Jako nikdy

Já tedy obecně filmy o stáří, chorobách a   podobných věcech moc v lásce nemám ačkoliv to   patří k životu a člověk se s tím setkává   ať chce či nechce a ať se mu to líbí nebo ne!   Tenhle film má, ale určitě svou kvalitu a   především věrohodnost. Je na něm poznat, že   literární předloha a scénář jsou dílem   téže ruky a má i několik výrazně   nadprůměrných hereckých výkonů (zejména   Holas v podání Jiřího Schmitzera je   excelentní). Na druhé straně právě necitlivě   obsazené některé role film trochu srážejí.   Ve výsledku jde podle mého názoru o lehce   nadprůměrný film, ale s tím, že tohle   určitě nebude podívaná pro každého.

Tak jestli mne to mělo dojmout, tak tedy   nedojalo. Spíše mne po hodině poslouchání   neustálého hádání začala bolet palice. A   také z té „hudby“. Pro mne byla bezdějová   nuda v plném slova smyslu. Takže u mne jsou v   plusových částkách jen herecké výkony. Jinak   je v tomto filmu všechno k   ničemu.201602108620/8927

Až si pro mě přijdou funebráci
Pro toho, kdo se bojí stáří a umírání tento   film není, bát se nepřestane, ba naopak.   Podivný trojúhelník mladé milenky, staré   milenky a nejstaršího umírajícího umělce,   který sice ztratil to proč ho milovaly, ale ze   života neodchází ani rychle a ani smířený se   vším a se všemi. Staré křivdy zůstanou a   povahu už člověk na smrtelné posteli moc   nemění.
Možná byl film moc psychologický,   moc zdlouhavý, anebo já moc nepozorný, když   při myšlenkách na smrt mých blízkých   zjišťuji, že tak nějak to opravdu bývá. Jen   bez těch milenek. :-)

Dalo by se říci, že se vlastně jedná o zcela   životní příběh. Ponuré stáří,   nevyléčitelná nemoc, obviňování sebe i   všech ostatních, deprese, nenávist, úzkost.   Takový osud potkal i Vladimíra Holase, který   má rakovinu a již čeká jenom na osvobozující   smrt. Konfrontace všech přítomných je   neodvratná. Rozpory a zášť. Ano. Tato chvíle   je vždy ta jediná, kdy je možnost vylít si   srdce a říct si vše náležité na rovinu.   Snímek dost hraje na city a porozumění.   Vyznění příběhu je tedy zcela na místě. Ze   světového pohledu chybí snímku více citu a   artového vyznění. Na české podmínky se však   jedná o zcela výjimečný počin, jehož trefa   do černého nemůže být zpochybnitelná. Jiří   Schmitzer si za, u něj nezvyklý výkon   zaslouží ocenění. Jeho konečné stádium   doslova rve srdce. Neznamená to však, že   ostatní nějak zaostávají. Naopak. Všichni   podali zcela profesionální a uvěřitelný   výkon. Osoby pečující o umírajícího   člověka rozsévajícího kolem sebe jen zlobu a   trápení chce ohromnou trpělivost. Ne každý   má na to povahu. Tento film budiž příkladem   toho, že i taková situace má smysl. Všechny   nás to čeká a všichni chceme umřít   důstojně a s láskou.

Tenhle film nepatří mezi ty pozitivně laděné.   Vypráví totiž o pomalu se blížící smrti.   Jednu z hlavních rolí, malíře Tomáše Holase,   vytvořil Jiří Schmitzer. Jeho postava   představuje umělce, výtvarníka. Celý život   se choval despoticky vůči svému okolí. Jako   cholerik a egoista se chová i na sklonku života.   Všechny uráží. Přesto se v jeho životě   objevují lidé, kteří je i přes jeho tyto   charakteristiky mají rádi. Po letech se opět   spolu před kamerou setkává Schmitzer s Tatjanou   Medveckou. Jistě si vzpomínáte, že spolu   hrají ve filmu Marečku, podejte mi pero (1976).   Tatjana Medvecká zde hraje malířovu bývalou   příležitostnou milenku a nyní jeho   ošetřovatelku. Druhou osudovou ženou, resp.   Třetí je Karla, kterou ztvárnila Petra   Špalková. Ta tu hraje malířovu současnou   životní partnerku.
Do děje zasáhnou i   další osoby. Tomáš, Holasův syn a jeho   družka Šárka (Jana Pidrmanová) nebo rodina   ošetřovatelky Jaruny a další. Můj názor se   na snímek různě měnil. Z počátku jsem si   myslel, že půjde o další dílko, na které   můžeme s úspěchem zapomenout. Téma filmu je   však příliš vážné, než abych jej úplně   sepsul. Rozhodně nebude patřit mezi ty, ke   kterým se budu vracet.

Já nikdy neumřu...
Někdo nanáší štětcem barvu na plátno v   rámu, jiný maluje kamerou příběhy na plátno   filmové. Další lidé ten příběh prožívají   v kině a někteří z nich pak k tomu napíšou   své komentáře. A všichni společně plašíme   smrt. Je přece tak důležité otisknout do   světa svou stopu! (Vzpomínám si, jak můj syn   kdysi u moře udělal bosýma nožičkama stopy v   písku a potom zaraženě koukal, jak písek   spláchnula vlna a všechny jeho stopy smazala.   Dnes je mu pět let a nedávno se mě poprvé   zeptal, jestli mu někdy umřu. Někdy věřícím   lidem tu berličku náboženství šíleně   závidím...)

Jako nikdy je film k rozjímání   - ne pro zábavu. Nečekali jste doufám nějaké   veselé Klepání na nebeskou bránu? Já tedy   ne. Ovšem Jiří Schmitzer - to je pan herec. A   taky folkový zpěvák. Závěr jeho písničky   Kaluž: A je mi padesát a já už se do kaluže   skládám, kdy už mě pohltí, je mi těch   padesát a já jenom v duchu klidně hádám,   kolik mám do smrti... Teče voda, teče strání   a suchý list plave na ní, teče voda, teče   strání, sám sebe se ptám, jak ta voda strání   pádí, nezastaví ji sto kádí a ten list, co   plave na ní, nejsem-li já sám ...