Rašomon

Příběh ze středověkého Japonska začíná setkáním tří mužů u brány v chátrajícím chrámu, kde se schovávají před deštěm. Dva z nich, pocestný a dřevorubec, se právě vracejí od soudu s loupežníkem Tajomarem (T.Mifune). V následujícím rozhovoru s třetím mužem, mnichem, se postuрně dozvídáme, že v lese byl spáchán zločin, došlo k zneuctění ženy a zavraždění jejího manžela. Muži se snaží dobrat pravdy skryté mezi několika neslučitelnými verzemi. Na tento zločin se díváme ze čtyř pohledů zúčastněných osob. Z pohledu zločince, dřevorubce, zneuctěné ženy a pomocí média známe i verzi zavražděného manžela. Každý z nich lže a výpověď si vylepšuje ve svůj prospěch. Přestože dřevorubcova verze, jako nezúčastněného pozorovatele působí pravdivě, ani on nemá čisté svědomí. Mnich je z postojů lidí znechucený a začíná ztrácet víru v lidi. Rašómon je film o lidské nedůvěře, sobectví a lži, ale i o víře v člověka. Tento film byl oceněn Zlatým lvem na MFF v Benátkách v roce 1951 a nominován na Oskara.

Rašómon, pravidelně označovaný za jeden z nejpozurohodnějších filmů všech dob, byl prvním japonským snímkem v historii, který získal Zlatého lva v Benátkách i amerického Oskara. Právě díky němu dostal Akira Kurosawa nálepku "světový", podobně jako živočišnou energií nabitý Mifune Toširó, který v něm exceluje v roli násilníka Tadžómarua. V Japonsku byl snímek přijat s rozpaky, zato na cizince působil jako zjevení svým unikátním estetickým nábojem, odvážnou technikou i myšlenkovou pronikavostí.

Rašómon byl natočen podle dvojice povídek Akutagawy Rjúnosukeho, situovaných do období rozvratu v druhé polovině éry Heian (794-1185). Nejde však o žádné historické drama v pravém slova smyslu, nýbrž o odvážný, vizuálně myšlenkový experiment: V podání pouhých osmi herců a prakticky bez výpravy (nepočítáme-li torzo obří brány, která dala dílu jméno), pouze s mistrným využitím přirozeného světla, se před našimi zraky odehrává jeden a tentýž příběh záhadné smrti osamělého samuraje uprostřed lesa - ovšem podávaný postupně z pěti zcela odlišných úhlů pohledu. (Mimochodem, pro tento postup se časem vžilo označení rašómonská technika.) Ve světě, kde je každá pravda relativní a snadno zmanipulovatelná, se jediným pevným bodem ukáže být nesobecký soucit, jehož moc nakonec symbolicky rozetne černá mračna beznaděje.

Eigasai 2018

Mnoha mezinárodními cenami ověnčený snímek režiséra Akiry Kurosawy je jedním z nejznámějších japonských filmů vůbec. Příběh o vraždě a znásilnění, který je popsán z několika různých pohledů několika různými a navzájem si protiřečícími lidmi, je přímo ukázkovým příkladem nespolehlivého vyprávění.
Scenárista a režisér Akira Kurosawa patří mezi nejznámější a nejuznávanější japonské filmové tvůrce všech dob. V průběhu své kariéry se ukázal být režisérem schopným točit různorodou paletu žánrů. Světovou kinematografii obohatil nejen o skvělé snímky, jakými jsou Sedm samurajů (Šičinin no samurai, 1954) nebo Tělesná stráž (Jódžimbó, 1961), ale přišel i s mnoha postupy, které ovlivnily vývoj filmové řeči. Snímek Rašómon byl v roce 1951 uveden na MFF v Benátkách, kde publikum i kritiku zaujal svou nekonvenční nelineární narativní stavbou a pozoruhodnou vizuální stránkou. Děj odehrávající se ve středověkém Japonsku vychází ze dvou povídek Rjúnosukeho Akutagawy (1917) a začíná setkáním tří cizinců v polorozpadlé bráně města, kde hledají úkryt před deštěm. Tři muži spolu zapředou rozhovor o hrůzné události, jíž byl jeden z nich svědkem - vraždě samuraje a znásilnění jeho ženy. Za použití flashbacků jsou postupně vyprávěny jednotlivé verze příběhu tak, jak je zainteresované osoby vypověděly před soudem. Tatáž událost je tak přiblížena čtyřmi osobami: hlavním podezřelým, zneuctěnou ženou, (prostřednictvím média) jejím mrtvým manželem a dřevorubcem, jenž byl očitým svědkem ohavného zločinu. Jsou zde tedy čtyři lidé a čtyři zcela odlišné popisy událostí. Snímkem Rašómon, který Kurosawa nejen režíroval, ale podílel se i na jeho scénáři, tvůrce otevřel Japonsku dveře na mezinárodní filmové pole. V zahraničí zůstal i nadále oblíben, a to možná i díky tomu, že nezřídka využíval „západní" tematiku: zadaptoval například Dostojevského Idiota (Hakuči, 1951) a pod názvem Krvavý trůn (Kumonosudžó, 1957) natočil svoji verzi Shakespearova Macbetha. Kurosawovy snímky navíc inspirovaly řadu režisérů světových jmen, mezi nimi i italského tvůrce Sergia Leoneho, jehož spaghetti western Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari, 1964) je variací zmíněného samurajského filmu Tělesná stráž.

Eva Chlumská
LFŠ 2015