Ani ve snu!

Filmová tvorba je
občas takovým zrcadlem, odrážejícím to co   má příjemce v sobě, a tím tvořící ono   pověstné poselství ve směru plátno - divák.   Protože jsem měl to velké štěstí poznat   skutečné přátelství, týmového ducha, a   nebojím se říci čistotu počátků této   zvláštní záliby zde, je pro mě film jasným   poselstvím o degradaci parkouru přesně ve   chvíli, kdy se ho zmocní komercionalizace v   podobě různých natáčení, selfprom a   podobných šitů. Krach milostného vzplanutí   pak jen dokresluje totéž. Jediná symbolická   vsuvka o skutečném srdci parkouru, prezentovaná   snahou hrdinky dát tu blbou zeď přes trubku a   okno až na vrchol, v ději docela zapadla.  
Tíseň z toho, že je něco úplně špatně,   vygradovala ve scéně společného zhodnocení   toho úspěšného běhu ulicemi. Ta brutální   prázdnota z toho úplně řve jak Niagara.   Těžko říci, zda to byl záměr tvůrců, ale   mě to bolelo asi nejvíc. Přesně o tomhle by   skutečný parkour nikdy neměl být. Smutné, moc   smutné podívání, a někdy je holt třeba tu   bolest přijmout. Takže za mě plný počet.

No, obdiv těm mládencům a těm skokům, ale to   je vše, co je na filmu pozitivního. Dějově to   bylo roztříštěné a nudné. Přesto jsem to   dal do konce, (no musel jsem no). Podívat a   zapomenout.

Barbora Štikarová v roli Laury je neherečka a   proto není na místě nějak extrémně   kritizovat její výkon. Naopak, je třeba to   spíš ocenit. I když věnovat se herectví se   dál asi nebude. Zajímavá je i kamera. Horší   je to s vlastním příběhem a scénářem jako   takovým, kde se nepodařilo vtáhnout mě do   příběhu a paradoxně "snová" linie   příběhu působí spíš rušivě.

Nečekaně svižný pohled na neokoukanou Štiku
Tenhle film jsem si stáhnul proto, že mám,   (Troška ví proč?), potřebu sledovat současnou   českou filmovou tvorbu. S vyjímkou té úplně   nejpitomější, ale laťku mám nastavenu dost   nízko, (skoukl jsem i Lídu Baarovou). Od tohoto   filmu, který je žánrově „teenagerská   romance“, jsem nečekal žádné zázraky, jen   jsem byl prostě zvědavej. Hlavně na to   zobrazení světa parkouristů. To nejsou lidi, co   skáčou na koni, ale lidi co skáčou sami, přes   všechno možný i salta a přemety jen tak. Ve   městě přes různá zábradlí, zídky, zdi,   schodiště, po kandelábrech, sloupech a jiných   trubkách. Po billboardech, dopravních   značkách, prostě parkour je o překonávání   všemožných překážek, na který člověk   narazí a mohl by je sice obejít, ale nemusel!   Taková out-doorová gymnastika.
A tento film, ze   světa parkouristů, respektive trasérů,   (psáno: traceur) a trasérek, je velice radostně   koukatelnej. Hodně sympatická a taky příjemně   neokoukaná je představitelka hlavní role   Barbora Štikarová. A vůbec blbej není ani ten   její příběh hledání si svého místa, (a   lásky!, VNPŘ), ve světě parkouristů. I   trochu snově fantasy rovina filmu je nenásilně   a nepřehnaně realitu okořeňující. Opravdu   velice mě překvapilo, jak dobře se mi na film   koukalo, i jako muži, teenagerovskému věku, už   pár let odrostlému.
Film má výbornou kameru a   je v něm spousta skvělých lokací. Například   Žižkovské Nákladové Nádraží. Přitom   kameraman při jejich obrazovém   „prodávání“ netlačí na pilu, takže to   prostředí působí vizuálně atraktivně, ale   přirozeně. I ty parkouristické výkony nejsou   žádné přehnané, bombastické exhibice, ale   čiší z nich přirozená radost z pohybu. Fakt   potěšení se na takový svěží film   podívat.
*

???
No ať přemýšlím jak přemýšlím tak se tady   něco nepovedlo. Může mi někdo říct o čem to   je ? Možná je to něčí debut, ale trochu se to   nepovedlo. I když nějaký divák se určitě   najde, ale do kina bych na tento film nikdy   nešel.

2016
Hloupý film o hloupých lidech. Jejich   sebestřednost a egoismus neomlouvá ani poněkud   zastydlá puberta.