Mistr a Markétka [TV film]

Kdo viděl divadelní představení „Mistra a   Markétky“ od Divadelního souboru Jirásek   Česká Lípa, dá mi za pravdu, že TV přepis je   tomuto představení dosti dlužen.   Přinejmenším v napětí a rytmu. Jsem si   vědom, že nelze přetavit živé představení   do televizní podoby bezezbytku, ale   profesionální vědomí zavazuje maximálně se o   to pokusit.
Co záznamu nejvíce chybí je čas.   Nejen potřebný na záznam, ale především čas   na přípravu.
Románová předloha propojuje   několik rovin a velké množství postav.   Divadelní zkratka redukuje nejen tyto roviny na   nezbytné minimum, charaktery několika postav   sloučí do jedné, ale především velice   pozoruhodně přiřazuje postavám jedné roviny   význam jiné postavy v jiné časové rovině.   Zjednodušeně, Ivan se ocitne v roli Ješui v   Jeruzalémě za vlády císaře Tiberia, tupec   Rimskij v roli Matouše, či Mistr, který zakusí   smrt Jidáše. K vyjádření tak složitých   situací používá soubor divadelní prostředky   (zvuk, světlo, hudbu, kostýmy a různé efekty)   v přesně načasovaných momentech, kdy jedna   situace končí, ale už se vytváří výchozí   moment pro další. Divák v hledišti je tak do   těchto situací vtahován plynule s jistou   dávkou překvapivosti. Aby to fungovalo u   televizním přepisu (zejména tehdy, když je   inscenace přenesena z klasického jeviště do   prostředí nedivadelního), musí se tomu   věnovat maximální příprava. Výběr   prostředí vyhořelého Komorního divadla byl   geniální nápad. Samotná realizace byla velká   improvizace. Kouzlo místa zcela jistě působilo   na herce, ale k divákům moc   neproniklo.
Začátek TV filmu otevře nějaký   způsob vyprávění a slíbí určité zajímavé   vyjadřovací prostředky (Ďábel se svojí   svitou stojí na vyvýšeném místě nad Moskvou,   nasvícen ze spodu vrhá stín kříže). Tento   příslib je plněn asi čtvrt hodiny   (předvádění vzorků hlavních protagonistů   mezi sloupy hlediště s plesnivými a potrhanými   tapetami, polepenými novinami v azbuce, nebo   probouzející se Moskva do pracovního dne). Pak   se něco zvrtne. Dvě postavy (Ivan a Berlioz)   opouštějí pevně ohraničený svět   zdevastovaného divadla – Moskvy, a jdou ven na   nějaký dvorek, či zpustlou zahradu a je slyšet   ruch staveniště, města? A všechna magičnost   je fuč. No a od toho okamžiku se už zpět, jako   divák, nevrátíte. Všechny nápady skončí.   Pak už jen v rychlém sledu jednotlivé scény   tak jak mají jít za sebou, bez propojení.   Návaznosti kostrbaté, nezajímavé. Spěch,   spěch, spěch. Jen občas odchody do „klecí“   s protisvětlem (ale je vidět, že se to   natočilo už dřív, kdy byl ještě čas),   prostřihy na Ďábla s křížem v zádech a na   závěr jeho odchod.
Abych nebyl nespravedlivý   musím vzít úvahu dobu vzniku tohoto záznamu.   Dobu společenského kvasu, spěchu a touhy toho   stihnout co nejvíc. Přelom. Je nesporné, že   zaznamenat tohle představení je přínos a   záslužný čin. Už proto, že amatérské   divadlo osmdesátých let minulého století je   fenomén, který překročil rámec zájmových   kroužků a udržoval v celé republice kulturní   povědomí na velice slušné   úrovni.
akademik