Jak jsem prožil tohle léto

Meteorologická stanice na samotě kdesi na   severu, zkušený, starší a velmi přísný   Sergej těšící se na odjezd za svou rodinou,   mladý, nezkušený, krapet potřeštěný   stážista Paša a nehostinná arktická   příroda. Příběh o náhlé psychologické   bitvě, která se prostě musela stát. Paša sice   budil k Sergejovi respekt, ale měl však z něho   zároveň i strach. Působil sice přátelsky, ale   mnohdy stačilo málo a byl zlostí téměř bez   sebe. A co teprve kdyby se dozvěděl, že jeho   rodina zahynula při autonehodě. Jak by vypadala   jeho reakce? Jak moc by se změnilo jeho   chování? Paša dostal tuto zprávu po   vysílačce za Sergejova nepřítomnosti a prostě   se zdráhal mu to zdělit. Jeho vnitřní neklid   sním ale dosti mával a netrvalo dlouho a došlo   k prvnímu konfliktu. Děj není nijak složitý,   ale naopak je velmi příznačně a opravdu   rafinovaně vygradovaný. Přirozený vývoj a   svým tempem houstnoucí atmosféra nabuzuje až   ponurou atmosféru zoufalství a strachu. Útěk   by znamenal naprostou smrt. Vynikající kamera   zachytávající onu arktickou nehostinnost velmi   dobře evokuje pocity zoufalého Paši a vztek   Sergeje. Nesmělý divák se dokáže vcítit do   situace obou protagonistů a tak se nedokáže o   celé situaci udělat svůj názor. A tak   nezbývá nic jiného, než čekat na vyvrcholení   děje. Snímek od ruských tvůrců v mnohém   překvapil a své ocenění si jistojistě   zaslouží.