Tak už
jen úvodní znělka mi hodně   nesedla, když užila silně   antimilitaristickou písničku   známého autora pro film,   který by (snad?) měl armádu   naopak propagovat.
A   pak jsem nestačil žasnout.   Měl jsem dejavu pocit, že   sleduji první díl Ulice, kde   také herci přeříkávali   své texty jak básničku.   Nemluvě o obrazu, který mi   byl předkládán; ten mi   přišel děsný z tolika   hledisek, že by to vydalo na   dlouhý článek. Jestli byl   záměr scénáře deklasovat   vojenskou nemocnici, armádní   studenty i jejich velení, tak   v mých očích se povedl   stoprocentně. Po první   epizodě jsem byl rozladěn,   ale s určitým sebezapřením   jsem vydržel čtyři díly v   naději že se to zlomí, než   jsem to vzdal. To se fakt   nedalo. No nic, zjevně nejsem   cílová skupina, na kterou   toto dílo míří, a proto   hodnotím jak hodnotím.

Být to studentský projekt,
zasloužil by si uznání.   Žel, vychází z toho   skutečně nízkorozpočtový   film, který, ač se   viditelně snaží, imho   nedokáže splnit svůj   záměr. Úvod je divný,   adepti na kosmonauty jsou   divní, program je divný,   chování je divné (a místy   velice neprofesionální), a   když to celé nikam nevede,   má to asi zachránit   vnější "problém"   - také divný. Korunu tomu   nasadí rozplizlý závěr,   opět tak nejednoznačný jako   celý předchozí film. Pokud   někdo našel zalíbení v   seriálu Ztracení (Lost) kde   se také jen chaoticky   vrstvily otázky bez   sebemenší šance na jejich   vyřešení, bude možná   pokojen. Já nejsem.

Úvodem
musím ocenit nasazení   protagonistek, hrát v   takových kulisách. Přece   jen, je to složitější než   na vzduchu. Jenže tím   pozitiva vlastně končí.   Příliš nelogických věcí,   příliš tmy a příliš   hysterického ječení, které   mi po chvíli opravdu lezlo na   nervy. Nad faktem, že   dívčí tělo v plavkách je   pro velkého bílého žraloka   nepřekousnutelná   překážka, se fakt nedá   zamýšlet. Vcelku slušný   potenciál, který ale zůstal   bez vzduchu někde 47 metrů   hluboko...

Asi
jsem viděl jiný film než   ostatní.
[spoiler]
Bezkrevná a   bezskrupulózní baba svým   úmyslem ponížit manžela co   se s ní rozvádí, rozpoutá   v úzkoprsé společnosti   chaos, který nakonec sežere   každého, včetně jí. A   poněkud nesvéprávní mladí   se v tom plácají až do   bizarního finále, kdy mladý   absolvent který cizoložil s   ženou jednoho, teď s   manželkou jiného utíká.   Což je patrně skvělý   hepáč, korunovaný   předposledním, krutě   výmluvným záběrem.   Mimochodem - od okamžiku, kdy   paní Robinsonová tak   agresivně chtěla Benjamina   odstřihnout od své dcery,   jsem čekal kdy se provalí   že ji vlastně měla s jeho   otcem.
[konec   spoileru]
Nemohu si   pomoci, ale ve filmu jsem   neviděl lásky ani co by se   za nehet vešlo. Být to   sociálně kritický snímek,   měl bych pro něj větší   uznání.
Jenže tohle   podle mě není o vzpouře   mládí vůči zkostnatělé   společnosti, ani o ideálu   "láska vždy   vítězí", ale o   nihilistickém "hloupým   není pomoci". Velmi mě   překvapuje, jakému výmětku   věnovali S&G svou   krásnou hudbu.

Sci-fi
jež oplývá dlouhými,   línými, hlubokomyslnými   avšak nicneříkajícími   sekvencemi podbarvenými   uspávací hudbou, není   zrovna mé hobby. Až   nemístně přehnaný počet   fyzikálních omylů a   opomenutí byla další věc,   co mě rozladila. A když   major vlezl do startující   rakety ve stylu Jamese Bonda,   změnila se komedie v parodii.   A ta gradovala, až... až   vyšuměla do prázdna. Marně   přemýšlím, co bych o filmu   napsal do čtenářského   deníku. O čem vlastně byl,   kromě toho že... o ničem?   Prostě tentokrát se mé   myšlení (mám-li jaké) s   režisérovým záměrem   (byl-li jaký) totálně   minulo.

Východně asijský
hrdinský historický epos o   úseku bojů mezi Ćínou a   Koreou. Filmu prospělo, že   tvůrci dbali na výpravnost,   a ve válečné atmosféře   máme dokonce zobrazeno   několik příběhových   linií. Ovšem dnes už   klasické schéma, kdy smrt   davů provází akční hudba,   zatímco smrt vybraných   jedinců se podává jako   drama, mi poněkud kazilo   dojem. Podobně si někteří   herci nedokázali odpustit   předvádět své vybělené   zuby, což v historickém   kontextu působí opravdu   směšně. Co se týče   taktiky, našlo by se tam pár   slabých, ale naopak i   hezkých míst. Mladší   ročníky patrně potěší   "mlátičky"   zařazené do bojových scén.   V mém pohledu film nedosahuje   kvalit Krvavého pobřeží,   ale snaživě se drží v   závěsu.

Odhlédněme od
indické animace, jež vypadá   přece jen poněkud   jednodušeji, a připomeňme   si, že příběh o lámání   kastovních předsudků   pochází z Indie, kde jsou   dodnes kvůli překročení   hranic mezi společenskými   vrstvami zabíjeni mladí   lidé, kteří se provinili   tou nejstrašnější věcí:   odvážili se jít za hlasem   svého srdce. Ano je to   šablonovitý příběh, ano   je to prostinký děj, ale   doslova září nadějí, že   dnešní děti šestiny světa   jednou už snad nebudou muset   čelit nenávisti od svých   blízkých za to že potkají   to co chce každý: lásku.
Za zpracování pět, ale   za vizi u mě za plný počet.

Chtěl
jsem původně psát o tom,   kolik věcí, počínaje   úvodní scénou, mě   přimělo udiveně kroutit   hlavou, ale jízda jižanů za   zvuků Find my baby (zdroj   song Joes Lee Rock Boy Blue)   mě přivedla na myšlenku,   že mi za to další   glorifikace zločinců a   vrahů nestojí.
Takže   pro mě je tento film   maskovanou parodií, pohádkou   pro náctileté, která kvůli   své snaze o drzé   převracení historie naruby   nechává hodně hořkou   pachuť.

Tématická
série Amityville mi nikdy   nesedla. Barák plný   pošahanců, říznutých   nějakou posedlostí, mě ani   teď nepřesvědčil. A   "milosrdně"   přešvenkované záběry při   střelbě už celý horor   vykastrovaly na obyčejný   paskvil. A to i přesto, že   sám někdy s oblibou spím   tváří dolů.

To se
mi snad jenom zdá.   Schizofrenní film, který   křesťanské hodnoty   zesměšňuje a paroduje, a   jedním dechem se jich pak v   ději úpěnlivě dovolává   jako prostředku záchrany?   Kde anděl je za hlupáka a   čert za zachránce? Film,   jehož pointou má snad být   ono smutně proslulé heslo   že toliko "šaty dělaj'   člověka"?! Asi ano,   když se postavy nechají   oddat kdekým hlavně když   jako páter vypadá, no a   knížete jeho milá taky   pozná leda podle drahého   hábitu. Tomu fakt říkám   úroveň. Patrně tu budu sám   proti všem, ale takový odpad   nespasí ani v závěru   Bocellimu nenápadně   znárodněné "adeste   fideles".

Omyl.
Žel omyl, nesoucí se ve   vlně omylu předchozího.   Málo platné, tohle   zpracování mi nějak   absolutně nesedí, snad svou   prvoplánovitostí, snad   neupřímností.

Filmová tvorba je
občas takovým zrcadlem,   odrážejícím to co má   příjemce v sobě, a tím   tvořící ono pověstné   poselství ve směru plátno -   divák. Protože jsem měl to   velké štěstí poznat   skutečné přátelství,   týmového ducha, a nebojím   se říci čistotu počátků   této zvláštní záliby zde,   je pro mě film jasným   poselstvím o degradaci   parkouru přesně ve chvíli,   kdy se ho zmocní   komercionalizace v podobě   různých natáčení,   selfprom a podobných šitů.   Krach milostného vzplanutí   pak jen dokresluje totéž.   Jediná symbolická vsuvka o   skutečném srdci parkouru,   prezentovaná snahou hrdinky   dát tu blbou zeď přes   trubku a okno až na vrchol, v   ději docela zapadla.
Tíseň z toho, že je   něco úplně špatně,   vygradovala ve scéně   společného zhodnocení toho   úspěšného běhu ulicemi.   Ta brutální prázdnota z   toho úplně řve jak Niagara.   Těžko říci, zda to byl   záměr tvůrců, ale mě to   bolelo asi nejvíc. Přesně o   tomhle by skutečný parkour   nikdy neměl být. Smutné,   moc smutné podívání, a   někdy je holt třeba tu   bolest přijmout. Takže za   mě plný počet.

Hledáte
film, po sto prvé   recyklující téma příchodu   antikrista? Hledáte film, ve   kterém nepoznáte kdo, natož   snad odkud kam běží?   Hledáte film s převahou   zbytečně rozklepaných   záběrů? Nebo film ze   kterého půlku neuvidíte,   protože je v záběru pořád   samá tma? Či snad film, při   němž vás za řevu démonů   samým napětím počíná   zmáhat spánek? Našli jste!   Počátek ještě měl trochu   šanci, ale vstupem do baráku   zhaslo nejen světlo, ale i   naděje na přijatelný dojem.   Snaha byla, leč výsledek   nikde.

Velmi zajímavý
filmový počin, který na   člověka nejprve vydští   animální hrůzu   otrokářského nájezdu, a   pak, jen tak jakoby   mimochodem, v samém závěru   filmu nastíní, že to   doopravdové   "apokalypto" teprve   připlouvá, aniž to kdokoli   z domácích zatím sebeméně   tuší... Závěrečná pointa   mi tak přijde mnohem   silnější než   předcházející drama, jež   je (ano, oprávněně) diváky   tak chváleno.
A bonus   pro toho, kdo chce zjistit,   jak jihoameričtí domorodci   řešili sexuální problémy.

Co o tom
filmu říci?
Oč je   úvodní část   zdlouhavější a   těžkopádnější, o to je   zbytek rozklepanější a   nekvalitnější. Také to   všelijaké vrzání,   klepání a kvílení bylo   jaksi přehnané, myslím si   že méně by znamenalo více.   Scénář je skvělý nápad,   pokažený tak moc, jak se   pokazit dal. Ještě že si   autoři aspoň odpustili   závěrečnou porci   amerického patosu, která by   to zabila úplně. Mrzí mě   nelogické situace i věty,   které by dle mého soudu   kosmonaut zcela jistě   neřekl, a které degradovaly   "uvěřitelnost"   konspirační fikce. Škoda,   přeškoda inspirativního,   leč zahozeného námětu.

Jeden z nemnoha komiksů,   vtělený do filmu, který se   opravdu povedl. I člověk   neznající postavy je uveden   do obrazu, aniž by musel   přetrpět nějaká hluchá   místa, načež je vtažen do   děje v němž má každý   aktér své dobře padnoucí   místo. Poměr vlivu   osobností na tvářnost   příběhu, jejich   nadlidských schopností,   osobitého humoru a sci-fi   koření je vyvážen měrou,   v podobných filmech málokdy   dosaženou.
=spoiler=
Úplně   závěrečný záběr, kdy se   hrdinové mlčky ládují   hamburgry, rozsekne snad   každého kdo má aspoň   maličký smysl pro humor.
=konec spoileru=

Velmi rozpačité.
Šedivě se vlekoucí první   třetina filmu se snaží v   divákovi vzbudit dojem, že   Marvel také umí točit   hlubší sekvence, a tak   předvádí jak postavy mají   svá traumata a vnitřní   životy. Tento ne moc   záživný úvod se však   zcela nečekaně zvrhává do   parodie, o níž mi přijde   škoda se rozepisovat.
No a aniž se vyřeší   (neřešitelný) paradox   cestování časem, tak se   začne tím časem cestovat   asi tak jako se kdysi dávno   zvesela za jízdy naskakovalo   do šaliny, a ve více či   méně zamotaných situacích   má divák zapomenout že se   Marvel pustil na tenký led,   který málokoho unese. Jenže   tentokrát na ten led vlezla   příliš velká skupina   všemožných superhrdinů,   což nemohlo dopadnout dobře.   A nedopadlo. Ou jé.
Tak, a poněkud zmaten a   rozčarován jsem byl v   poslední části   sáhodlouhého filmu   obšťastněn nějakou tou   akcí. Chápu že si Marvel   chtěl nahonit ego, ale   rvačky, už očividně   přehlcené efekty, byly   stejně samoúčelné jako   celý film; navíc (což   považuji za neodpustitelný   hřích) přecpané zjevnými   i podprahovými poselstvími z   nichž většina se mi ani   trochu nelíbila.
Takže za mě: pokud má   finis koronat opus, tak tenhle   finis bych raději neviděl.

To co skvěle fungovalo
např. v Avengers 2012,   zoufale selhává v infinity   wars. (dále bez ohledu na   možné spoilerování)   Přesupermanováno a   přeefektováno, díky čemuž   nakonec jediná postava, k   níž si člověk v tom   zmatku, házení ohníčků,   létání, vzájemného   zahazování do dálky jakož   všelijakého jiného   ztřeštěného bláznění,   dokáže najít nějakou   cestu, je překvapivě hlavní   záporák. Hulk trpí   syndromem Jekylla a Hyda,   zrzka je blondýna a Loki   jakoby umře. Co to je za   paskvil? Dělá si už Marvel   legraci sám ze sebe?
Superhrdinové mají být   od toho, aby sólo ukazovali   své ego. Ve válečných   akcích působí když ne   vyloženě směšně, tak   přinejmenším neomluvitelně   naivně. Koneckonců tak jsem   pochopil závěr: záporák,   znechucený celou   tragikomedií, raději odejde   nějakou dírou ve vzduchu   pryč, a prostě si udělá   svoje. A hotovo.
Víte,   položme si otázku: za koho   vlastně Avengers bojují? Za   lidi? Ale jděte. Jsou jak   pěšáci kteří vlastním   potem a krví odvedou   špinavou práci, aby se   "šedé eminence" v   pozadí měly stále hezky   dobře. Chrání svět, jehož   historie je lemována ne   desetimiliony, ale spíš   stamiliony zbytečných   obětí, aniž je napadne že   by ten svět potřeboval   změnit. V důsledku bojují   za budoucí násilí. Smutné   poselství, a smutný film.

Chtěl jsem
napsat "poplatné   indickému pojetí heroického   žánru", ale kdo viděl   typickou sériovou produkci   Tollywoodu, dá mi nejspíš   za pravdu, že se s tou   "indickostí"   tvůrci drželi hodně zpět,   aby to bylo skousnutelné i   pro neorientálního diváka.   Ale i tak mám obavy, aby   nemalá část symboliky   evropskému či americkému   publiku neunikala, což by   byla určitě škoda neboť   tím by divák přišel o   další rozměr příběhu.   První díl je trochu jak   koláč bez náplně - ten   pravý šmak mu dodá teprve   druhý díl, kdy konečně   začnou věci do sebe   správně zapadat. Z mého   pohledu výrazný výpravný   epos, který stojí za to   vidět i uchovat v paměti.

Naprosto originální
dílo, u něhož netušíte   zda se máte víc svíjet   smíchem nebo odporem. Tak   plnokrevný mix naprosto   antagonistických ingrediencí   se hned tak nevidí, a jen   silné povahy ho budou moci   ocenit a chtít někdy vidět   znovu.

To, že chápu
pohnutky, které v daném   období vedly ke vzniku   takových a podobných děl,   nemusí znamenat že s nimi   souhlasím. Film se emotivně,   romanticko-dramaticky nimrá v   pocitech vrahů ve snaze   uchvátit mysl diváka   hlubokomyslnými vhledy do   duší zločinců. Nebo snad   poukazuje na křivdu, kdy   političtí atentátníci,   odhodlaní zabíjet v   usilování za lepší svět   (ehm, za čí lepší svět?!)   jsou popraveni stejně jako   "sprostí vrazi bez   vyšších pohnutek"?
Proč se film nevěnuje   osudům obětí?! Ty na to   snad nemají právo? V čem   jsou horší než jejich   vrazi, že je film tak   masivně adoruje?! Ó, jak   dojemné, když se domlouvají   kdo s kým půjde viset!   Dostaly snad jejich oběti   šanci pronést před svou   smrtí aspoň slovo? Stihl   snad jejich oběti před   smrtí srdcervoucně   navštívit nějaký jejich   příbuzný?? Těžko. Ale   čekání na popravu a poprava   samotná je přece veliké,   duši drásající drama,   kdežto zabití obětí je...   nejspíš epizoda která   stěží stojí za zmínku.
Asi budu sám proti všem,   ale takhle soudruzi fakt ne.   Pokud si mají tuto   překroucenost vychutnávat   opravdoví fajnšmekři, nic   proti tomu, ale stát s nimi   na stejném břehu nebudu.   Dílo zpracováním skvělé,   vyzněním však příšerné.

Pokud někdo čeká
nezbytné koření všech   westernů, totiž   přestřelky, bude patrně   zklamán. Film je spíše   komorní psychologické drama,   téměř jako by byl přepisem   divadelní hry, kdy se   protagonisté vlivem   okolností začnou požírat   navzájem pod tíhou   vlastních hříchů. Než   kolty tu spíše promlouvají   filosofické úvahy co je či   není dobro, zda je zlo hubit   zlo, a jak se zbavit někoho,   kdo ještě nic neprovedl ale   provést by mohl. Přesto děj   nestagnuje a svižným tempem   míří ke zvláštnímu   konci, který je možná   jediným případem v daném   žánru, kdy zemřel ten kdo   vystřelil aniž by sám byl   soupeřem zasažen.

V řadě
za sebou, tři čuníci jdou,   ťápají si blátem, cestou   necestou, možno si zanotovat   s Nohavicou. A možná ta   písnička bude zábavnější   než celý film, který mi ze   všeho nejvíc připomíná   nízkorozpočťák,   střižený někde na louce za   humny během pár dní. Efekty   nula, napětí... vlastně   také nula. Chůze, běh,   schovávačka. A znovu. A   ještě, neboť opakování   matka moudrosti. Mezitím si   skládají Rubikovu kostku. No   proč ne. Člověka by obvykle   to, co nevidí a nezná, mělo   děsit. Tady to ale akorát   nudí. Škoda. Velký   potenciál, zahozený z   jeskyně na zanedbanou,   družicí kdo ví jestli   vůbec zabitou louku.

Feministická,
parodickými gagy i bizárem   prosycená a nezřídka   infantilní bláznivina,   brodící se kataraktem křivd   a psychických kotrmelců,   zmítaná v záchvatu   sociální epilepsie vírem   bezbřehé dekadence a s   masochistickou výsměšností   obracející ženskou duši   naruby. Doufám že to je   dostatečně šílené   vyjádření, aby ladilo s   filmem. Nicméně pro diváka,   který ví, procházka známou   zahradou. Co potěšilo, byl   kratičký sarkastický fórek   na adresu jisté Frídy který   opravdu sedl, a "odměna   pro bulíky", co   vyseděli až do konce   titulků.

Svým způsobem
zajímavý film o aspektu 1.   sv. války, který není tak   moc známý. Se snahou o   dusivou atmosféru snad měly   kontrastovat prozářené   vzpomínky, ale u mě to mělo   přesně opačný, rušivý   účinek. Také vykreslení   klaustrofobické atmosféry v   podzemí nějak selhávalo.   Bezradnost tvůrců   vyvrcholila při   závěrečném   scénáristického počinu,   neboť kdekdo ví, že kvůli   jednomu člověku se nikdy   žádná mašinérie   nezastavila a nezastaví.
Co nezklamalo, bylo   znázornění neskutečné   tuposti a arogance vyššího   velení (na obou stranách   fronty), které je tak smutně   typické snad pro všechny   armády světa.

Jak
pejsek s kočičkou vařili   dort dle afrického receptu.   Trocha Supermana, trocha   Bonda, trocha ethnicoloru, a   výsledkem je míchanina s   pachutí rozporuplného   nereálna. Ono kmenové   rituály s futuristickými   technologiemi nejdou svařit   ani když se pod kotlem   usilovně přikládá   nějakým modrým bazmekem. A   vzhledem k tomu, že mě   neberou ani plešaté holky v   červeném úboru, ani   "conanovského"   vládce skandované "hu   hu", místy jsem se až   nudil. Milý Marvele,   politické zadání máš   splněno, tak koukej točit   něco k světu, neboť   hvězdičky dávám   tentokráte téměř   výhradně za přírodní   scenérie.

Takový
buřtguláš aby člověk   pohledal. Ale možná je to   jen zrcadlení celého   současného západu, který   se zmítá ve vlastních   neřešitelných problémech,   které nedokáže zvládat ani   pomocí supertechniky, ani   pomocí superhrdinů. Úplně   z toho na mě sálala   beznaděj a bezvýchodnost,   včetně té křečovité   snahy implantovat zabijákům   lidskou tvář... A   nevyslovená, leč neodbytná   otázka "proč? proč   vlastně to všechno?!"   vykukovala zpoza každého   rohu. Těžce dystopický   snímek, prosycený   rozčarováním z toho, že   jsme se z našeho jásavého   superhrdinského snu probudili   mezi programovanými   prasaty... Hodně mi to   připomnělo Jokera - ten je   také řvoucí obžaloba   společnosti, což tak   úžasně zaznělo v duetu   Joker-Batman v base. Pokud to   byl záměr, pak klobouk dolů   - povedl se dokonale. Ale   jinak nic moc - totéž v   bleděmodrém (tmavočerném?)   máme totiž všude kolem   sebe...

Rozporuplný
film. Skvělou atmosféru a   postupné rozkrývání mnoha   vrstev než přijde poznání   však děsně kazí utahanost.   Sestřihat to na třetinu,   vznikl by film který by   diváka nenechal ani   vydechnout. Teď naopak   hrozí, že u něj divák   usne. Kdyby se ty   melodramatické proluky   využily spíše na   dokreslení toho co je v   pozadí jednotlivých   charakterů, bylo by to   účelnější. Takže na   tento úžasný zážitek   jakési noir opery si raději   připravte ne jeden, ale   aspoň tři kyblíky   trpělivosti.

Už
hned na začátku mě dva   hoši běžící v   květinovém poli varovali; a   také že ano. Ve smutně   populárním "woke"   stylu se tu kreslí   křehoučká dušička   "sněhových   vloček" a předvádí   pláč na různé způsoby,   dokonce i stereo. Příběh   obvykle něco řeší, ale   tenhle neřeší nic -   bezradně, tragikomicky   opatrnicky a přehnaně   zdlouhavě se plácá sem a   zase tam, aniž nabídne   racionální východisko.   Mělo-li to být zrcadlo   "vločkařů",   povedlo se. Takže dojem   stále někde kolem nuly,   přestože film usilovně   cílí na rádobydojemnou   symboliku. Celé se to táhne   jak botou našlápnutá   rozměklá žvýkačka bez   chuti a zájmu. Odnáším si   poučení že všechny kachny   jsou žluté a tento film mohu   klidně pustit z hlavy.

Bizarní
hororová parodie z dob, kdy   se ještě nehrálo na   žádnou falešnou korektnost   a naopak se hrálo srdcem,   obsazená správně   střelenými protagonisty a   ozdobená hezkou tvářičkou   Lanette. Svěží příval   nechutnosti postupně graduje   až do velkého masakrózního   finále, jež za zvuků   Wagnerovy proslulé   orchestrální předehry z   Tannhausera vrcholí   sežráním hlavy zubatým   břichem. Bonus za heslo   nasprejované na zdi,   nelítostně parodující   jiné heslo ze španělské   občanské války.
"Říkej mi   Šitár!" Ale jo, proč   by ne!