Dvanáct

“Kdyby tobě, Boženko, někdo nabídl film, tak   pro to vystoupíš i ze strany.”

Snímek   natočený na základě divadelní hry a to je   důvod, proč se to celé odehrává v jedné   místnosti. Příběh pojednává o deseti   mladých hercích, kteří společně přijmou   angažmá v jednom divadle. A právě v tom je   jádro dané problematiky. Tady nejde ani tak o   jednotlivé herce a jejich angažmá, ale o   všechny jako celek. Tady je moralizační etudou   poukázáno na tzv. kolektiv. Co to vlastně je,   co to obnáší, atd. Slovo ´kolektiv´ za celou   filmovou stopáž zazní opravdu   nesčíslněkrát. Pokusí se to někdo   spočítat? Takže co tu máme. Počáteční   nadšení ze soudržnosti kolektivu se vším   všudy, které každou další minutou vývoje   děje skomírá a postupně se objevují další a   další závažné problémy, při kterých se   onen kolektiv setsakramentsky zatřese až v   samotných základech. Takže co z toho vlastně   tkví? Je počínání v kolektivu přínosné a   nebo ne? To nechť divák posoudí sám.   Příkladů je v ději více než dost. Zkrátka a   dobře, slasti a strasti kolektivu. To je to, oč   tu běží. Snímek z tzv. nové vlny nic   neztrácí na své moralizační vlně ani dnes.   Dokázali by současní mladí lidé žít v   kolektivu a nebo by dopadli stejně, ne-li hůř,   jako postavy tohoto příběhu?