Pohádka o putování

Velmi ponurá, depresivní,   přesto ale krásná pohádka,   zejména scéna s morovou   ženou a Orlandova smrt   zanechá u většiny diváků   nesmazatelný dojem. Ovšem i   další dějové linie, jako   zazdění ve věži a   následný útěk na   plachtách je velmi emotivní.   Nemluvě o přeposlední   scéně, kdy Marta úpí v   žaláři, vzpomíná na   Orlanda a vyčítá Majovi   jeho zkažený charakter. A   když Maj v závěru kreslí   křídla, jednomu by se málem   chtělo brečet. Pouze   dějová linie s drakem mě   nijak zvlášť neoslovila,   nějak mi do filmu nepasuje.   Zřejmě proto, že v tomto   takřka hororovém dramatu   působila až moc pohádkově.   90%

První
co mě při filmu napadlo, byl   odkaz na Sněhovou královnu.   Tam Gerda a Káj, zde Marta a   Máj, tam cesta, zde cesta,   tam pokřivený obraz světa,   zde bizarně pokřivený svět   samotný. Hned pak jsem   vzpomněl na fenomenální,   dnes už pozapomenutou   píseň Yvonne Přenosilové   "Zimní   království" (1968).   Navíc pod nastíněným   příběhem lze snadno   rozpoznat mnohé sociálně   kritické motivy, které by v   danou dobu a daném systému   asi jinak neprošly, a které   věru dramaticky podtrhuje   depresivní, ba až hororová   atmosféra filmu. Ten v mých   zůstal očích spíš ponurou   baladou než pohádkou pro   děti. Dal bych desítku, ale   pohádka má končit výrazně   kladně, aby to vyvážilo   předchozí strasti, což zde   splněno nebylo. Škoda.

Považuji za škodu, že se   této pohádce naše hlavní   televize vyhýbají. Sice by   patřila do druhé ligy,   nicméně ji považuji za   originální a hodilo by se ji   občas odvysílat. Dost často   se na ní i zde na webu   návštěvníci ptají.
Na svoji dobu a státy,   kde byla natáčena, je   výpravná Obsahuje takový   ten ruský patos, což filmu   může u českých diváků   škodit. Je místy i ponurá a   působí depresivně. Ale ne   zase tolik. Pohádka, ve   které se sestra snaží   najít svého bratra, který   má mimořádné schopnosti,   patří k tomu lepšímu co   bylo natočeno v osmdesátých   letech.

Velmi
drsná a pochmurná   pohádka.Matně jsem si jí   pamatoval z dětství a   znovuzkouknutí bránilo   to,že jsem si nepamatoval   název.Nedávno jsem se ho ale   dozvěděl a hned jí   skoukl:-)No dojmy skoro jako   poprvé...Manželka koukala s   pusou otevřenou a furt se   ptala,jak jsem to mohl jako   dítě vidět,aniž by to   nechalo na mě nějaké   šrámy na   duši:-)Doporučuju,ale před   puštěním dětem,raději   nejprve sami posuďte,zda to   zvládnou

Pohádku jsem poprvé viděla   v kině, kde jsem na ní byla   s družinou. Takže mi mohlo   být nějakých osm, devět   let. Pamatuju si, že mi   hlavní hrdinka lezla na nervy   neustálým nářkem,   ječením a histerií. Občas   mi děj přišel zdlouhavý a   divný. Ale jinak jsem se   krásně bála, hlavně   morová rána byla ponurá a   děsivá. V dospělosti jsem   se pak s chutí podívala jak   moc se změnilo moje   vnímání:-) a jak úsměvné   jsou scény, které mi   připadaly tak děsivé.