J'ai perdu mon corps

Poměrně zajímavý   surrealistický francouzský   milostný příběh   prezentující se coby   animovaný film, který jako   první vyhrál hlavní cenu v   Critic's Week v Cannes.   Snímek je svým rozkvětem a   pohádkovostí nemálo   podobný snímku stejných   autorů 'Amélie z Montmartru'   (2001). Tentokrát tu na   jedné straně máme příběh   oddělené ruky snažící se   vrátit domů a na straně   druhé osud chlapce Naoufela   pocházejícího z Afriky,   kterému vlivem automobilové   nehody zemřou rodiče a   živí se jako rozvozce pizzy.   Zdánlivě nesourodé dějové   linky jsou však překvapivě   ve svých výpovědích plně   harmonizující. Samotná ruka   se snaží přežít v drsné   realitě všedních dnů se   všemi svými nástrahy a   chlapec se snaží naopak   přetrvat a vzejít do   přízně dívky, do které se   zamiloval, a však určitý   ostych mu nedovolí to dát   přímo najevo. Je to film,   který mísí hororové prvky   s prvky milostného   milosrdenství. Je to film   plný filozofie a životního   očekávání. A do třetice   je to film plného pocitu   strachu nad ztrátou   určitosti, kterou svou cestou   životního údělu Naoufel   získá. Příběh se liší   stylem, tónem a dokonce i   žánrem, ale ve svém smyslu   je sepsán tak, že se vše   vzájemně dokonale doplňuje.   Ve svém artovém pojetí je   snímek krapet složitější.   Ve jádru má však ohromnou   sílu představivosti života   jednotlivců pocházejících   odjinud a myšlenkové   přizpůsobení místních   lidí k takovému jednotlivci.   Snímek je tedy v jádru věci   politickým moralyzačním   aspektem, avšak nenásilně   uchopitelný. A tak u6   záleží jen na samotném   divákovi, jak už s touto   poutavou jedinečností   naloží.