Krvavý román

Osobitého výtvarníka, typografa, spisovatele Josefa Váchala zná veřejnost především díky jeho Krvavému románu. Ten zaujal Jaroslava Brabce a jeho spolupracovníky a našli k tomu odpovídající obraz „braku“ 20. století. Zájem autorů se soustřeďuje především na období němého filmu, procházka dějinami kinematografie pokračuje přes nástup zvukového filmu až do současnosti (autorský film 60. let, moderní horor).

Všestranná parodie prolíná barvitou dějovou změť s příběhem autora (Váchala/Paseky), komentujícího a vytvářejícího svou knihu, a navíc v ději rozštěpeného do postav Fragonarda a Mistra. Stejně jako u Váchala vstupuje do fikce stále silněji realita, aby se jediným „šťastným koncem“ ukázalo být hotové umělcovo dílo...

Zdroj: FTV Prima

Po deseti letech práce kameramana se Jaroslav Brabec pustil i do režírování. Psal se rok 1993 a politicky uvolněná doba po pádu komunistického režimu osvobodila českou kinematografii od cenzurních zásahů a umělcům otevřela širokou škálu možností ve výběru námětů. Éra „divokých devadesátek“, kterou Letní filmová škola ve svém programu reflektovala před sedmi lety, přála volnomyšlenkářskému experimentování a excesivním formálním výbojům. Třeba Brabcovu režijnímu debutu Krvavý román.

Stejnojmenná románová předloha českého spisovatele, výtvarníka a typografa Josefa Váchala byla v době svého vydání v roce 1924 stejně nekonvenční a autorsky hravá jako adaptace Jaroslava Brabce. Váchalovo dílo je přiznaný brak, respektive jeho parodie. Tvůrce se inspiroval v pokleslé dobrodružné literatuře 19. století a její tematické linky a vyprávěcí vzorce ironicky zapracoval do knihy, již si jako typograf sám vysázel.

Košatě pojaté zápletky o ztracených a znovunalezených potomcích a sourozencích (zde s poznávacím rodovým znakem vytetované žížaly), epicky rozprávěné příběhy o tragických láskách, mocenských intrikách či pirátských dobrodružstvích nabídly podobný prostor pro „vyřádění“ i Jaroslavu Brabcovi. Adaptační klíč našel v parodii estetiky němých filmů, jejichž příběhy byly leckdy stejně tak „laciné“. Jako kameraman se silným vizuálním cítěním si Brabec vyhrál s barevnými filtry a tónováním, přičemž respektoval konvence kamerového snímání a střihové skladby (velikost, úhly a statičnost či dynamiku záběrů, jejich délku a propojování) němé doby. Výrazná stylizace nezastírající vliv expresionismu se projevuje i v herectví přehnaných gest a ve výtvarném řešení scén na způsob slavného Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920). Na prvním udílení cen České filmové a televizní akademie Brabcův režijní debut získal tři České lvy, za kameru, výtvarný počin a střih.

Jana Bébarová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Ceny: Český lev 1993: nejlepší kamera, nejlepší střih (Jiří Brožek), nejlepší výtvarný počin (Jaroslav Brabec), Finále Plzeň 1993: Zlatý ledňáček

Chvíli česká hájovna, chvíli knížecí sídlo v Barceloně, potom pařížský nevěstinec, amsterodamská krčma, pirátská loď či chatrč Honolulanů… Uprchlí blázni, dekadentní páteři, poustevníci, Armáda spásy, piráti… S trojjedinou hlavní postavou se ocitáme na všech možných (i nemožných) místech se všemi myslitelnými (a občas i nemyslitelnými) hrdiny příhodnými pro vášnivou, byť parodickou obhajobu toho nejpokleslejšího čtiva druhé poloviny 19. století.
Expresionismem silně ovlivněný Josef Váchal (1884-1969) sázel Krvavý román (1924) bez rukopisu a vydal jej celkem v sedmnácti exemplářích. Vyprávěním se prolíná několik dějových linií, které jsou rozbíjeny řadou příhod a epizod často mířících do slepých uliček. Dílo je jako celek projevem svrchované umělcovy vůle a jeho surrealisticky poťouchlé obraznosti.
Kameraman Jaroslav Brabec ve své filmové adaptaci zachoval prakticky všechny silné i slabé stránky předlohy. Kladl důraz na obrazovou expresivitu díla, ve scenáristické skladbě upřednostnil spoustu roztomilých detailů a fórků před přísnější dramaturgií. Pevný rámec příběhu měla obstarat stylizace, jež měla být poctou počátkům kinematografie. Začíná statickými němými výjevy, postupuje k náročnější montáži, objevuje zvuk, vzdává hold autorskému filmu a ústí až do moderního hororu. Brabec a jeho spolupracovníci s obdivuhodnou realizační precizností rekonstruují pateticky stylizovaný herecký projev němé éry, výrazné líčení, kašírované kulisy, textové i dialogové mezititulky, barevné tónování i první pokusy se zvukem. Vytvořili stejně jako Váchal mnohovrstevnaté, v nápadech, detailu i provokativnosti roztomilé, v celku ale jen velmi obtížně uchopitelné dílo, které svou sofistikovaností a humorem odkazuje k tomu nejlepšímu z české filmové parodie, ať už ke klasice Martina Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), nebo brdečkovským adaptacím, zejména k filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964).
Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010

Ve sklepním ateliéru tiskne na ručním lisu záhadný Mistr svůj příběh příběhů... Grafik a osobitý spisovatel J. Váchal se inspiroval četbou dobrodružných románů z minulého století. Scénárista, kameraman a režisér J.B. zpracoval tuto literární kuriozitu do sledu parodicka stylizovaných obrazů z těch nejdávnějších dějin kinematografie. Za rok 1993 byly poprvé udělovány filmové ceny Český lev - tento ambiciózní projekt získal tři (nejlepší střih, výtvarný počin a kamera).

Autor/Zdroj: /Václav Březina: Lexikon českého filmu

Osobitého výtvarníka, typografa, spisovatele a myslitele Josefa Váchala (1884-1969) zná širší veřejnost především díky jeho Krvavému ro-mánu (1924). Ten sestává z parodické, vášnivé obhajoby svébytného pokleslého čtiva z druhé poloviny 19. století a z praktické ukázky jeho
ideální podoby. Váchal knihu sázel bez rukopisu a vydal ji v sedmnácti exemplářích (později vyšla ještě dvakrát pro širší čtenářskou obec: 1972, 1992). Několik prolínajících se příběhů podléhá svobod-né fabulaci autorovy místy poťouchlé surrealistické obraznosti, vycházející ze zevrubné znalosti mechanismů pokleslého čtiva. Jaroslav Brabec a jeho spolupracovníci svůj přístup k předloze vystavěli na tom, že literár-ní krvák v podobě, v jaké ho obdivoval Váchal, už neexistuje, má však odpovídající obraz v dobovém kinematografickém braku. Váchalův spontánní tvůrčí akt nahradili racionálním přístupem; bujnou dějo-vou košatost ukáznili, ale vybrané scény, motivy a promluvy postav detailně odpovídají předloze. Podobně suverénně a s láskou, s jakou se Váchal pohybuje ve světě ''krváčku", pohybují se tvůrci časoprostorem filmových dějin. Jejich zájem se koncentruje na období němého filmu, nabízející odpovídající materiál jak tématický, tak stylistický. Procházka dějinami kinematografie pokračuje od počátků filmu přes nástup zvuku do současnosti (autorský film 60. let, moderní horor). Své nápady autoři čer-pají z naivního kouzla starých filmů, klopýtajících v logice a ve vyprá-věcích konvencích; mistrovsky dokumentují nejen např. techniku tóno-vaného filmu, ale i technické přehmaty (jejichž pojetí odpovídá Vácha-lovým úmyslným prohřeškům proti češtině). - Všestranná parodie prolíná barvitou dějovou změť s "příběhem" autora (Váchala/Paseky), komentujícího a vytvářejícího svou knihu, a rozštěpeného navíc v ději do postav Fragonarda a Mistra. Stejně jako u Váchala vstupuje do fikce stále silněji realita, aby se jediným možným "šťastným koncem" ukázalo být hotové umělcovo dílo. - Kameraman Jaroslav Brabec ve svém režij-ním debutu vytvořil mnohovrstevné dílo mimořádných kvalit jež obsto-jí i jako zábavná sofistikovaná podívaná v nejlepších tradicích české filmové parodie (Pytlákova schovanka, Limonádový Joe...). Humor, vi-zuální vytříbenost a herecké obsazení jistě zajistí Brabcovu filmu zasloužené přijetí širší divácké obce.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled