Miluj mě, jestli to dokážeš [DCP]

Od prvních pár minut "dokumentu" mám   pocit zmatenosti, který se nevytrácí ani s   dojezdem filmu. Různé dějové linie, různě   hcp. lidé, kteří mají od placeného kontaktu   se ženou různá očekávání. Navzdory tomu se   dokument tváří, že prezentuje tabuizované   téma sexuální asistence, která by byla   vlastně určená (úsudek potvrzený samotným   protagonistou v rámci diskuse po filmu) pro   jednoho z trojice protagonistů.

Sex je náš..., i jejich.
Dokument zachycuje, jak trojice mladých   postižených, (hendikepovaných) mužů, řeší   své sexuální potřeby pomocí prostitutek. Dva   z nich jsou „vozíčkáři“, z toho jeden po   úraze a druhý jako důsledek nemoci. Třetím   protagonistou je pak lehce mentálně postižený   muž.
Film věcně, bez bulvární senzačnosti   přibližuje problémy, s touto oblastí jejich   životních potřeb spojené. Ukazuje složitosti   s tím spojené a to, že pro podobně postižené   lidi je potřeba speciálně vyškolených   „sexuálních asistentek“. Jak to již   běžně funguje v některých „sociálně“   vyspělých zemích. V dokumentu je jedna taková   „speciální asistentka“ a zbývající jsou   „běžné“ prostitutky, které jsou ochotné   „obsloužit“ i postiženého zákazníka.   Jediné, co lze dokumentu vytknout je, že není   nijak zmíněn stejný problém u podobně   postižených žen. Pravděpodobně se   dokumentaristce žádnou takovou ženu nepovedlo   najít. Ostatně i ve světě   „nepostižených“ žen, je využívání   mužských prostitutů, zřejmně mnohem méně   časté. Situace žen v této záležitosti je   evidentně jiná. Ale to srovnání rozdílu   mužské a ženské situace mezi postiženými, by   bylo zajímavé. Velmi však oceňuji, jak   otevřeně, ale bez jakékoliv laciné   senzačnosti, je toto „choulostivé“ téma v   dokumentu zachycené.
Smržové se zjevně   povedlo s protagonisty dokumentu navázat velmi   důvěrný a důvěryhodný vztah. Film také   není „lítostivý“, ale jsou v něm mnohé   dojemně lidské momenty. Mě jako diváka velmi   zasáhla scéna, kdy prostitutka sděluje svému   mentálně hendikepovanému klientovi, že jejích   služeb bude moci využít jen omezeně, protože   má zrovna menstruaci. To mi od ní přišlo, jako   neprofesionální, nefér přístup. Vzhledem k   tomu, že její zákazník si toto „životní   potěšení“ může dopřát, (mimo jiné z   finančních důvodů), jen   vyjímečně.
Ostatní   „sociálně-sexuální“ pracovnice byly   natolik sympatické, že mě až napadlo, že   jestli se takové vyskytují i mezi těmi   „běžnými prostitutkami“, tak by mohl být   příjemný zážitek jejich služeb využít.   Což jsem tedy ještě nikdy v životě neudělal,   jakkoliv v této oblasti nemám žádné   předsudky a dobrovolnou, ničím nevynucenou, a   zejména nikým nevykořisťovanou, prostituci   vnímám, jako naprosto legitimní způsob   obživy. Dokážu si představit, že pro   některé ženy to může být příjemnější,   než práce v továrně u výrobní linky, či v   kanceláři nějaké firmy.
Každopádně Dagmar   Smržové se povedlo natočit velice zajímavý   dokument, který upozorňuje na důležitou oblast   života postižených, kterou je také potřeba   řešit.