Mléčná dráha

Dva chudí poutníci se vydávají na cestu z Paříže do Španělska, kde chtějí navštívit slavné poutní místo Santiago de Compostela. Jejich pouť je provázena řadou podivných příhod: u silnice sedí dítě se stigmaty, vrchní číšník v restauraci zasvěceně diskutuje o Kristovi, venkovan oslovuje tuláky latinsky, prostitutka vyzývá zákazníky, aby s ní zplodili dítě… Udivení poutníci cestují i v čase – setkávají se s prvními křesťany, dvěma barokními šlechtici polemizujícími o Bohu, ale i se svými současníky.

Mléčná dráha patří do skupiny filmů, ve kterých se Buňuel zaobírá otázkou náboženské víry – a ve kterých se často nenávistně pouští do církve a jejích zástupců (z ostatních Buňuelových filmů s touto tematikou připomeňme snímky Nazarin, Viridiana či Šimon na poušti). Hravý a výsměšný snímek nezapře režisérovy surrealistické kořeny. Spíše než podklad k diskuzi nad problematikou víry podává útržkovitý, záměrně nejasný a silně sarkastický obraz úlohy náboženské dogmatiky v evropských dějinách. Víra však v Buňuelově neuctivém pohledu získává i určité poeticky humorné kvality.

Film s Paulem Frankeurem a Laurentem Terzieffem v hlavních rolích vznikl v roce 1969. Na scénáři s režisérem jako obvykle spolupracoval jeho francouzský kolega Jean-Claude Carriere.

Zdroj: ČT

Tato historická féerie, o které se Jonathan Rosenbaum vyjádřil jako o „šňůře vtipů z nedělní školy", osobitě doplňuje cyklus Buňuelových filmů - Nazarín, Viridiana, Šimon na poušti věnovaných tématu dotýkajícím se náboženských otázek. Filmové vyprávění má formu rafinovaně tříštěného eseje, jehož osou je cesta dvou žebrajících a krádeží se dopouštějících poutníků Pierra a Jeana, která vede z Paříže do vyhlášené svatyně sv. Jakuba ve španělském Santiagu de Compostella („cestou svatého Jakuba" se v některých románských jazycích míní také Mléčná dráha). Po způsobu pikareskních románů se líčení o jejich pouti přerušuje samostatnými vstupy dalších postav, jejichž činům a rozhovorům poutníci přihlížejí nehov jejichž blízkostí se nevědomky nalézají. Jindy na čas zmizí úplně, nahrazeni např. dvojicí protestantských studentů, obyvatel 16. století, kteří se přenesou do moderní doby a změní se v lovce zvěře. Děj přechází z éry Kristovy do 20. století, z Nazaretu na lokality francouzské a španělské: postavy putují časem, měníce jen své převleky... Na scénáň spolupracoval s Buňuelem Jean-Claude Carriere (stejně jako i na snímcích Tajemný předmět touhy a Přelud svobody), hrají Paul Frankeur, Laurent Terzieff, Alain Cuny, Michel Piccoli, Delphine Seyrigová aj.

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Koláž výsměchu a nenávisti
Martin C. Putna

Ani ve filmu Mléčná dráha v sobě Luis Bunuel nezapřel pravověrného surrealistu. Příběhy, které zažívají dva tuláci na pouti z Paříže do Santiaga de Compostela, jsou plné nelogičností, absurdit, nejasných přechodů mezi snem a realitou. Dítě se stigmaty sedící u dálnice, farář ukazující se být chovancem psychiatrie, venkovan oslovující latinsky tuláky, prostitutka vyzývající zákazníky, aby s ní zplodili dítě… Divák však nemůže po chvíli nerozpoznat, že ve skutečnosti se celá zdánlivě chaotická pouť odehrává podle pevného principu, spojujícího jednotlivé epizody vnitřně tak, jako je středověká poutnická trasa spojuje formálně. Kdyby mu to nedošlo už po chvíli, má šanci ještě ke konci filmu, jehož poslední scéna s prostitutkou naplňuje zdánlivě nesmyslnou výzvu bohatého muže ze scény první.
Spojující princip je vlastně nesmírně jednoduchý: je jím pravidlo nepřiměřenosti. Postavy v jednotlivých epizodách říkají věty naprosto nepřiměřené k situaci, v níž se nacházejí. Malé holčičky na školní besídce recitují církevní kánony s refrénem „budiž proklet“, vrchní číšník v luxusní restauraci vysvětluje podřízeným kristologická dogmata během přípravy recepce, dva barokní kavalíři teologicky polemizují během souboje, farář odradí vyprávěním o mariánských zázracích mladou dvojici od soulože. Zároveň se ukazuje, že nepřiměřená je vlastně jakákoli situace, v níž se o křesťanské nauce mluví. Že není v životě současného člověka a koneckonců ani člověka minulého – minulá staletí se v Mléčné dráze prolínají se stoletím dvacátým stejně snadno jako dva španělští kacíři vymění své goyovské kroje za
moderní lovecké obleky – žádné příležitosti, v níž by byl katolický výklad světa vhodný. Cokoli katolíci a jejich věčný stín, kacíři, kdy vyřkli a napsali, je blábol: takové je poznání, k němuž má podle Bunuela dovést poutníky i diváky cesta svatého Jakuba – „mléčná dráha“, prastará evropská cesta zasvěcovací.
„Vše, co v tomto filmu souvisí s katolickou vírou a s kacířstvím, které katolická víra vyvolala, je přísně exaktní. Citace vycházejí z Písma, z teologických textů a z někdejších i moderních církevních dějin.“ Tolik závěrečná informace, kterou si může divák přečíst. Odkud však přesně pochází námět či text té které epizody, to již Bunuel divákovi neprozradí. Z jeho pohledu je to lhostejné. Ať již jde o století první, čtvrté nebo dvacáté, všude a vždy jeden a týž, při vší rozmanitosti vždy stejně nesmyslný a člověku nepřátelský text. Přesto i proto bude užitečné původ jednotlivých epizod rozšifrovat.
Ve vstupní scéně muž, který dává peníze jen tomu, kdo již nějaké má, parafrázuje pointu z evangelního podobenství o hřivnách (Mt 25,14–30). Mužova výzva smilnit s nevěstkou a zplodit děti se jmény Nejste-lid-můj a Neomilostněná pochází z proroka Ozeáše, který tím v původním kontextu připomíná Izraeli jeho nevěrnost vůči Hospodinu.
V rozhovoru faráře s důstojníkem zazní ohlasy sporů vrcholného středověku o výklad proměny chleba v tělo Kristovo, přičemž je ovšem citován výrok „Credo quia absurdum“ („Věřím, protože je to absurdní“), neprávem připisovaný starověkému autorovi Tertullianovi.
Latinsky mluvená scéna noční bohoslužby v lese, která pokračuje sexuálními orgiemi, je spojena se jménem Priscilliana, zakladatele sekty priscillianistů, popraveného roku 385. Reálně se ovšem o nauce priscillianistů ví málo. Výroky Bunuelových sektářů o lidském těle, jehož stvořitelem není Bůh, nýbrž ďábel, jakož i následná omluva chlebu („Ne já jsem tě požal a semlel“), pocházejí z okruhu některé z gnostických sekt.
Poté poutníci dorazí do města Tours. Jméno města je dostatečně zdůrazněno a jeho katedrála ukázána. Že je však Tours spojeno se jménem svatého Martina, Priscillianova současníka, který nesouhlasil s jeho názory, avšak usilovně a bohužel marně ho bránil před trestem smrti, který nad ním vynesl římský vládce – to už se divák nedoví.
Vrchní číšník v restauraci reprodukuje kristologická témata 4. století. Jeho výklady se střídají se stejně přesvědčenými výklady markýze de Sade o neexistenci Boha a se scénami z evangelia, stylizovanými do modra a růžova podle nazarénské estetiky 19. století a podle estetiky kýčovitých „svatých obrázků“, jež z nazarénismu vycházejí. Na svatbě v Káni Galilejské Ježíš vypráví podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1–9), skutečně nejnepochopitelnější ze všech evangelních podobenství. Princip paradoxní pointy „příběhů ze života“, která má posluchače dovést k pochopení, je ovšem součástí celého žánru evangelních podobenství, stejně jako je součástí žánru historek chasidských nebo zenových.
V „Lamartinově katolickém ústavu“ chovanky přednášejí takzvané „kánony“, tedy věty, stanovující církevní mínění v některé sporné otázce, na nichž se usnášely koncily. Kánony mají ustálenou strukturu: začínají „Kdo by tvrdil, že…“, nebo „Kdo by popíral, že…“ a končí vždy slovy „anathema sit“ („budiž proklet“).
Soubojem v Bayonne režisér připomíná spor, který hýbal katolickou Francií 17. století – spor mezi stranou jezuitů a stranou jansenistů o vztah lidské svobodné vůle a Boží prozřetelnosti. Jezuité ve sváru hájili primát lidské aktivity, jansenisté primát Boží milosti. Do neshody se tak či onak zapojily takřka všichni významní francouzští myslitelé tohoto století, z nichž dodnes čteným a diskutovaným zůstal fyzik a filosof Blaise Pascal (1623–1662).
Španělskému kacíři, který rouhavě střelil po růženci, se zjevuje Panna Marie: fenomén zjevování Panny Marie buď nevinným dětem, nebo naopak hříšníkům potřebným pokání, je spojen jednak s barokem, jednak s 19. a s 20. stoletím. Pyreneje byly místem jednoho z nejslavnějších zjevení – zjevení v Lourdech. V hostinci vypráví farář legendu o Panně Marii, která zastupovala uprchlou jeptišku v její klášterní službě tak dlouho, dokud se dívka nevrátila. Legenda pochází ze středověku a vypráví se v řadě variant. Syžet okouzlil mimo jiné Julia Zeyera, který jej zpracoval ve své Sestře Pasqualině.
V cíli cesty, u Santiaga, poutníci potkávají prostitutku, s níž jdou podle tajemného příkazu na počátku plodit děti. Nepotkají tak Ježíše, který uzdravuje dva slepce přesně podle evangelní perikopy (Mt 9,27–31). Že by však slepci znovu oslepli, o tom evangelium nic nepraví: toto je poslední a nejradikálnější způsob, jímž Bunuel uplatní svůj princip nepřiměřenosti.
Praví-li tedy režisér v závěrečném titulku, že použil křesťanské texty „exaktně“, nelže. „Jenom“ je vytrhal z jejich dobového a žánrového kontextu a vytvořil z nich koláž s jasným ideologickým
poselstvím. Bunuel na smrt nenáviděl křesťanství a buržoazii, každé zvlášť a obé dohromady. Jakožto správný surrealista a revolucionář viděl v alianci křesťanství a buržoazie nejhorší vřed na těle moderní společnosti. Všimněme si, kolikrát je v Mléčné dráze obhajoba křesťanství spojena s projevy třídní nadřazenosti, kolikrát „dobří křesťané“ chudé poutníky urážejí, vyhánějí nebo jinak ponižují.
Mléčná dráha je film stejně bojovný, nenávistný a sarkastický jako jiná autorova díla – jako Viridiana nebo Nenápadný půvab buržoazie. Škoda jen, že sarkasmus se neproměňuje v uvolňující vtip, jak si to autor dovolí například ve filmu o Šimonovi Stylitovi (Šimon na poušti). Takto máme před sebou sice film pozoruhodný důmyslností, s jakou jsou nepřiměřené texty podloženy k nepřiměřeným obrazům – ale současně film, který marně vzbuzuje touhu natočit dílo zrcadlově podobné, v němž budou stejně důmyslně vytrhány z kontextu, kolážovitě poskládány a navěky zesměšněny ideologické žvásty surrealistů a revolucionářů.

Scénář vyšel ve Filmu a době č. 1/1970, str. 6–23

Ohlasy
Je charakteristické, že o dogmatech se v Mléčné dráze diskutuje v málo přehledných útržkovitých dialozích; v záměrném znejasnění, jímž se demonstruje, že zde neběží o detailní porozumění (byť z ateistického hlediska), ale o sarkastický, předem hotový soud nad úlohou – absurdně zveličovanou – náboženské dogmatiky v evropských dějinách. Svět dogmatu zároveň dostává „šanci“ odkrýt i svou „přitažlivou“, v Bunuelově rouhavém pohledu poeticky humornou kvalitu, vycházející ze snadno ironizovatelných tajemství, jež dogmata zahrnují a v slovech pojmenovávají... (Jiří Cieslar: Luis Bunuel, Čs. filmový ústav, Praha 1987, str. 72)

„Díky Bohu byl jsem odjakživa ateista...“ – tento paradoxně formulovaný výrok nejlépe vystihuje protiklady, jež se nám zdá skrývat nejen Mléčná dráha, ale i řada jiných filmů jednoho z velikánů světové kinematografie Luise Bunuela. (...) Proto také ateistu Bunuela přitahuje a současně odpuzuje katolicismus s jeho mystérii, proto napíná náboženství na skřipec své nelítostné ironie, pořizuje soupis jeho kontradikcí, jeho absurdit i jeho směšností, aniž je chce vulgárně zesměšňovat. Vysmívá se jeho konvencím, ale obdivuje poezii jeho mýtů. Řekli bychom, že nenapadá víru ve vlastním smyslu slova, ale církevní dogmata a jejich šiřitele, poněvadž redukují člověka na stroj a zbavují ho jeho lidské dimenze, jeho vnitřní svobody. (E. H. [Eva Hepnerová-Zaoralová]: Mléčná dráha, Film a doba č. 1/1970, str. 7)

Lze říci, že Mléčná dráha je první teologický western, v němž šerifové zdobení mitrou vynucují autoritativně, pomocí své biskupské berly, návrat k pořádku podle Písma. (Pierre Billard: Nová závěť Louise Bunuela, L’Express č. 923 [březen 1969] – citováno podle časopisu Interpressfilm č. 5/1969)

Pro průměrného Středoevropana a navíc laika v oboru teologie je jakýkoli závěr značně obtížný, ne-li nemožný. Základní mystéria katolicismu byla v minulosti nejen předmětem učených disputací, ale i příčinou náboženských válek a surových exekucí. Ateista Bunuel je fascinován jejich transcendentálním obsahem, zároveň však nemilosrdně ironizuje jejich absurdně zveličený a kategoricky prosazovaný dějinný význam. (Jan Foll: Obraz světa v posledních filmech Luise Bunuela, Film a doba č. 2/1979, str. 79–80)
Projekt 100 - 2003

Autor/Zdroj: /Projekt 100

Nápad natočit film o kacířstvích křesťanského náboženství v sobě uchovával režisér Luis Bunuel celá léta. Snímek pod názvem Mléčná dráha se mu podařilo realizovat až na konci šedesátých let, tedy v době, kdy pobýval ve Francii. Bunuel napsal scénář se svým tehdejším stálým spolupracovníkem Jeanem-Claudem Carrierem. Mléčná dráha se podobně jako Bunuelovy starší filmy (Nazarin, Viridiana či Šimon na poušti) dotýká náboženských otázek; tentokrát katolické církevní dogmatiky. Bunuel vede disputaci o šesti základních dogmatech a nabízí k nim heretické protipóly. Snímek svou formou připomíná pikareskní román. Osu vyprávění tvoří cesta dvou tuláků z Paříže do španělského poutního města Santiago de Compostela. Na této cestě potkávají řadu podivných postav a stávají se náhodnými svědky či účastníky příhod z minulosti i současnosti. Ve filmu se objeví svatá rodina v Nazaretu, Ježíš Kristus spěchající na svatbu do Káně Galilejské či avilský heretik Priscilián. Mihne se tu i markýz de Sade a řada jiných postav, majících údajně svůj předobraz v církevních dějinách. Mléčnou dráhu provází nelítostný sarkasmus namířený proti církvi a náboženství, ostatně dobře známý již z Bunuelových prvních surrealistických filmů, Anděla zkázy a především Zlatého věku. Zdá se však, že režisér ze všeho nejvíce opovrhoval fanatismem, ať už na straně církevní nomenklatury nebo na straně heretiků a revolucionářů všeho druhu. Četné narážky, slovní hříčky i symboly není lehké rozluštit, to však výjimečnému dílu nijak neškodí. Díky Bunuelovu všudypřítomnému a originálnímu nadhledu zůstává Mléčná dráha i po letech stále svěží a osobitou podívanou. – Závěrečný titulek konstatuje: Vše, co se v tomto filmu týká katolického náboženství a kacířství, k němuž vedlo, je zcela pravdivé. Texty a citace pocházejí z Písma, z teologických spisů nebo čerpají z církevních dějin.
-pp- Filmový přehled 2003/3,

Autor/Zdroj: -pp-/Filmový přehled