Opuštěný vesmír

Smrt představuje cosi, na co je moderní společnost alergická – to, co se nedá kontrolovat, nad čím nemůžeme racionálně zvítězit. To, co je větší než my, co staví náš veškerý um, naše vědomosti a schopnosti mimo provoz. S trochou nadsázky lze říci, že smrt je poslední odlesk Boha v naší egoisticky „všemocné" společnosti – závan něčeho, co nás přesahuje a s čím si nevíme rady. Věčné otazníky lidské existence zůstávají nezodpovězené. Narodíme se, aniž bychom si mohli vybrat kam a nevíme ani kdy a dokonce ani proč. Oslavíme několik desítek narozenin a pak odcházíme ze světa a opět nevíme kam. Někdy víme proč, tušíme kdy, ale nevíme kam. Svůj život umíme víceméně ovlivnit, někdy snad i jeho kvalitu a délku. Co nás čeká po smrti, zůstává tajemstvím přesto, že urputně hledáme odpověď – ve víře, přesněji v nejrůznějších náboženstvích a sektách, psychotronice, či jiných „vědách". Ale jak to je doopravdy? Má tato otázka smysl? Jsme opravdu odsouzeni k tomu, abychom nevěděli? Zkolabovala by lidská populace a civilizace, kdybychom měli jistotu, že život je jenom bezvýznamné intermezzo věčné existence? Spáchali bychom masovou sebevraždu, kdybychom měli jistotu, že po smrti je lépe, že tam začíná naše pravá cesta? Co je po životě?

Dokumentární film Opuštěný vesmír je o smrti a umírání a o dvou (ne)možnostech posmrtné existence. V prvním pohledu se podíváme na současné poznatky vědy, které dnes nevylučují „zatím" nedefinovanou formu přetrvání lidské podstaty i po fyzické smrti. Ve druhém pak na osobní zážitky se smrtí, s tím jak se s koncem života a tím co pak bude, nebo nebude, vyrovnávají známé osobností uměleckého světa. Jeden z motivů filmu tvoří osobní svědectví těch co „přežili svou smrt" – spisovatele Michala Viewegha, herce a režiséra Jana Kačera a dalších osobností.

Zdroj: CinemArt

V dokumentární filozoficko-esejistické úvaze Opuštěný vesmír slovenský filmař Peter Hledík shromažďuje poznatky o konci života člověka a pátrá po eventualitách přežití lidského ducha. Od tragické zkušenosti v dětství, kdy ztratil sedmiletou sestru, přemýšlí o smrti jedince a touha po jejím přijatelném uchopení se u něj s přibývajícími lety zintenzivnila (iniciací natáčení byla zřejmě i naznačená osobní fyzická krize). V kontextu se současným poznáním a stavem světa pátrá mezi lékaři, vědci a duchovními, jejichž erudované výpovědi konfrontuje se zkušenostmi známých osobností z umělecké sféry i dalších lidí, kteří se ocitli na hraně života, a s názorově pestrou anketou mezi „laickými“ návštěvníky koktejlového baru. Hledání, v němž staví proti sobě racionální a iracionální přístupy, posouvá režisér řečnickými otázkami a úvahami, jež ho napadají během bloudění městem, krajinou a hřbitovy. Závažný obsah dokreslují záběry záchranářů, poskytujících první pomoc pacientům v kritickém stavu, osobní fotografie, ale i hrané sekvence vzpomínek z dětství a závěrečná etuda několika klavíristů kdesi „tam“. – „Thanatologický“ snímek, vhodný spíše pro komorní distribuci, je kultivovaným příspěvkem k problematice, o níž se dnes stále častěji mluví a v níž se prolamují různá tabu. Odpověď na otázku, zda smrt je ukončením života nebo jeho proměnou, je závislá na výchově, vzdělání, víře a životní filozofii, době i teritoriu, pro většinu živých však stále představuje „celoživotní“ tajemství.

Zdroj: NFA / -kk-