Matěji, proč tě holky nechtějí?

Hlavní postavou úsměvného příběhu je osmnáctiletý zednický učeň a dobrovolný hasič Matěj Hůrka, který žije u babičky na malebné vesnici, ze všeho nejvíce miluje přírodu a chtěl by být lesníkem. Kromě toho ovšem prožívá první lásku k hezké Barče Cupalové, která se vrátila k rodičům po delším pobytu ve vzdáleném okresním městě. Matěj je však příliš nesmělý, a tak než se večer na tancovačce rozkouká, přebere mu Barču suverénní frajírek Evžen. A zatímco jeho babička přemýšlí, jak vnukovi, kterého po smrti jeho matky vychovává sama, oznámit, že se bude vdávat za energického důchodce Vokurku, Matěj se potýká se svými vlastními milostnými problémy a dalšími poněkud choulostivými potížemi. Schůze představenstva družstva řeší jeho přestupek proti mravnosti, když se večer koupal v lesním rybníku a "střetl" se tam s děvčaty, která se také koupala, samozřejmě nahá. A zatímco Matěj prochází dalšími mírně lechtivými peripetiemi, začíná si Barča uvědomovat, že skutečný charakter není samolibý frajírek Evžen, ale právě Matěj. Než však budou moci strávit noc v objetí, musí se ještě mnohé stát. Například se objeví zkušená, atraktivní Tereza, která se na krátký čas o Matěje zajímá, uchazeč o funkci předsedy Cupal přijde o naději, když je přistižen ve stohu s půvabnou sekretářkou Zdeničkou, shoří jedna stodola a Matěj se stane hrdinou.

Zdroj: Nova

POZOR SPOILER

Matěj se potlouká vesnicí a není zrovna veselý i přesto, že je kolem veselí plno. Kolotoče, střelnice, na kterou ovšem on a kamarádi nemají peníze. Matěj jde k řezbáři Vénovi, pak se vrací zpět na taneční zábavu. Zde spatří podruhé dívku Barču, která se jen mihla zaplněnou návsí. Je s ní u stolu, ale doslova mu ji sebere jiný kluk, Evžen. Jenže zábava nezábava, kráva rodí a nikdo není ochoten k ní jít. Až teprve Véna s Matějem. Pak se Matěj dozví, že bude mít nového dědečka. Babi je ještě čiperná. Jednou se Matěj koupe nahý v rybníku, když sem přijdou děvčata a koupou se také. Také nahá. A Matěje objeví. Je z toho poprask, a to ne jen hned, ale i posléze, kdy se to řeší na schůzi. Zednický mistr zjistí, že Matěj ještě neměl děvče a tak jej pošle k jedné z místních žen. Matěj tam jde a je velmi rád, že není lapen jejím žárlivým mužem. Opět po delší době přijíždí jeho otec a uděluje mu „moudré“ rady. Koná se svatba převeliká, Matějova babi si bere důchodce Vokurku, kterého však o svatební noci posílá spát babička s Matějem. Ten se mimochodem na svatbě seznámil s Terezou Vokurkovou. Evžen si z Barči dělá služku, a té to nějak nevadí. Matěj si s Terezou nerozumí a ona odjíždí. Při požárním cvičení Matěj dělá chyby, je za to vyhozen. Daří se mu alespoň s Barčou, se kterou se konečně ocitá o samotě. Jenže v seníku je muž na záletech. A právě tito milenci způsobí jeho požár. Siréna Matěje vyruší, a ten se hrne k ohni. A protože zde zachrání krávu, je jeho sláva nekonečná.

Dospívající zednický učeň Matěj Hůrka, mladík ve věcech lásky jelimánkovitý, žije u své babičky ve venkovské chalupě. Potýká se s milostnými problémy, ale marně čeká nějakou radu, protože čilá babička se znovu vdává za neméně čiperného důchodce. Podnikavá nejstarší generace tak do jisté míry kontrastuje s mládím, které je rozpačité. V nadmíru (pseudo)-lidové komedii měly přitahovat erotické prvky, jejichž působivost však časem vyprchala.

Zdroj: TV Barrandov

Oblíbenost české filmové veselohry má tradici již od předválečného období a svůj kredit si u diváků poměrně stabilně udržuje i dnes. Dramaturgie i autoři vycházejí z předpokladu, že humoru není nikdy dost, i ze zkušenosti, že diváci od filmu očekávají povětšině rozptýlení a zábavu. Proto mají komediální náměty na Barrandov dveře stále otevřené a ještě vítanější jsou takové, které se prostřednictvím veselí snaží o jistou míru společenské kritiky. To vše je jistě v pořádku. Komedie se točí, ale to, co jim chybí, je rozlišující barevná škála. Všechny vznikají podle osvědčeného receptu, který se film od filmu nepatrné pozmění. Jistě, jsou tvůrci, kteří mají vlastní osobitý rukopis, kterému nelze upřít originalitu a nezaměnitelnost: Oldřich Lipský, vycházející z principů klasické filmové grotesky, dvojice Smoljak-Svěrák, jejichž filmy těží z absurdní nadsázky a parodie.

Při pohledu na produkci komediálního žánru zjistíme, že se v posledních letech točí snad až zbytečně mnoho komedií s vyabstrahovanými příběhy, vzdalující se v nedohlednu od naší reality i od našich problémů. Nejvíce přecházejí vazbu s každodenností právě ty filmy, tvářící se jako společensky kritické. Na plátně potom vidíme jen vnější styčné body připomínající, že příběh se odehrává v těchto letech a v této zemi. Spíše než příběh bychom snad řekli pohádka pro dospělé, propojená komickými a fantazijními gagy. Vinu nenesou jistě jen autoři, ale i dramaturgie, která více podporuje nekonkrétní fikci a úsměvnou shovívavost před pravdivě kritickým a umělecky působivým zobrazením života, které by diváka nejen rozesmálo, ale přesvědčilo a donutilo k názoru na existující a ve filmu předvedený problém.

Veselohernímu žánru se věnuje i Milan Muchna (nar. 1940). Absolvoval filmovou dramaturgii na pražské FAMU, působil jako asistent režie u Ivo Nováka, Dušana Kleina a Jaroslava Papouška a v roce 1975 natočil jednu z povídek pro film Profesoři za školou. První samostatný celovečerní film Hop — a je tu lidoop podle námětu Miloše Macourka se zařadil do počtu výše zmíněných komedií, které sice chtějí pranýřovat maloměšťáckou morálku, ale výsledkem je vypreparovaná a života zbavená moralita. Daleko úspěšnějším byl druhý Muchnův film Hon na kočku. V příběhu dospívající Bláži se dotýká problematiky mládeže na maloměstě a jeho pohled je naplněn autenticitou, neschematickými postavami i situacemi. Pomocí konkrétních jednotlivostí a živého dialogu načrtává průběh dospívání, vazbu dětí na generaci rodičů i první partnerské vztahy.

Třetí Muchnova komedie Matěji, proč té holky nechtějí? se v mnohém předchozímu filmu podobá, ale ve své výpovědi jde poněkud dál. Spolu s Karlem Štorkánem napsali scénář opět o mladých lidech, tentokrát ve vesnickém prostředí. Dramatická stavba filmu připomene mozaikovitou strukturu, v jejímž středu je 17 — 18letý Matěj Hůrka. Autoři se pokusili jeho prostřednictvím konfrontovat citlivé a věku případně naivní a čisté představy o mezilidských vztazích a vlastních ambicích s reálným životem Matějových spoluobčanů. Použitím satirické nadsázky rozehrávají komediální situace, v nichž vystupuje na povrch sobeckost a převrácení životních hodnot, mezi nimiž dominuje materiálně konzumentský zájem.

Muchna dokazuje poměrně dobrou znalost vesnického prostředí, mentalitu i jazykový projev jeho obyvatel i smysl pro satirické zveličení. Nechybí mu ani režijní schopnost k výběru a vedení herců. Potvrzuje to Ivan Wiesner v titulní roli, jehož civilní a manýrami nezatížený projev je přímo osvěžením v porovnání s představiteli podobných rolí v jiných filmech. Přirozeností a spontánností se prokazují i další aktéři. Jistě k lomu přispívá živý, odposlouchaný jazyk bez klišé a banalit, s nimiž autoři v dialogu pracují. Poněkud rozpačitě a jakoby z jiné komedie působí obsazení Ferdinanda Havlíka a Evžena Jegorova. Jejich komika vycházející z divadelní poetiky je příliš nadsazená a nezapadá do celkového rámce filmu.

Vadou mnoha českých soudobých veseloher je přenesení důrazu na slovní humor, na veselé vyprávění anekdot, které filmy ochuzuje a zpomaluje. Muchna si byl těchto úskalí vědom, a proto se soustředil na vizuální a situační zvýraznění komického tvaru — zdařilé jsou scény z taneční zábavy i z babiččiny svatby.

Dramatická i realizační metoda, kterou autoři zvolili, není ničím objevným a novým v naší filmové tvorbě. Muchna se v mnohém z této tradice poučil a v mnohém ji i cituje. Odkrytí morálního pokrytectví, malosti i přízemnosti životních cílů však musí být, má-li se setkat s účinkem, ostřejší a drsnější. Muchna se pouští do mnoha drobných konfliktů, ne nezajímavých, ale ne vždy pro dynamiku filmu prospěšných. Nekritizuji způsob mozaikovitého vyprávění, ten má jistě ve filmu své oprávnění, ale neměl by ubírat sílu, plastičnost i vtip tématu, které film řeší.

Říká se, že nikdy necítíme osvobodivou sílu smíchu víc, než pohlížíme-li na vlastní malost a trapnost, které se chceme zbavit. Autoři chtějí tento smích vyvolat a mají k tomu blízko, ale ještě několik zásahů do černého jim schází.

KRATOCHVÍLOVÁ, Veronika. Čemu se smějeme? Scéna. 1981, roč. 6, č. 20, s. 5.

Lyrická a satirická komedieo dozrávání mladeže výhradně pro dospělé. Osmnáctiletý zednický učeň na vesnici získává své první sexuální zkušenosti.

Autor/Zdroj: /Popis