Pořád jsem to já

Myslím,že tenhle film je   dokonalou ukázkou toho,co   tahle nemoc umí udělat s   člověkem a taky s jeho   rodinou a vzhledem k tomu,že   je to civilizační nemoc,tak   máme všichni hezky   nakročeno...Herecky dobře   obsazený film a citlivě   natočený,no nemá každý   tak skvělou rodinu,co se o   něj postará...

Jedná se o velmi vydařený   film na aktuální téma.   Nemoc a problémy s ní   spojené byly podle mě   vykresleny realisticky. Nebyl   pro mě problém vžít se do   pocitů hlavní hrdinky, což   se mi u filmů až tak často   nestává.
Film se   nesnaží vyvolat emoce za   každou cenu. Nechává na   diváka jen příběh působit   a záleží na každém, co si   z toho odnese.
Musím   ocenit i pěknou hudbu, která   se k filmu opravdu hodí a   skvěle dokresluje   atmosféru.
Pro mě   osobně to byl tedy rozhodně   zážitek. Ještě dlouho jsem   pak o filmu přemýšlela a   hodně toho ve mně zanechal.   Rozhodně ho tedy mohu všem   vřele doporučit.

Občas je dobré si   připomenout, jak je naše   zdraví vzácné a tady se to   tvůrcům povedlo naprosto   jedinečným způsobem a bez   fňukání.Julianne Moore jako   vždycky skvělá a dobrý   pocit jsem měla i z výkonu   Kristen Stewart.

Still Alice je víceméně   takový nenápadný snímek.   Jedna vysokoškolská   učitelka zjistí, že má   Alzheimera. Člověk by tušil   slzavé údolí, úpění...   zkrátka hollywoodskou   okázalost. Ale to se nestane.   Still Alice citlivě ukazuje   pozvolný rozjezd nemoci a   její vliv na osobnost,   malinkaté nevinné   zapomínání... krůček po   krůčku, detaily na diváka   silně zapůsobí(zkusili   byste si představit, že si   videonahrávku připravujete   pro sebe...?) A když už nic,   může našim kotlovanům   připomenout, žě něco   takového existuje a nemusí   se vyhnout ani jim.

Plíživá zákeřná nemoc
50letá ženská si jde   zaběhat a najednou neví,kde   se nachází.Sci-fi?Kdepak!Tak   se začíná projevovat   začátek Alzheimerovi   nemoci.
Still Alice je   velmi povedený civilní   snímek o této zákeřné   chorobě,kdy nemocný vlastně   ztratí svoji identitu,svoji   jedinečnost a vážnost a   hlavně svoje základní a   nejkrásnější   vzpomínky.Má vůbec nějakou   hodnotu takový život?A co je   měřítkem hodnoty?
Julianne Moore v hlavní   roli opět výborná.

Neni to ani tak dobrý film   jako silné téma. Teď vím   zcela jasně, že z   lékařských specializací   byla neurologie až donedávna   neznámým oborem. O   Alzheimerově nemoci jsem   věděla, ale neuměla jsem si   její průběh představit.   Řeknete si, no tak ztratim   paměť, to neni tak hrozné,   ale je. Nese to s sebou   úplný rozpad osobnosti a   naprostou ztrátu vlastní   důstojnosti. Ale k filmu:   moje oblíbená Julianne   nemohla zahrát lépe,   nicméně film je pouhým   sledem událostí, nejde víc   do hloubky, neviděli jsme   pocity a trápení Aliciina   okolí, hlavně dcery, kterou   čeká stejný osud. Je to   takové ploché, ale díky   hereckému výkonu a krutému   příběhu strhující.

Film o zákeřné nemoci,   kvůli které se na tento   snímek díváte hodně   těžce, ale dá se dokoukat a   odnesl jsem si z něho   zážitek, který však pro   mě nebyl vůbec příjemný.   Člověk aby se bál celého   svého života, nikdo nikdy   neví, co ho čeká další   den. Film obsahuje typickou   výpravu, pěknou muziku a   hlavně výborný herecký   výkon Jullianne Moore, u   které bych neváhal a předal   ji alespoň Zlatý globus.   Alec Baldwin hrál také   skvěle, ale kdo se mi zde   nelíbil nebyl nikdo jiný.   než Kristen Stewart, která   by ještě potřebovala   hereckou školu.

Vděčné téma z ranku   malých lidských tragédií,   tentokrát o rozpadu   osobnosti. Obsahuje několik   užitečných rad, které je   dobré si zapamatovat dřív,   než se Alzheimer zeptá na   naše vzpomínky, můžeme si   alespoň na krátký čas   namlouvat, že projevy   plíživé nemoci lze   oddálit, ne však přelstít,   on je tím, kdo určuje   chaotická pravidla přesto,   že se nemůže pochlubit   diplomem z věhlasné   univerzity... Ani přes silný   motiv se necítím hlouběji   zasažená, možná pro   dokonalé pozadí v roli   předskokana, možná pro   konejšivé dárkové balení   ztráty lidské důstojnosti.   Mnohem silnější zážitek z   "Písně pro   Martina" tak pro mě   zůstává nepřekonán.

Jako bych téměř po celou   dobu příběh sledoval okem   kamery a nebylo mi dovoleno   stát se jeho součástí.   Jako bych četl kazuistiku o   případu jedné z mnoha   pacientek trpících MCI,   následně diagnostikovanou   jako předčasná demence   alzheimrova typu, místy   doplněnou o obrazový   materiál. Nepodařilo se mi   navázat se na emoce hlavní   hrdinky, pouze jsem viděl   jejich popis. Za mě tedy nic   moc pánové a dámy.