Podivný výlet

Další pablb zvukař,   kterému nic neříká   hlasitost, přechod po střihu   a divákovo ucho. Muž a   dívenka si špitají v autě   a pak přichází   retrospektiva. Přímo je   nesnáším, ale dokážu to   ve filmu plném vzpomínek   pochopit. Jenže tady nejen   že začne retrospektiva, ale   zároveň se ozve „hudba“.   Div mi nespadly reprobedny. Za   toto dávám dolů čtyřicet   procent. Tolik proto, že se   to nestane jen jednou. Postava   krávy Věry jen vystihuje   dívčí, potažmo ženskou   mentalitu. Nechce ho, chce ho,   nechce ho, chce ho, nechce ho,   a přesto mu dá. To ji musela   hodně svědit. Když ji tam   pak lištíl a poslal pryč   tak jsem mu normálně fandil   jak na fotbale. Celkově,   nevím, na mne to působí   strašně depresívně. Asi   proto, že jsem zhruba ve   stejném věku a návrat do   míst mládí vyvolává   nostalgii. Protože si sám   nejsem jist, jak hodnotit,   dávám průměr. Zde vidíte,   kam by hodnocení šlo, kdyby   zvukař nebyl osel.

Je to tak trochu i podivný   příběh. Má i jednu   záhadu, nevím, proč byl   natočen. Nebo jsem to   alespoň nepochopil Šlo snad   o nějakou generační   výpověď?
Nalezneme   v něm i vztah muže a ženy,   mezi kterými panuje větší   věkový rozdíl. Snad film   měl poučit i mladou generaci   (sedmdesátých let) o tom co   bylo před 35 lety.
Hrdinou příběhu je   úspěšný projektant, který   žije sám. Vlastně už má   dospělou dceru. Neví, kam by   mohl po úspěšné práci jet   na dovolenou. A najednou mu   jeden televizní dokument   vnukne myšlenku, aby se jel   podívat tam, kde prožil   válečná léta. Bere si   dovolenou a vyrazí. Setkává   se starými přáteli i první   láskou.
Film působí   poněkud nudně, i když má   výtečné herecké obsazení.

Přes špičkové obsazení a   dobrou základní dějovou   myšlenku, je tento pokus o   jakési psychologické drama   hodně nevýrazný, poněkud   tendenční a vyznívá řekl   bych až podivně. Je to jako   kdyby se režisér uprostřed   natáčení lekl, do čeho se   to vlastně pustil a začal   šlapat na brzdu. Celé to pak   vypadá (aspoň z mého   pohledu), jako když si   velorex s hrůzou uvědomí,   že vlastně není limuzína.

Je to skutečně takový   divný film. Snad má v jádru   dobrou myšlenku - člověk v   každém věku má právo na   své štěstí, i když už   má dospělé děti a   vnoučata, jenže bohužel   často (i s ohledem někdy na   předsudky) zůstává pouze u   nostalgických vzpomínek.   Možná to nám tvůrci   chtěli svým filmem říct.   Nevím. Bylo to tak   nezáživně zpracováno, že   jsem se přistihla   několikrát, že se dívám   jakoby mimo obrazovku. Tři   body dávám za tu myšlenku a   za Jiřího Valu, který   patří k mým   nejoblíbenějším českým   hercům.