Stalo se to v provinčním francouzském městečku ve dvacátých letech minulého století. Platanovou alejí jsme se pomalu přiblížili k solidnímu výstavnému domu na náměstí. Tmavé okenice byly rozevřeny dokořán a v salóně, v honosném prostředí rozmanitých tretek a nábytku, rozmístěného bez smyslu pro soulad, seděla živě se bavící společnost. První pohled patřil pozoruhodné dvojici pánů domu – chamtivé Silvii s očima zjitřenýma podezíravostí, a jejímu ospalému, pomalu myslícímu bratru Denisovi. A potom nás upoutalo děvčátko, zahanbeně mlčenlivé, snažící se uniknout blahosklonné pozornosti, kterou mu občas některý z hostů prokázal. Začíná se příběh vybraný k televizní adaptaci z monumentálního díla mistra kritického realismu, francouzského spisovatele
Honoré de Balzaca. A protože inscenaci připravuje hlavní redakce vysílání pro děti a mládež, středem zájmu je mladý člověk. Petřička Lorrainová – patnáctiletý uzlíček křehkosti, utajených stesků a touhy po něčem, co se nemůže vyplnit… Snad po pohlazení, po laskavém úsměvu, po chvilkách bezstarostného pobíhání na pobřeží v rodné Bretani. Chudá příbuzná, uvězněná v blahobytném domě, služtička pro všechno, holubička v hnízdě dravců. Tragický příběh Petřičky, bezbranného stvoření, kterému není dopřáno prožít šťastné dětství, je připraven pro mladé diváky, aby jim umožnil nahlédnout do dob dávno minulých. Do časů, kdy spravedlnosti, o citových vztazích, o společenském postavení rozhodovaly jen a jen peníze. Inscenaci podle scénáře
Josefa Boučka natočila spolu s kameramanem
Františkem Němcem režisérka
Věra Jordánová s herci předních pražských divadel –
Jaroslavou Adamovou,
Josefem Vinklářem,
Luďkem Munzarem,
Jiřím Adamírou a dalšími. Titulní roli vytvořila sedmnáctiletá studentka konzervatoře
Zlata Adamovská.
[hs]
Petřička. Květy. 1976, č. 42, s. 47. [upraveno]
