Helena v krabici

Je libo ženu v krabici?
Trochu bizardní námět na film o muži posedlém   jednou ženou kterou by byl ochoten zmrzačit jen   aby s ním zůstala. Sice se nakonec ukáže že   to byl jenom sen což trohu schazuje pointu filmu.   Ale jinak se na to dá podívat bez větší   újmy. Žádný gore tu nenajdeme.

V době svého vzniku fascinující, až   drastický film, plný zvratů, ze kterého je   jasně vidět, že se jeho režiserka Jennifer   Lynch "potatila" po svém slavném otci   -   režiseru,producentu,scénáristovi,herci,zvukaři   i střihačovi - Davidu Lynchovi. ( Z jeho   neuvěřitelně plodné práce mj.úžasný   seriál: Městečko Twin Peaks, filmy Zběsilost v   srdci, Mulholand Drive,nebo i Sloní muž)Pro   zajímavost uvádím, že role Heleny byla   původně nabídnuta Kim Basingerové, která ji   odmítla.

Film mě opravdu neuvěřitelně zaujal. Lehce   erotické podání neurazí a podtržené   písničkou Sadennes od Enigmy, rozproudí i toho   nejchladnějšího člověka. Obzvláště, když   ji pustí ve scéně, kdy si Nick užívá se   ženou vedle krbu, ve kterém plápolá oheň a v   pootevřených dveřích je sleduje Helena na   vozíku. Nepatřím sice mezi lidi, který by   tento druh filmů sledovali, ale tohle prostě   nešlo nevidět. Jen je škoda, že už ho dlouho   nedávali. Jen mi ten děj přijde trochu   nedomyšlený. Nick touží po Heleně, ale ona po   něm ne. On jakožto chirurg si odnese Helenu po   dopravní nehodě domů. Přišla o obě nohy a   tak se o ní stará s láskou. Ona si ale   nepřipouští fakt, že by se do něj mohla   zamilovat atd. Marné pokusy o útěk Heleny.   Divné mi přijde, že se ani po jednom nikdo   nesháněl. Prozření přijde až na konci filmu.

Pouhé filmové torzo.
Jedna malá nevinná bouračka a jedna velká   provinilá, až chorobná láska. Když se tohle   potká v příběhu a pak se to poněkud přežene   se zamilovaným tokáním a profesionálně   zvládnutým chirurgickým ořezáváním (v mém   Pat&Mat provedení by určitě neměla   všechny pahýlky stejně dlouhé, asi bych na   ní - sice k její smůle, ale k potěše ujetých   diváků - zapracoval jak Laurel a Hardy na   živém plotu) dostaneme ve výsledku sice   filmové torzo, nicméně torzo, které je stále   ještě k pomilování (sic!). Ne, nemyslím Torzo   Jupitera, to mi může bejt ukradený ;-). Mám na   mysli na omak teplé, živé torzo. Torzo Heleny v   krabici...
Mimochodem, tohle taky Jennifer ve   scénáři krapet odflákla. Například mnou   navrhovaná scéna Nicka na poště, jak olizuje a   na velkou krabici lepí nálepku „Neklopit!“   by mohla patřit k (částečným) klenotům   světové kinematografie. Ale jinak tento film   rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Například   v pondělí, když je v muzeu bizarností zavřeno   a člověku doma zbůhdarma reziví chirurgické   nástoje z nerezoceli, a jeden zkrátka nudou   neví, co by...
Pod všechny výtky   profesionálních recenzentů se sice podepisuji,   klidně i vlastní krví, ale stejně mě ten film   docela bavil. Dokonce jsem prožil i chvilku   silného dojetí a natěšeného očekávání   strhujícího finále s nějakou tou sice malou,   ořezanou, ale přece jen katarzí ... Nick totiž   zjistil, že na to, aby se mu jeho chirurgický   nástroj postavil a fungoval, zřejmě neměl   zbytečně ztrácet čas s jejími končetinami,   ale... A Helena, původně pláňka, nyní již   dostatečně zušlechtěná, až člověk   následně očekává nějaké to roubování   (že by námět na druhý díl? Doufám, že ne.   Nebo si po jeho natočení budu rvát vlasy nad   honorářem, který jsem mohl mít) se rozhodla   sestoupit (heh...) z piedestalu submisivní, nyní   už doslova jen kozaté pipky, a pěkně si Nicka   psychologicky vychutnala. Vzpomněla si zřejmě   na kapitolu z příručky „Nikdy neházej flintu   do žita, i když už nemáš čím házet“ s   názvem „Jak psychicky vykolejit svého   mučitele snadno a rychle“ a dávala mu to,   holka jedna odlehčená, ale stále vlastnící   to, co je na ženách nejzajímavější (no   styďte se - já myslel hlavu) docela sežrat. A   když ne docela, tak alespoň částečně   určitě.
Ale Jennifer Chambers Lynch,   režisérka a scénáristka v jedné osobě, si   zřejmě před započetím operace zapomněla   kromě rukou opláchnout i hlavu (studenou) vodou   a taky při psaní scénáře si zřejmě   nedostatečně ořezala husí brk. Takže svému   amatérskému vykrádání jiných filmových   námětů nakonec tím naprosto stupidním,   nesmyslným závěrem, lacinějším než maso z   nuceného výseku, nasadila korunu. I když už   skoro nebylo na co nasazovat... Klasický   případ filmu, kde jeden jediný střih pár   minut před koncem a zahození ustřihnutého   finále filmu do popelnice mohlo naopak film   zachránit před odvozem do kafilerie.
Závěrem:   moje hodnocení sedmi hvězdami je naprosto   neobjektivní a VCELKU ujeté. Oceňuji zejména   odvahu režisérky pokusit se natočit podle   částečného námětu celý velký film. A taky   jsem nic podobného ještě nikdy neviděl. A   jestli jsem divnej? Asi jo. Teď jde jen o to,   jestli úplně nebo pouze částečně.
P.S.   omluva za délku, ale bylo tu dost místa (teprve   čtvrtej komentář). Když tak ho   příležitostně trochu ořežu :-)

Trochu tajemný a hodně morbidní, ale hlavně   plytký příběh o jedné rozmazlené, uječené   krasavici a úchylném chirurgovi.
V podstatě se   celý film točí kolem nevyslyšeného přání   zjevně psychicky narušeného Nicka, který   "svou" Helenu miluje tak majetnicky, že   si ji po tragické nehodě uvězní doma- v   krabici.
Celé je to slátanina, ale úplným   fiaskem zavání samotná operace, resp. amputace   Heleniných končetin po autonehodě a následně   i morbidní odebrání rukou v domě bez   zdravotnického vybavení i personálu (famózní   chirurg nepotřeboval ani sestru).
Sledovala jsem   tento docela vychvalovaný snímek částečně ze   zvědavosti a čekala jsem nějakou symboliku nebo   skrytou myšlenku, ale nic. Kromě smyslné   Sherilyn Fenn, koupající se ve fontáně (škoda   tak úžasného účesu), která touto scénou   kopírující slavnou scénu ve Felinniho Sladkém   životě (1960) zaujala určitě nejen Nicka - nic   moc.

Zajímavý a neotřelý filmový počin. Trochu   morbidní ale rozhodně to stojí za zhlédnutí.   Charismatický a trochu démonický Julian Sands   je skutečně třída.