J'ai perdu mon corps

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský   milostný příběh prezentující se coby   animovaný film, který jako první vyhrál   hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je   svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný   snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru'   (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme   příběh oddělené ruky snažící se vrátit   domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela   pocházejícího z Afriky, kterému vlivem   automobilové nehody zemřou rodiče a živí se   jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé   dějové linky jsou však překvapivě ve svých   výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka   se snaží přežít v drsné realitě všedních   dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se   snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně   dívky, do které se zamiloval, a však určitý   ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to   film, který mísí hororové prvky s prvky   milostného milosrdenství. Je to film plný   filozofie a životního očekávání. A do   třetice je to film plného pocitu strachu nad   ztrátou určitosti, kterou svou cestou   životního údělu Naoufel získá. Příběh se   liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve   svém smyslu je sepsán tak, že se vše   vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém   pojetí je snímek krapet složitější. Ve   jádru má však ohromnou sílu představivosti   života jednotlivců pocházejících odjinud a   myšlenkové přizpůsobení místních lidí k   takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru   věci politickým moralyzačním aspektem, avšak   nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen   na samotném divákovi, jak už s touto poutavou   jedinečností naloží.