Nezlob, Kristino!

POZOR, SPOILER

Pomocnice pana Jana Xavera Marjánka zvedá telefon a snaží se volajícímu udat klavír i se slevou. Mistr malíř Xaver žije nyní zde, na venkově, protože chce mít klid a již není uznáván. Tento klid narušuje jen rozhlas a pak příjezd jeho bývalé milenky Heleny. Ihned mezi nimi dojde ke při, samozřejmě kvůli malování. Ona ukazuje buditelský plakát a vykládá, jak je žádaný.

Přijíždějí sem další hosté - Janův kamarád Ferdinand, historik umění, se svou sestrou Kristinou a doktorem Františkem. Když Kristina sezná stav věcí, rozhodne se malíře „předělat“. Totiž tak, jak žádá doba. Helena si nechává přinést potřebné věci k malování a vysvětluje, že bude malovat sama sebe, protože má hebkou pleť. Budoucí malba má býti reklamou na krém Alabastr. A mistr Jan začíná malovat Kristinu.

Když si předtím vyříkal s předsedou problém rozhlasu, který dává předseda odstranit, přijímá Jan účast na jakési dětské besídce. A pak dochází k nepříjemné věci. Franta vyžvaní Heleně vše o Kristinou slíbené převýchově, a ta to zase ihned vyslepičí Janovi. A je zle.

Zatímco Xaver a Kristina si spolu přestanou rozumět, dává se dohromady Ferdinand a Helena. Ten totiž zase „předělal“ ji. Jenže Jan se přede všemi „vyzná“ Heleně a je to. Bouře vrcholí, a to nejen mezi lidmi, ale i venku. Do toho přichází spoluzaměstnanec Kristiny, poslaný pro její návrh na reklamu na Alabastr. A protože se bez něj nesmí vrátit, dává mu Kristina obraz svůj, před chvílí darovaný Janem. A chystá se k odjezdu, stejně jako Ferdinand...

Po ostré kritice své nerealistické tvorby se Jan Xaver uchýlí do malé vesničky na břehu Lužnice. Samotářský život mu naruší příjezd bývalé lásky Heleny a přátel Františka a Ferdinanda a jeho sestry Kristiny. Helena, malující špatné reklamy, žádá Jana o pomoc v práci. Na oplátku mu nabídne své styky a známosti. Jan na její návrhy nepřistoupí. Energické Kristině se Jan zalíbí a rozhodne se vyvést ho z jeho samoty. Jan je půvabnou Kristinou okouzlen a postupně se pod jejím vlivem zbavuje zatrpklosti. Také poněkud egoistická Helena se změní. Zásluhu na tom má Ferdinand, který ji miluje, ale dokáže bez obalu odsoudit její neumělou práci. Svou ironickou kritikou ji nakonec přivede k poctivé snaze o zdokonalení. Samozřejmě tyto změny jsou občas doprovázeny různým nedorozuměním. Ale vše se urovná a po čase se všichni sejdou na Janově velké a úspěšné výstavě, kde už není ani stopy po modernistické manýře.

Zdroj: NFA

Opravdu, měla by už konečně přestat zlobit - nejen Kristina, ale celá naše filmová veseloherní tvorba. Zvláště v posledních letech se nazlobila více než dost: vždyť od vzniku populárního Fričova-Wertchova "Císařova pekaře" se neobjevila v naší produkci ani jedna byť jen nadprůměrná veselohra, je výjimkou produkce slovenská, a to je -třebaže šlo o film dvouepochový - na čtyřletou setbu přece jen tuze hubená sklizeň. Řada neúspěšných veseloher z posledních let, s tvrdošíjně se opakujícími stejnými chybami - nepravdivostí a povrchností - dala vzniknout několika projevům, kritisujícím tento chronicky špatný stav. Jeden z posledních - článek "Kudy z toho" - se objevil z pera Miloše Fialy i v 6. čísle KINA. Stať M. Fialy, stejně jako většina předešlých, správně také ukazuje cestu k nápravě čelem k životní pravdě a ke smělé kritice nedostatků našeho života. Přes všechny dobré diagnosy se však stará choroba stále znovu opakuje, s podobnými příznaky jako v předešlých případech: různí autoři píši náměty a scénáře, různí režiséři, kameramani, výtvarnici a skladatelé je realisuji. Výsledkem jsou pořád stejně nedokonalá díla. Není divu, že se vnucuje hrůzný závěr: všichni tito tvůrci (a je jich úplná valná hromada) jsou zřejmě neschopni. Naštěstí tomu tak není: dokazuje to - mimo jiné - i případ nejnovější neúspěšné veselohry "Nezlob, Kristino!"

V poslední době se mezi filmovými pracovníky (u nás i v zahraničí) hodně hovoří o krisi námětu. Není prý co filmovat. V případě filmu "Nezlob, Kristino!" se tato "krise" vyřešila velmi prostě: vzala se již postarší konversační veselohra Vlasty Petrovičové "Není stále zamračeno", která zažila své jevištní provedení ještě za časů neblahého protektorátu, osvěžila se "ideovou" náplní dnešní výtvarné problematiky, přidala se lidovláda, trochu brigádnictví a kapka pracovní uvědomělosti - a námět ze "žhavé" současnosti byl hotov. S takto "oprášeným" námětem pak ovšem nic nesvedl ani tak znamenitý a zkušený scénárista, jakým je Vladimir Neff, ani v minulostí celkem úspěšný režisér Vladimír Čech. Poměry vynucovaná nezávaznost a bezideovost protektorátní hry vyrážela své růžky při každé příležitosti. Mrtvý námět žádné zaktualisování nevzkřísilo.
"Nezlob, Kristino!" chce tedy být společenskou komedií ze současnosti, hřešící na neotřelost a přitažlivost takového filmového prostředí ve filmu, jakým je malířské, a takové problematiky, jako je problematika výtvarná.

Malý počet osob - přátel, seskupených kolem malíře Jana Xavera - a děj, sevřený do krátkého časového úseku několika dnů v téměř jediném, úzce vymezeném prostředí Xaverova domku - to vše vtiskuje veselohře komorní charakter. Komorní společenská komedie potřebuje však k úspěšnému rozvinutí děje plnokrevné lidi s bohatým, svérázným charakterem. Na životních zápletkách a osudech těchto lidí se totiž projevuji aktuální skutečnosti společenského vývoje, a to hlavně ze zorného pohledu jejich individuality nebo kolektivu. Příběhem filmu je kratičká, ale významná episoda ze života kdysi úspěšného malíře Xavera, který byl pro svůj formalistický způsob tvorby vyloučen z výtvarného života. Xaver odešel z Prahy do svého venkovského domku, kde s věrnou hospodyní Marjánkou žije poustevnickým životem a z nouze rozprodává své movitosti. Příchodem jeho bývalé milenky Heleny a skupinky pražských přátel se rozvíjí historka za Xaverovu "záchranu". Nakonec vítězí mladé děvče, Kristina, která získává Xaverovu náklonnost a nakonec ho vrací do života, mezi lidi, k práci pro veřejnost.

Celý film je vlastně bojem o získání Xavera. Je to však boj o větrné mlýny. Xaver totiž dovede malovat (a film ukazuje, že je to všeobecně známá skutečnost) a jeho surrealistická éra patří blíže neurčené minulosti. Zbývá jen vědět, proč Xaver propadal formalistickým výstřelkům a proč odešel z výtvarného života. V jednom z dialogů filmu říká Xaver, že byl prohlášen za zpátečníka a odešel proto, poněvadž by se musel moc doprošovat. Bylo by jistě velmi zajímavé dovědět se o této důležité Xaverově životní aféře něco bližšího, například kdo ho prohlásil za zpátečníka a proč. Film se však zaměřuje spíše na kritiku Xaverova bolestínství a jeho uražené ješitnosti, než na mnohem důležitější příčiny takového stavu. Jistě věříme Xaverově aféře: takových případů, kdy nadaní a umělecky zralí umělci byli z výtvarného života pro malichernosti vylučováni, místo aby byli spíše poučeni, nebylo totiž málo. Jenže . . . bylo méně nebezpečné bodnout smyšleného Xavera než instituci a orgány, které by zdaleka nemohly zůstat v anonymitě, protože je každý výtvarnický "zasvěcenec" zná.

Podobných situací je ve filmu "Nezlob, Kristino!" více. Místo, aby skrze příhodu některé postavy kritizoval určitý charakteristický zjev v našem výtvarnictví i ve společenských vztazích, utíká od závažné obecné problematiky tím, že ji vydává za čistě osobní problémy postav filmu. Někde už se zdá, že fraškovitá situace přejde v satirický šleh - vtom ale jakoby autorům někdo nasadil neviditelnou uzdu a scénka se rozplyne v bezzubém vtipkování.

Z uvedených příčin má film mnohem blíže k nezávazné frašce, než ke společenské komedii. Přitom hlavní váha komických i dramatických situaci spočívá v dialozích, zatím co situační vtip se objevuje jen ojediněle. Hodnota dialogů je však velmi nízká. Většinou jsou rozvleklé, nic neříkající a nevtipné. Důraznější myšlenky jsou potlačovány bezduchým slovním hračkářstvím, které - zejména v slovních půtkách mezi Helenou a Ferdinandem - zabíhá si do jalového umlácení "prázdné slámy".

"Nezlob, Kristino!" chce zesměšňovat určité nezdravé zjevy v našem výtvarnictví. Přitom výtvarné "problémy" diletantské malířky Heleny jsou mnohem blíže aktuálním potížím našeho výtvarnictví, než problémy hrdiny filmu - Xavera. Helena těžkopádně a neumělecky kopíruje skutečnost, zatím co Xaver opouští svou formalistickou minulost a začíná tvořit realisticky. .jenže boj proti formalistickým výstřelkům už situaci v našem výtvarnictví dávno necharakterisuje. Dnes by se již těžko našel malíř, který by chtěl prorazit s nějakou surrealistickou malbou, ale pořád se setkáváme s kýčaři, kteří si mysli, že když maluji realitu i s výrobními značkami na strojích a ručičkami na hodinkách, ukazují velmi přesný čas, tak tvoří div ne methodou socialistického realismu. A proti nim - "umělcům" typu Heleny - je třeba vést hlavní boj a ne proti neexistujícím Xaverům. A v tom je stěžejní společenská otázka filmu: stojí vůbec zato bojovat za Xavera, který přece dělá dobré uměni sám od sebe?

Charaktery lidí a jejich vzájemné vztahy trpí na jedné straně intelektuálským povýšenectvím (Xaver, Helena, Ferdinand), na druhé straně prostomyslností až naivní (Kristina. František, Marjánka. vesnický kovář a ostatní postavy vesničanů). Xaverův "příznak" s pomocí primitivně navoděné politické karikatury, kterou nakreslí na dětské besídce.

Zdroj: DVOŘÁK, Ivan: Dobová recenze