Kid

Russ Duritz (Bruce Willis) je úspěšný, pohledný, bohatý a … nešťastný. Jako profesionální “image” poradce s vybranou klientelou totiž na vlastní image zapracoval tak usilovně, že už dávno přestal být sám sebou. Jak hluboce se zpronevěřil svým snům si Russ uvědomí ve chvíli, kdy se v jeho domě objeví malý tlustý chlapeček, kterým není nikdo jiný než on sám ve věku osmi let. A do oka si ti dva rozhodně nepadnou. Dospělý Russ se totiž na své nepříliš šťastné dětství snažil celý život usilovně zapomenout a malý Russ je doopravdy znechucen představou, že z něj vyroste cynický suchar, který se ve svých čtyřiceti letech nezmůže nejen na rodinu, ale dokonce ani na psa. Jaké podivuhodné kouzlo je svedlo přes propast času a s jakým záměrem? Ani jeden z nich nemá z neuvěřitelného setkání velkou radost, ale postupně k sobě velký a malý Russ nacházejí cestu a dokáží si poradit a pomoci s situacích, na které by nikdy neměl být sám.

Konfrontace dětských plánů do budoucna („až vyrostu, budu kosmonautem, chovatelem koní, herečkou“) a šedé dospělácké reality sotva může vyznít růžově. Málokdo ale dostane příležitost – tak jako hrdina nejnovější komedie režiséra Jona Turteltauba – konfrontovat se se svým někdejším dětským „já“ z očí do očí. Setkáním se sebou samým v dětském věku riskujete oboustranné znechucení – nebo přinejmenším pěknou lekci.
Russ Duritz (Bruce Willis) vedl celkem spokojený život úspěšného muže (alespoň si to myslel) a o návštěvu svého osmiletého alter ega Rustyho (Spencer Breslin) se neprosil. Už dávno se mu úspěšně podařilo zapomenout, že býval obtloustlým třídním otloukánkem, který si šlape na jazyk. A ani malý cestovatel v čase neskrývá opovržení nad tím, co mu má přinést budoucnost: „Je mi čtyřicet, nejsem ženatý, nestal jsem se pilotem tryskáčů a nemám psa? To ze mě teda vyroste pěknej chudák!“
Russ Duritz si nepřipadá jako chudák. Za dvaatřicet let od doby, co přestal být Rustym, si opatřil firmu zabývajícím se poradenstvím pro image, kupu peněz a tik v oku. Setkání Russe a Rustyho se sice dále ubírá v předvídatelných šlépějích rodinné komedie (ano, Russovo okoralé srdce cynika se obměkčí a ano, pozná, co je v životě opravdu důležité), scénář Audrey Wellesové (Proč kočka není pes, Jumanji) je ale natolik chytře a vtipně napsaný, že i onomu okoralému cynikovi připraví cestou nejedno zábavné překvapení. Originální nápad se podařilo vpašovat i do jinak snadno uhodnutelného závěru.
Bruce Willis v hlavní roli podává svůj standartní výkon cediče ironických hlášek; Spencer Breslin v roli malého Rustyho sice není takovým hereckým objevem jako Haley Joel Osment ze Šestého smyslu, jeho vzezření a přirozeně drsný, nepřeslazený projev jej však rozhodně neřadí do škatulky „táák roztomilých“ dětských ždímaček na dojetí. Příjemná je Lily Tomlinová v roli Russovy sekretářky Janet, sršící suchým humorem.
Třebaže shoda názvů se stejnojmenným Chaplinovým filmem z roku 1921 je zcela zavádějící (oba Kidové nemají společného nic vyjma koexistence dospělého a dětského hrdiny), Disneyho továrna na rodinnou zábavu se tentokrát nemá za co stydět.
Barbora Šťastná Premiere 2000/11

Autor/Zdroj: Šťastná Barbora/Premiere


Příběh: Russ Duritz je úspěšný image-maker na prahu čtyřicítky, jehož oslnivá kariéra, nádherný dům a spousta peněz nemohou zastřít fakt, že vede „prázdný"' život, nemá rodinu ani přátele a dokonce se nechává v kanceláři zapírat před vlastním otcem. Russ si sice nic z toho nepřipouští, všechno se ale změní v okamžiku, kdy se v jeho domě objeví osmiletý chlapec, ve kterém pozná sebe samotného před třiceti lety...
Bruce Willis se po akčním Mercury a psychologickém hororu Šestý smysl rozhodl znovu porušit nepsané hollywoodské pravidlo „nikdy netoč se zvířaty nebo dětmi" a v komedii Kid si vzal za parťáka malého chlapce. Kupodivu to znovu dopadlo nad očekávání dobře. Kid od vás vyžaduje jediné: abyste bez mrknutí oka akceptovali skutečnost, že se osmiletý chlapec přenese časem do budoucnosti za svým starším „já". Pokud tuhle podmínku splníte, budete se dobře bavit.
Základem všeho je perfektní herecké obsazení: Willis je ve špičkové formě a jeho komické scény dají vzpomenout na časy Měsíčního svitu. Výborný je také sympatický a především naprosto přirozený Spence Breslin v roli osmiletého Rustyho. Nejlepší momenty filmu vycházejí právě z konfrontace dospělého Russe s malým Rustym. Russ při pohledu na sebe sama v osmi letech vidí obtloustlého, nemotorného a politováníhodného nekňubu, zatímco Rusty se nedokáže smířit s tím, že z něj vyroste životní ztroskotanec, který „neřídí tryskáč, nemá ženu
a dokonce ani psa."
Ani Kid se samozřejmě nevyhne slabším místům - režisér John Turteltaub (Zatímco jsi spal, Fenomén) do něj místy namíchal příliš mnoho sentimentu a některé scény a dialogy v závěru filmu na vašich rtech místo úsměvu vyloudí spíš úšklebek. Mimořádně otravná je také hudba Marca Shaimana, která v některých scénách vyloženě ruší a odvádí pozornost od děje. Přesto je Kid v tom nejlepším slova smyslu příjemný film, který vás na hodinku a půl dobře pobaví, rozesměje a zvedne vám náladu. Osamělí životní ztroskotanci na prahu krize středního věku by si ale měli dát dobrý pozor. Mohlo by se jim totiž docela lehce stát, že si při něm uvědomí, jak moc se jejich život liší od toho, co si vysnili jako děti, a pod tíhou tohoto poznání by se pak dokonce mohli začít pokoušet s tím něco udělat...
Jan Rudovský Totalfilm 2000/9/107

Autor/Zdroj: Rudovský Jan/Total Film

Americká fantastická komedie Jona Turteltauba Kid vychází z vtipného nápadu: setkává se v ní dospělá a dětská „ verze " jedné a téže osoby. - Věčně zaneprázdněný a nesnášenlivý „poradce pro celkový vzhled" Russ Duritz se za podivných okolností setká s osmiletým Rustym; je to však on sám a ze zatím neznámého důvodu přichází z minulosti. Obě podoby se vzájemně nesnášejí: chlapec připomíná Russovi nepříjemné zážitky z dětství, jež muž úspěšně vytěsnil z paměti, Rusty je zase těžce zklamán z toho, co z něj vyroste. Kvůli sobě i kvůli zamilované spolupracovnici Amy se Russ rozhodne situaci vyřešit. Díky malému společníkovi si oživí traumatickou událost, která měla na jeho osobnost zhoubný vliv... - Příběh je jakousi psychoanalytickou lekcí, převedenou do jazyka srozumitelného dětem i nezasvěceným dospělým: odehrává se prostřednictvím ověřených situací na půdorysu divácky vděčného nedobrovolného setkání dospělého a dítěte, kteří spolu nemají nic společného (v tomto případě vyjma identity, kterou je ovšem třeba hledat). Tvůrci zručně těží z kontrastu mezi oběma protagonisty: protějškem zdravě se stravujícího, avšak neurotického a cynického Russe je nezkažený obtloustlý Rusty, jenž hodnotí většinu událostí ze svého (jen relativně naivního) dětského hlediska. - Součástí hraného snímku, natočeného pro studio Walta Disneyho, je spolehlivý mix humoru a melodramatických scén, nezatížených hlubším podtextem a vrcholících účinnou katarzí. - Jak je zřejmé, se stejnojmenným filmem Charlese Chaplina nemá moderní dílko nic společného, zato spojením Bruce Willise s dětským hrdinou upomíná na filmy Mercury a Šestý smysl.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/10/17

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled


Russ Duritz je chudák. Už hezkou řádku let radí v L. A. místním celeb- ritám, jak o sobě mají lhát veřejnosti i médiím, aby to vypadalo, že jsou někým jiným (rozuměj lepším), bere za to balík, bydlí v luxusním domě a do práce jezdí ve voze Porsche a kvádru za dva tisíce dolarů. Russ Duritz je vlastně nemocný chudák, protože není ženatý, nemá psa, nepilotuje letadlo a v poslední době se mu stává, že na něj občas útočí červený dvojplošník. A k tomu všemu se mu do bytu vloudil osmiletý, vlezlý a nesympatický buřt, který mu čím dál víc připomíná vlastní neradostné dětství. Jestliže existuje na světě něco, na co se tenhle módní „imagemaker" snažil celou dobu zapomenout, pak je to čas, kdy ve škole dostával pravidelné nakládačky, kdy mu zemřela matka a nejistý otec ho vychovával možná o něco přísněji, než bylo v kraji zvykem. Ale současně s tím už dávno zapomněl, že to byla rovněž doba, kdy bezbranný terč školních grázlíků, nemotorný a posměch (či v lepším případě soucit) vzbuzující Rusty snil i své růžové sny. O psu Chesterovi, o touze vzlétnout-a o lásce. Prostě se programově rozhodl zapomenout, a proto se stal tím, čím je ted', módním radilem, profesionálním lhářem a cynickým manipulátorem, kterému se už nikdy, nikdo a nic nedostane pod kůži. A je docela možné, že díky tomu, čím se stal, už vůbec nemyslí na to, kým vlastně je?! Hezká otázka pro každého z nás, že? A rázem jsme uprostřed typického disneyovského příběhu s mentorskými bonmoty, etickým happy endem a ilustrativním návodem (i pro ty méně chápavé), jak postupovat podle hesla, že nikdy není tak zle, aby nebylo možné být hůř (nebo lépe), a nikdy není pro nikoho pozdě, bude-li o nápravu skutečně upřímně usilovat. Závisláci by o téhle technice mohli vyprávět romány. Jenomže místo solidní introspektivní týmové terapie semknutých alkoholiků vede workoholik Russ osamělý boj s na první pohled nesympatickým špekounem Rustym. A nemá moc času. Za pár dní mu bude čtyřicet a on musí v první řadě zjistit, jestli je tenhle jeho trapný stín v lepším případě halucinace, či v horším on sám, který si z dávné minulosti svých osmi let přišel dát poslední vážné varování...
Rodinné komedie z „edukativní" dílny Walta Disneyho jsou nezřídka komponovány ve stylu bajky, kde jednoduchý příběh řeší triviálním způsobem netriviální dilema a nevyhnutelně spěje k závěrečnému očistnému, obecně akceptovatelnému a univerzálně srozumitelnému poučení typu, že v ponorce je lepší akvalung než padák a před spaním je dobré si vyčistit zuby. Nejinak je tomu i v případě Kida, kde režisér Jon Turteltaub zúročil své zkušenosti z melodramatu i sentimentální komedie (Zatímco jsi spal, Fenomén) a podepsal se pod standardizovaný, značkový filmový artefakt, zřetelně označený visačkou „Made in Disney". Příběh, jehož průběh, zápletku, vyústění i katarzi by mohl průměrný návštěvník kina snadno v předstihu předříkávat, sází na standardní morální atributy, jež ovlivňují naše hodnotové hierarchie i náš životní styl. Chceme-li něco z toho změnit, musíme začít u sebe. A je to! Od průměrného sitcomu se tenhle projekt liší přece jen propracovanějším a sofistikovanějším scénářem, který si tentokrát hodně bezstarostně pohrával s cestami časem (po nichž se v Návratech do budoucnosti před časem potloukal třeba Michael J. Fox), a angažováním ústřední sympatické superhvězdy, která to (rozuměj cokoli) dokáže! Původně modelový akční hrdina Bruce Willis už nejednou manifestoval, že se umí pohybovat mezi žánry a práce s dětskými partnery ho evidentně baví (Mercury, Šestý smysl). I v Kidovi odvedl svůj standardní, univerzální, „vlezle" oslovující výkon, určený pro rodinný spektákl a zejména v pasážích, kdy vyjadřuje svoji averzi vůči svému dětskému mutantovi Rustymu, se s ním lze bez problémů identifikovat, neboť malý Spencer Breslin (jenž zatím vystupoval hlavně v reklamách) je skutečně spratek k pohledání. Osobně si nedovedu představit reklamní klip, ve kterém by mě vyprovokoval k tomu, abych si pořídil něco jiného než klacek, kterým bych ho mohl odhánět. A už vůbec mi nepřipomíná potenciálního dvojníka Jackieho Coogana (z klasického Chaplinova Kida z roku 1921), s nímž Disney (jen on sám ví proč?) vytváří volbou názvu filmu poněkud pomatenou asociaci. A přestože ho sympatická Lily Tomlinová (Vřískot 3) zřejmě nedopatřením pozvala na zmrzlinu, ve skrytu své černé části duše doufám, že by se na svých cestách časem mohl potkat třeba s Terminátorem (pro jistotu s nejvýkonnějším modelem T 1000).
Kid podle Disneyho je mnohem lepší nežli rodinné ublbané sitcomy a rozhodně horší nežli Chaplinova klasika. Takže si vyberte! Určitě se na něm budete usmívat, čas od času se zasmějete a rozhodně vám ani vašim potomkům neublíží. Jestliže ovšem máte akutní krizi středního věku, počítejte s tím, že vzhledem k tomu, že nejste hollywoodská hvězda ani postava z poslední disneyovky, budete si už muset nějak pomoct sami.
Michal Šobr Cinema 2000/11/78

P. S.: Těch slušných šedesát procent je také trochu z nostalgie k těm skvělým dobám, kdy sympaťák Bruce Willis byl ještě Johnem McClanem a Posledním skautem.

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema