Je třeba zabít Sekala

Drama z léta roku 1943, tedy z období, kdy okupované Československo figurovalo na mapách coby Protektorát Čechy a Morava. Odehrává se v moravské vesnici Lakotice, kde není jediný Němec, kam válečné události jako by ani nedoléhaly…. Sedlák Jura Baran, stíhaný gestapem, uprchl z rodných hor chudobného Valašska, aby se ukryl uprostřed žírné roviny Hané v Lakoticích. Jako cizinec nemá důvěru domácích. Lakotice jsou vesnička o pár staveních, kolem je mezi zlatými lány zrajícího obilí rozeseto dvanáct bohatých statků, jejichž majitelé žijí ve strachu ze Sekala. Je to nemanželský syn z jednoho statku. Má za sebou krušné dětství parchanta, kterým všichni pohrdají, nic mu nepatří, slušné děvče si ho ani nevšimne. Sekal je zatrpklý a krutý, nenávidí všechno a všechny. S Protektorátem přišel jeho čas. Udal už dva majitele statků ze zločinů proti Říši. Dostal za to jejich majetek, oni šli do koncentráku a na smrt. Z parchanta je největší sedlák a dává najevo, že dva statky mu nestačí…

Léto roku 1943. Do malé moravské vsi Lakotice, rozkládající se uprostřed žírné roviny Hané, válka dosud nedolehla. Mezi lány zrajícího obilí je rozeseto dvanáct bohatých statků, jejichž majitelé žijí ve strachu ze Sekala, krutého a zatrpklého muže. Ten udává sousedy za zločiny proti Říši a za odměnu dostává jejich majetek. Z nemanželského syna jednoho ze sedláků se tak brzy stane nejbohatší obyvatel vesnice. Ustrašení sousedé, bojící se o svou svobodu, jmění, ženy a dcery, se rozhodnou kolaborantského souseda zlikvidovat. Nikdo z nich však nenajde odvahu k činu, a tak volba padne na cizince - kováře Juru Barana, jenž do Lakotic uprchl před gestapem z rodného Valašska.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Koprodukční snímek scenáristy Jiřího Křižana a režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala se originálním způsobem vrací do doby německé okupace. V prostředí fiktivní hanácké vesnice se odehrává příběhh dvou mužů, kteří nemají zhola nic společného, avšak kteří se částečně bez vlastního přičiněni dostanou do neodvratného konfliktu. - Mladý valašský kovář a partyzán Jura Baran najde před Němci útočiště v hanácké vesničce, kde je kvůli svému protestantskému vyznání považován bezmála za vetřelce. Hospodáři žijí ve strachu před podlým udavačem Ivanem Sekalem, který od Němců za odměnu získává zabavené grunty zatčených sedláků a který tak téměř neomezeně zvyšuje (a patřičné zneužívá) svou moc. Jedinou možností záchrany je
donutit morálně založeného Juru k vraždě. Jak se mezitím ukáže, Sekal má zrůdnou povahu především kvůli "bezúhonným" vesničanům, kteří jej v dětství krutě ponižovali pro jeho nemanželský původ... - Na snímku je patrný historizujíci odstup, jaký dnes získávají tvůrci od zvoleného dobového rámce (srv. také převlekovou komedii Stůj, nebo se netrefim). Jiří Křižan zasadil do roků okupace příběh s dominujícím dramatickým akcentem (připomínajícím antické tragédie) a s westernovými prvky: nechybí zde "tajemný cizinec' či závěrečný souboj mužů na život a na smrt, k němuž směřuje veišeré dění.
Důležitou složku vyprávění však tvoří také Křižanovo osobní téma nesmazatelné viny "obyčejných" lidi. (proto se ve filmu o okupantech pouze mluví)
Vladimír Michálek a kameraman Martin Štrba natočili snímek v teplých sytě zlatavých barvách (určujícím prvkem barevných kompozic je zpravidla zralé obilí), které svou idyličností tvoři kontrapunkt skrytému, o to však působivějšímu napétí. Podstatnou vlastností příběhu je ovšem jeho univerzální platnost: drama o nesnášenlivosti, jdoucí za jistých okolností na ostří nože, by se mohlo odehrávat v kterékoli době a v kterékoli zemi.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Je vedro k zalknutí. Zlátnoucí pšeničné klasy se v letním parnu jen líně pohupují, cvrčci v chladivém stínu pořádají svůj nekonečný koncert, v korunách stromů kdejaký čimčarák opakuje trylky o tom, jak krásný pohled je na žírnou rovinu Hané, bílé štíty vesnických stavení, červenou čepici kostela i boží muka, marně se na horizontu vzpínající k nebesům.

Bolavá léta fašistické okupace připomíná v tomto zapomenutém koutě Protektorátu Böhmen und Mähren jen dýchavičný vláček s povinným propagandistickým Véčkem, který tudy prosupí dvakrát denně při své cestě do Olomouce, Hitlerův obrázek na obecním úřadě a otisky pneumatik gestapáckých limuzín, které tu zůstaly v prachu cesty po jejich dvou nedávných návštěvách.

Valašský kovář Jura Baran, který z poledního vlaku vystoupil docela sám a bez jediného zavazadla, hledá v tomto ospalém konci světa shovívavou náruč zapomnění, která mu dovolí splynout s nekonečnou rovinou, a která mu pomůže zahladit stopy po vlastních vzrušených krocích posledních dnů a týdnů. Netuší, že vstupuje do jámy lvové, v níž se vzedmula snad všechna lidská špatnost.

Zdánlivou příčinou všeho je Ivan Sekal, následek několika krátkých kopulačních pohybů starého Obervy, který se navzdory zuřivému odporu děvečky doslova verval před pětatřiceti roky se svým chtíčem do jejích sukní. Plod tohoto násilí léta letoucí trpěl posměšky, odsudky i ústrky a ačkoliv parchanti nejsou v tomto kraji, v němž se láska a cit už kdysi dávno zaměnily za manželství gruntů, žádnou vzácností, Sekal se s údělem toho posledního ve vsi odmítl smířit. Na prahu dospělosti sice odtud utekl, ale před několika léty se na křídlech nacismu triumfálně vrátil. A rozhodl se mstít, každé své ponížení krutě a nemilosrdně trestat, vykupovat novým ponížením, krví, bolestí, smrtí... Stal se démonem, ženoucím zpěněné koně ztichlou návsí, přízrakem, nahánějícím husí kůži při pouhém pohledu, všemocným pánem, který hrubou silou svých pěstí, sprostým vydíráním i prostým udáváním dostane všechno, na co si jen vzpomene. Už zchlamstnul dva grunty, jejichž pantáty poslal do koncentráku, a ve své zvrácené pomstě pokračuje bez milosti dál. Žádný grunt, žádné stavení, žádný ženský klín si nemůže být jist před absolutní silou jeho zvrácených rozmarů. Tucet rodových patriarchů se proto uprostřed noci potají schází, aby nad ránem dospěli k osudovému rozhodnutí: "Je třeba zabít Sekala." A protože nikdo z nich nechce obětovat vlastního syna=dědice gruntu, smyčka nájemného vraha se začne pomalu ale jistě obtáčet okolo Jury Barana. Opatrnický starosta, dobrácký farář Flóra, úlisný holič Záprdek, krásná Anežka, pánbíčkářská farská kuchařka Marie a tucet pantátů, zestárlých nekonečnou dřinou - ti všichni sehrají v této osudové hře na život a na smrt svou smutnou roli, takže se zdá, že onoho červencového rána bude stín božích muk příliš úzký pro zem nasáklou krví.

Už od samého počátku provázel tento filmový projekt velmi nevděčný příslib velkého očekávání - získal finance od Fondu ECO (500 tisíc francouzských franků), od fondu Eurimages (800 tisíc franků) a v neposlední řadě i granty českého a polského ministerstva kultury. Ale tam, kde se problém financí téměř pohádkově rozplýval, tam závratně těžkly okovy odpovědnosti - nejen k výše jmenovaným institucím, ale především k sobě samému. Čelit tomuto tlaku se všichni snažili jediným možným způsobem, tj. maximální profesionalitou. Ta však jakoby nebyla prostředkem, ale cílem...

Základním stavebním kamenem filmu je scénář Jiřího Křižana, který v duchu svých dosavadních nejlepších prací (Vláčilovy Stíny horkého léta, Hollého Signum laudis a Trančíkova Iná láska) vystavěl dramatický příběh jedince, který díky svým slabým místům a vzdor svým silným stránkám nemůže uniknout provázanému okolnímu světu a v pavučině strachu a sobeckosti okolí dochází až na pokraj vlastního sebezničení. Křižan v Sekalovi rozehrává nadčasový střet společenského vyděděnce a čestného mladého muže, okolnostmi tlačeného do kouta. Na jednu stranu staví Ivana Sekala, který si životní dráhu všemi opovrhovaného parchanta nevybral, který touží aspoň po jednom normálním vztahu, ale protože ho nikdy nepoznal, neumí mu vyjít patřičným způsobem vstříc a ve své velkopanské hrubosti tak ničí poslední aspoň trošku fungující vazby s okolím, čímž se stává ještě osamělejším, ještě zatvrzelejším a ještě hrubším. Protihráčem mu je Jura Baran, rušivý element v zaběhnutém životě vesnice, člověk přímý a přemýšlivý, zodpovědný k sobě i svým blízkým, díky své minulosti ovšem zranitelný a vydaný napospas libovůli jediného člověka. Film ale není až tak o těchto dvou jako o vesničanech, o jejich pokřiveném pokryteckém světě, který neomylně funguje, a který dožene Sekala s Baranem do osudového střetu. A posléze ještě o kousek dál.

Režisér Vladimír Michálek přistoupil k příběhu s pokorou, možná až příliš velkou. Snažil se především poctivě vyprávět příběh a zbytečně rezignoval na vlastní tvůrčí vklad. Jako čert hříšné duše se drží zlatavých lánů, bílých propocených košil, černých obnošených vest a červené krve, která na plátno vstoupí v závěru filmu jako dramatický vykřičník. Zvolna gradující příběh nikde neozvláštňuje, ačkoliv si o to scénář na několika místech doslova říká (např. Anežčino šílenství). Po režijně-obrazové stránce tak sice Sekal vzdáleně připomíná Všechny dobré rodáky, chybí tu ovšem Jasného a Kučerův cit pro poetický kontrapunkt (poletující peří při Pyřkově smrti), dynamické zrychlení (masopust) a mnohavýznamový detail (kradmé pohledy vesničanů). Na plátně jakoby chyběla obnažená vášeň, skutečný morek kostí. Místo toho se tu hraje velmistrovsky chladná partie, která má sice řadu silných míst, ale nedokáže diváka zcela strhnout, pohltit ho, zbavit ho závislosti na čase a místu děje.

Z určité akademičnosti (divadelní upjatost klíčových scén, několik vznosně patetických vět, které by se daly okamžitě tesat na pomníky) vyplývá i oslabení Sekalovy démoničnosti. Sympatický Lindův exteriér, který má skrývat o to temnější nitro, je sice velmi chvályhodným přístupem, ale jaksi se ho nepodařilo zcela naplnit. Hnus, který cítí k Sekalovi vesničané, divák dlouho tak zcela nesdílí, což se mění teprve při Sekalově závěrečné zpovědi, kdy na sebe prozradí dosud netušená zvěrstva. Paradoxně tak ze souboje hodného a zlého tentokrát věrohodněji vychází ten dobrý - Jura Baran v podání Olafa Lubaszenka (cena za nejlepší mužský herecký výkon na festivalu v Karlových Varech). Výborně dokázal ve svých hlubokých očích a střídmých gestech postihnout tíhu a bezvýchodnost Baranovy životní situace, něžnou lásku k těhotné ženě i zbožnou pokoru před nemilosrdným během krutých událostí.

Vyzdvihnout je třeba i herecké výkony některých dalších. Výborní jsou především typově velmi dobře vybraní sedláci, za jejichž ošlehanými rysy tušíme léta dřiny a haldu trpkých zkušeností, které je v sebezáchovném pudu vedou k tak sobeckému, ale na druhou stranu velmi pragmatickému jednání. Ať už jde o bezpáteřného starostu (Milan Riehs), pozdě nekompromisního starého Obervu (Jiří Holý), neobyčejně obyčejného sedláka Včelného (Anton Šulík) či pantátu Štveráka v podání velké hvězdy prvorepublikového filmu Gustava Nezvala, který jakoby svého někdejšího mužného a ctnostného hrdinu Jana Cimburu dovedl touto rolí k trpkým plodům stáří, jež se zoufalým způsobem snaží zachránit výsledek svého celoživotního odříkání.

Zaslouží-li si ovšem něco absolutní uznání, pak je to vedle skvělé hudby u nás neznámého polského skladatele Michala Lorence především produkční ošetření celého projektu Jaroslavem Boučkem. Po psychologicko-akčním propadáku Cesta peklem a mimořádně divácky úspěšném televizním seriálu Život na zámku dokázal dát Bouček dohromady sebevědomou, zdravě ambiciózní a perfektně zajištěnou evropskou koprodukci, která nemusela nikde škudlit. V českých zemích abychom takto výjimečný producentský počin špendlíčkem pohledali a budiž Boučkovi slušný úspěch filmu na karlovarském festivalu i zájem o uvedení na dalších filmových přehlídkách spravedlivou odměnou.

Vesnické drama s výraznými easternovými prvky Je třeba zabít Sekala se dá vidět několikrát, přičemž můžete pokaždé akcentovat jinou rovinu vyprávění, což samo o sobě vypovídá o nemalých kvalitách snímku. Uznání a respekt si film zaslouží také za rehabilitaci producentského řemesla a používání důsledně filmařských postupů bez sebemenší televizní či klipové úlitby. Nejvyšší kvalitou snímku přesto zůstává především upřímná snaha o pohled do potemnělých lidských duší, o poctivé obnažování kořenů lidské přirozenosti. Zachycení řetězce malých špatností, které splodí velké zlo a velkou nespravedlnost, je působivé a věrohodné. Protože je prosté a protože je lidské.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema