Niebelungové - Siegfried

Podle staré legendy byl zfilmován dvoudílný   výpravný příběh Niebelungové a druhý díl,   Prsten Niebelungů se zajímavým hereckým   obsazením na pokraji fantasy a dávné historie.

Osobně nemám rád, když jsou tříhodinové   (nebo i vícehodinové) filmy na nejrůznějších   databázích rozděleny na dva samostatné filmy.   Jedná se přece o jeden snímek a tak by měl   být i hodnocen, přesto se najdou výjimky a   Nibelungové k nim patří. Důvod natočení   tohoto německého národního eposu je více než   jasný. Když Horst Wendlandt v roce 1962   produkoval Poklad na stříbrném jezeře, nemohl   ani tušit, jaké historické události byl   nápomocen. Nejenže dal vzniknout nejdražšímu   poválečnému snímku, ale rozpoutal doslova a do   písmene mayovkománii. To samozřejmě nemohlo   uniknout bystrému oku jeho souputníka Artura   Braunera. Ten brisktně uvedl do kin Old   Shatterhanda a začal natáčet svou vlastní   mayovskou sérii. I když byla tato konkurenční   řada úspěšná, ta Wendlandtova si vedla o   kapánek lépe, co do návštěvnosti i kvalit.   Brauner se proto rozhodl, že svému konkurentovi   vytře zrak a natočí nefalšovaný historický   velkofilm, což byl v té době již mrtvý   žánr. Ani tato skutečnost nemohla Braunera   odradit. Za námět byl zvolen, již jedenkráte   natočený, středověký epos o Nibelungzích. Do   režisérské sesle se posadil tvůrce těch   nejlepších mayovek z konkurenční série Harald   Reinl, který si sebou přivedl osvědčený tým   spolupracovníků. Natáčelo se v tolik   oblíbené Jugoslávii, poté i na Islandu a ve   Španělsku. To vše bylo nasnímáno na 70mm   film. Brauner dokázal shromáždit to nejlepší,   co tehdejší komerční německá kinematografie   mohla nabídnout, přesto je celkový výsledek   poněkud rozpačitý. Film je rozdělen do dvou   samostatných částí. Prvý díl nese název   hlavního hrdiny Siegfrída. A tady leží   zakopaný pes. Siegfried by měl být hlavní   postavou, ale tou díky scénáři, ať již od   počátku či díky pozdějším úpravám,   rozhodně není. Diskutabilně se může jevit i   obsazení této role, jako „ideální“   představitel byl zvolen olympijský medailista ve   vrhu kladivem Uwe Beyer. Ten má sice krásně   vyrýsované svaly a zcela prozaických důvodů   běhá polovinu filmové stopáže, jen v   kožešinové bederní roušce, přesto o jeho   hereckých schopnostech lze více než pochybovat.   Takže místo udatného reka, jakým měl   původně Siegried být, který dokáže skolit   dokonce i draka, je divák konsternován   zjištěním, že bohatýr díky neherci Beyerovi   působí spíše coby zaostalý venkovský balík.   Tato skutečnost ještě více vynikne, při   srovnání jeho výkonů a ostatních kolegů.   Dalším nepodstatným problémem je žánrový   rámec, hlavně u prvého dílu, který má být   čistokrevnou fantasy. Co si budeme namlouvat, v   roce 1966 počítače zabíraly několik hal a   jejich výkon byl srovnatelný s kapesní   kalkulačkou, tj. všechny efekty se museli dělat   ručně. Bohužel nebyl angažován král   pookénkové animace Ray Harryhausen, a tak byl   drak vytvořen v „životní“ velikosti,   poháněn mnoha servomotory. Přezevšechnu snahu   tvůrců, působí dnes Fafmír značně   úsměvným dojmem, což se dá říci i o   ostatních fantasktních motivech. Až to může   evokovat dojem, že divák nesleduje historický   velkofilm, ale výpravnější ruskou pohádku.   Tato něchtěná komičnost, sráží jinak   kvalitně odvedenou práci všech   zůčastněných. Nelze neobdivovat krásné   exteriéry, počínaje jugoslavskou „stepí“,   přes rozekláté útesy islandská, až po   skaliska grotesktních hřibovitých tvarů ve   Španělsku. Když k tomu všemu připočteme   monumentální stavby, bohaté kostýmy a slušnou   hudbu, zamrzí nedostatky o to více.