Na černé listině

Válka je určitě lepší za studena, její   nepsaná pravidla se dají snadněji obcházet,   dopad na obyvatelstvo není tak fatální, plyne z   ní více absurdních situací k hořkému   pousmání a jak vidno, rozšiřuje i pracovní   příležitosti... Zajímavý byl hodně podobný   postup znepřátelených stran v boji proti   vlastním občanům - způsob nátlaku a   záludnost metod, vedoucích k nedobrovolné   spolupráci - jako by se domluvily, jen reakce   obětí se lišily, zatímco Američané se   prohladověli k sebevraždám, našinec se   samovzdělával u přikládání v kotelnách a   čekal, až se to přežene. A právě v takové   době se pohybuje náš malý hrdina, Woody Allen,   který si přilepšuje dobrými skutky pro   scénáristy s levicovým škraloupem, čímž   poučuje i baví zároveň a dokonce si najde čas   i na lásku... Není to úplně ten Woody, jako ve   svých filmech, ale jsem si jistá, že některé   vlastní nápady do scénáře protlačil, za   všechny: "Jde ti jen o úspěch!"...   "To mi snad má jít o neúspěch?",   nebo "Stačí jen jeden, co řekne   NE!"... "A co mám dělat?"...   "No být ten jeden!" :-)

Období "honby na čarodějnice" patří   v americké kinematografii k často k   využíváným námětů. Výbor pro   vyšetřování neamerické činnosti byl velkým   strašákem pro všechny umělce. Doplatil na to   např. Ch.Ch. Mnoho umělců opustilo svou vlast   anebo psali pod různými pseudonymy. O těch   posledních právě vypráví snímek scénáristy   Waltera Bernsteina a režiséta Martina Ritta.