Metoda rady Pitra [TV inscenace]

Čapkovy povídky je snad proto tak těžko dramatizovat, že se tak snadno a poutavě čtou. Na první pohled je to lehké: zajímavá fabule, vtipně viděné figurky, překvapivé a dojímavé pointy. Jenže hodně toho kouzla tkví právě v Čapkově vypravěčském umění, a to se, jak známo, dramatizovat nedá. Pavel Kraus, autor dramatizace dvou Čapkových povídek, které uvedla televize pod názvem METODA RADY PITRA, měl nesnadnou, i když vděčnou práci. Vybral si povídky „Kupon“ a „Smrt barona Gandary“. Jejich spojení postavou rady Pitra nebylo ani logické, ani v duchu předlohy. „Metoda“ rady Pitra, která měla obě povídky svazovat, byla právě v každém příběhu jiná. Vlastní dramatizace byly vytvořeny se smyslem pro jednoduchost, přehlednost a dějový spád. Kraus správně vycítil, které dějové momenty vyžadují rozehrání ve scénách. A byť už je méně šťastně dovedl vždy také napsat, vytvořil dobře vyvážené povídky specificky televizní. Inscenace Jiřího Jungwirtha se opřela o výborné, dá se říci přímo čapkovské herce, jako jsou Jaroslav Marvan a Josef Kemr (rada Pitr a detektiv Souček). Do ústřední trojice policistů dobře zapadl i Gustav Heverle jako doktor Mejzlík, i když trochu příliš akademický. Režisér dovedl využít filmových dotáček a asi jen neúplná technická připravenost zavinila v některých místech poněkud zdlouhavé tempo. Inscenaci můžeme vítat nejen jako zdařilý televizní pořad, ale také – po dvou pohádkách – jako další vlaštovku dramatizace z bohatého prozaického díla Karla Čapka. Kolik jeho povídek čeká ještě na televizního dramatizátora! Ba, kolik fejetonů a causerií by mohl oživit animátor s výtvarníkem – karikaturistou a dobrým vypravěčem! Nestálo by to také za experiment?

ZELENKA, Otto. Čapkovy povídky. Kultura. 1958, roč. 2, č. 16, s. 4. [upraveno]