Pohlaď kočce uši

V tomto veselém snímku z poloviny 80. let se ocitáme v horkém prázdninovém období. Ostravský dívčí pěvecký sbor pilně nacvičuje pod vedením přísného pana sbormistra, neboť soutěž v Kamenici v České ráji již doslova klepe na dveře. Připravuje se sólistka sboru, poněkud upjatá Marta, která je považována za největší talent mezi dívkami. Připravuje se také benjamínek Míša, jejíž radost z odjezdu na soutěž kazí jen skutečnost, že „velká“ kamarádka Gábina, dívka nelámající si naprosto s ničím hlavu, dostala ze sboru těsně před odjezdem „padáka“.

Nastává den odjezdu a u autobusu se scházejí všechny dívky, kromě Gábiny. Nechybí pochopitelně pan sbormistr, dále kapelník Šebestík, kulturní referent dostál a paní zdravotnice zvaná „Zrzka“ dle svého nepřehlédnutelného vlasového porostu. V horkém letním dni ujíždí autobus plných 300 kilometrů, ale proč naše děvčata v Kamenici nikdo nevítá? Jak to, že není připraveno ubytování a o žádné soutěži nikdo nic neví? Inu, chybička se vloudila. Soutěž se nekoná 9. 7. nýbrž 7. 9. Pan sbormistr se zkrátka trošku „učetl“. Ale přece nepojedou děvčata zase zpět, zejména tehdy, když panuje takové horko. A tak každý přiloží ruku k dílu a ubytování v Kulturním domě je brzy jako ve skutečném hotelu. Navíc v Kamenici prodávají vynikající zmrzlinu a také parta fotbalistů není k zahození. Míša nezapomene nad postel zavěsit svého talismana – kočičku – které, když je ouvej, se mají pohladit uši. Autostopem dorazí dokonce i Gábina. Všechno by bylo fajn, kdyby…

…kdyby zde nebyla dvě děvčata – sólistky, které na sebe tak trochu žárlí. Gábina si sice neúspěchy příliš nepřipouští, ale veřejné pokárání od sbormistra, že zpívá falešně, ji přesto zamrzí, zejména, když hvězdou výletu do akustiky Prachovských skal se stane Marta. Martina sebejistota poněkud upadá, když na soukromém koncertě s místní mládeží sklidí větší potlesk Gábina s diskotékovým hitem, zatímco Marta se „Skřivánčí písní“ od Bedřicha Smetany má jen velmi rozpačité ovace. Zlobu nad vlastním neúspěchem si vykompenzuje poničením volánových šatů (stejnokroje pro vystoupení) své sokyně Gábiny. Je tu však Míša, smírčí soudce obou dívek. Vše samozřejmě dobře dopadne. Dívky se smíří, vždyť jakékoliv konkurenční žárlení bylo tak malicherné.

A protože jsou dívky opravdové talenty, čehož si všimne i místní kulturní referent, přiloží on i mladí fotbalisté také ruku k dílu, takže vznikne improvizovaný koncertní „sál“ pod širým nebem přímo v areálu koupaliště, kde děvčata zpívají za obrovského potlesku kamenických obyvatel. Cesta zpět je ve znamení nových dojmů, lásek, spousty květin i několika přepravek třešní od jednoho kamenického dědečka.