Počestné paní pardubické

Rychtář: "Tu ženštinu povětrnou jste neměl trpět!"
Krčmář: "Ale jak já to mám poznat? Ženská, když se nastrojí, je každá jako hraběnka. Vždyť jsou všechny stejný..."

Kde husy, tam štěbety, kde ženy, tam klevety. Zatracený ženský pokolení...

Rychtář Pálka: Zatracený ženský pokolení...!!

Neplačte panno Aninko, slzičkami si každá nevěsta cestu do kostela skrápí a s purkmistrem by jste špatně nepochodila.
- Což o to, ale, ale když já mám ráda jiného.
Cože a koho ?
- Je to zatím mé tajemství, ale víte mne se líbí richtarský písař.
Prokop ?
- Prosím vás pani Rozino, svěřila jsem se jen vám, protože jste pro naši rodinu tolik udělala.
A to nestojí za řeč. Pujčovala jsem vám na zástavu. Tak jaká pak zásluha ?
- Právě proto přicházím. Nesu poslední splátku. Chtěla bych si vyplatit tu zlatou sponu.
Tak to nepujde panno Aninko, to nepujde. Tu zlatou sponu si nemužete vyplatit, protože tou vám chci k vaši svadbě radost učiniti.
- Né, pani Rozino.

Mne se mužete vyspovídat. Vy jste sobě tý punčochy koupila v katovne.
- Jak to víte ?
Uhm, já vím i jiné věci. No, duvěrujte se ve mne a už se přičiním, aby Prokop jen po vás milostním pohledem patřil.
- Jistě a neřekněte nikomu, že jsem byla v katovne ?
Já ? Raděj bych sobě jazyk na pranýři přibít nechala. Jen s klidem děte.
- Sbohem.
Buďte sbohem.

Nadarmo se proto soužíš. Ale marne tí páni na mně s takovým zákazem přišli. To spíš bude pardubický perník zadarmo, než já bych svou parádu zanechala.