Pupendo

Píše se rok 1981 a sovětské tanky už dávno zdomácněly v českých kasárnách. Kdo tohle nehodlal brát na vědomí nebo se s tím dokonce nechtěl smířit, měl smůlu a potíže. Tak jako bývalá (a nyní již „jen“ za hranicemi vzpomínaný) sochař Bedřich Mára, jenž je neodvolatelně zapsán na seznamu těch, kteří si již neškrtnou. A tak má spoustu času na to zajít na panáka, posedět s prutem u vody a tvořit ve svém ateliéru jen tak pro sebe. Jediné, co miluje a čemu věří, je jeho rodina, již živí odporná keramická prasátka, která jeho žena vyrábí pro pokoutního prodejce. Ale pak do rodiny přivede kunsthistorika na indexu Fáberu, který se rozhodne, že mu pomůže, čímž spustí lavinu událostí, do nichž se zaplete i jeho bývalá milenka Magda a její normalizační manžel Míla. A přestože se tihle všichni u dvojky červeného domluví, jsou zároveň i obyvateli různých světů, po jejichž střetu si odnášejí nové šrámy, ale i příslib jisté naděje. Příslib nejistý jako mlha, která se právě vznáší nad Balatonem.
Po Pelíšcích z doby vyhrocené a Musíme si pomáhat z doby temna, ukotvují Hřebejk a Jarchovský své další úsměvné i hořké svědectví do doby totalitně stabilizované, a tudíž zdánlivě méně kontroverzní. Proto jejich výpověď vyžaduje více jemnějších odstínů a vzbuzuje méně bezstarostných úsměvů – ale také více oslovuje, než bezstarostně baví.

Autor/Zdroj: Cinema

Pupendo – infantilní iniciační rituál, praktikovaný dětmi na základní škole. Malé mučeníčko, kdy nejde o život, ani o zdraví, kdy jde o to vydržet štípnutí kovové mince a chlubit se jejím zarudlým obtiskem na holém pupku…
V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem.
Hlavní postavou filmu Pupendo je Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou – keramičkou Alenou a dvěma syny – Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na periferii Prahy. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu…
Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: „Někdo musí plavat s „nimi“, aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!“, případně: „Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?“
Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů.
Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, zpívá se v jednom českém šlágru. Naše postavy nakonec k takovému „moři“ dorazí shodou okolností po sezóně a společně. I když se jedná jen o ubohou středoevropskou náhražku – jezero Balaton – rozlévající se v nekonečné rovině maďarské pusty…
Film Pupendo je vyprávěn způsobem příbuzným úspěšným Pelíškům, v hořce komické groteskní nadsázce. Jedná se o sled vygradovaných komediálních scén ze života v reálném socialismu, které však nelpí prvoplánově na dobových reáliích. Svojí pozorností k vykreslení galerie nejrůznějších lidských typů získává Pupendo potřebný přesah do doby současné, neboť i když se dobové kontexty mění, vnitřní postoje a dilemata, jakož i generační konflikty jsou věčné. Jde o film založený na nosných paradoxních situacích, jejichž poezie, pravdivost a humor závisí na výborné práci s herci. Tak tomu bylo u všech předchozích autorských filmů režiséra Hřebejka a scénáristy Jarchovského. Stejně tak tomu bude i v Pupendu, na němž se podílí ti nejlepší čeští herci.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Osvědčená autorská dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský se už potřetí (a prý naposled) inspiruje povídkami spisovatele Petra Šabacha. Stejně jako v případě Šakalích let (FP 12/93) a Pelíšků (FP 4/99) se i v jejich další dobové hořké komedii Pupendo jedná jen o inspiraci volnou a spjatou zejména s generační spřízněností. Příběh tedy koresponduje i s autentickými zážitky samotných tvůrců. Zatímco ve zmíněných filmech se museli spoléhat na rekonstrukci padesátých respektive šedesátých let prostřednictvím vzpomínek pamětníků, na počátku osmdesátých let prožívali své dospívání (a dokonce se už znali). - Podobně jako v předchozích filmech, včetně navenek vybočující protektorátní tragikomedie Musíme si pomáhat (FP 4/2000), sledují autoři "malou" soukromou historii v kontextu "velkých" dějin. I tentokrát jsou dvě rodiny spojeny těsnými pouty citů, ale v morálně komplikované době normalizace se zachovávají každá "jinak". - Kdysi úspěšný sochař Bedřich Mára po polooficiálnímu zákazu práce maskuje rezignaci a zoufalství lenošným bohémským životem, ovšem na úkor své rodiny (malého Bobše, dospívajícího sluchově postiženého Matěje a oddané manželky Aleny). Manželé se živí výrobou keramických kýčů. Bedřichův kamarád Míla Břečka je ředitelem základní školy a otcem talentované Pavly (která se učí v Márově ateliéru a která sochaře tajně miluje), a Matějova kamaráda a spolužáka Honzy. Je ve straně, ale považuje se za "jiného" komunistu než ostatní. Mílova ambiciózní žena Magda s Márou kdysi studovala, ale už dávno vyznává manželovo krédo "splynout s davem" a pracuje jako funkcionářka uměleckého svazu. Na podnět disidentského kunsthistorika Fábery a s pomocí Magdy přijme Mára oficiální zakázku, která by ho měla znovu dostat "do oběhu". Snaha postav "zapojit se" a přitom si nezadat s režimem se stává motorem vyprávění (a zároveň se opět stvrzuje jako frekventovaný motiv filmů, dotýkajících se normalizační éry - srv. Kolja, Kamenný most). Hřebejk s Jarchovským se vracejí k prostředí školy a rodinných "pelíšků" i proto, aby znovu sledovali vztahy dvou generací: ta dorůstající marně hledá své místo, zápasíc tváří v tvář kompromisnictví dospělých s racionalistickou skepsí a sníc o úniku "jinam", tentokrát symbolizovaným mořem. - Přestože se tvůrcům nepodařilo epizodické vyprávění povýšit na celistvý dramatický tvar, zajišťují jejich filmu atraktivitu dobové detaily, živé, částečně improvizované dialogy i standardně kvalitní herecká sestava. - Obrazového dojmu, majícího podle režisérových slov připomínat "obálku Květů z roku 1982" docílil kameraman Jan Malíř barevným svícením i tím, že natáčel na 16mm materiál, který se dodatečně digitálně upravoval a pak byl přepsán na 35mm film. - Název snímku upomíná na kdysi oblíbený pubertální "rituál". - Matěje ztvárnil neslyšící Lukáš Baborský; s ohledem na obdobně postižené spoluobčany je jedna distribuční kopie opatřena českými titulky.
-ap-, Filmový přehled 2003/4,

Autor/Zdroj: -ap-/Filmový přehled