1889 – 1977) naposledy podržel podobu tuláka Charlieho s jeho typickými gesty a mimikou: aniž chce, komplikuje každou situaci, a nakonec ji (opět bez vlastního přičinění) vyřeší. Chaplin v této své satirické komedii ztělesňuje v dvojroli diktátora Hynkela a zároveň pronásledovaného židovského holiče, kteří jsou nakonec pro svou vnější podobnost
zaměněni. V úloze Hynkela Chaplin skvěle paroduje Hitlera, kterého studoval na základě dokumentárního filmového materiálu. Holič zase svými rysy odpovídá typické chaplinovské postavičce „ušlápnutého človíčka". – Zběsilý diktátor Hynkel, vládnoucí ve smyšleném státě Tomania, připravuje se spřáteleným Benzinem Napolonim (Jack Oakie) přepadení mírumilovné sousední země Austerlich. Židé a jinověrci jsou v zemi krutě pronásledováni: židovský holič, zamilovaný do Židovky Hannah (Paulette Goddardová), je spolu s ní transportován do koncentráku, avšak díky podobnosti s Hynkelem se mu z tábora podaří utéci. Holičova odyssea
po Tomanii vrcholí šestiminutovým proslovem – bylo to vůbec poprvé, kdy Charles Chaplin ve filmu promluvil… Chaplinův Diktátor sehrál významnou roli v americké debatě o vstupu USA do války. New York Times píší o „snad nejdůležitějším filmu, jaký byl kdy vytvořen". Noviny tiskového magnáta W. R. Hearsta viní Chaplina z válečného štvaní. V Chicagu, kde žil velký počet obyvatel německého původu, se žádné kino neodvážilo uvést film, který se stal nakonec finančně nejúspěšnějším Chaplinovým Kino AERO