Slepá

Celovečerní autorský debut norského režiséra Eskila Vogta vypráví příběh o vztahu slepé ženy a jejího manžela. Několika festivalovými cenami ověnčený komorní film se skvělou Ellen Dorrit Petersenovou se pohybuje na hranici několika žánrů a nabízí postmoderní pohled na život jako na jednu velkou fikci.

Rodák z Osla Eskil Vogt, jenž vystudoval pařížskou filmovou školu Le Fémis, nejprve spolupracoval s norským režisérem Joachimem Trierem, s nímž napsal scénáře k filmům Repríza (Reprise, 2006) a Oslo, 31. august (Oslo, 31. srpna, 2011). Jeho režijní debut Slepá, natočený podle vlastního scénáře, měl premiéru na MFF v Sundance a byl promítán i na MFF v Berlíně.
Snímek je oceňován zejména za výborně provedenou sebereflexi tvůrčího procesu konstruování příběhů. Ten Vogtův začíná jednoduše. Jako každý den po odchodu manžela do zaměstnání usedá mladá žena Ingrid (ve skvělém podání Ellen Dorrit Petersenové) k oknu a přemýšlí o životě. Ten se pro ni zcela změnil poté, co následkem blíže nespecifikované choroby ztratila zrak. Od té doby nechává naplno pracovat svou představivost a snaží se vybavit vše z doby, kdy ještě viděla.
Vogt velmi umně vykresluje život Ingrid a skvěle balancuje mezi dojemnými a úsměvnými situacemi, které s sebou její handicap přináší. Vypravěčkou je samotná Ingrid, která diváky prostřednictvím voiceoveru seznamuje nejen se svým životem, ale i se svými obavami, jak se ztráta zraku podepisuje na jejím manželství s architektem Mortenem, a zároveň i s tím, jak se proměňuje její vnímání sebe sama.
Ingrid představuje divákům i další protagonisty vyprávění: Einara, muže posedlého sledováním porna, který se marně snaží navázat kontakt se svou sousedkou odnaproti, anebo rozvedenou matku Elin, již právě Einar po večerech tajně sleduje. S každým dnem, kdy Ingrid usedá se svým počítačem k oknu, se životní příběhy čtyř protagonistů začínají stále více proplétat.
Vogt nechává diváky tápat, co je reálné a co je pouhou fantazií Ingrid. Je pravda, že Morten někdy jen předstírá, že odchází do práce, zatímco zůstává potají doma, aby ji pozoroval, anebo si to Ingrid jen představuje? A když manžel po večerech píše na počítači, skutečně pracuje, jak jí tvrdí, anebo tajně chatuje s cizími ženami? Je možné vůbec poznat, co je skutečnost, když je divákům zprostředkována pohledem slepé Ingrid? A je vlastně důležité ji poznat?
Eva Chlumská
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2015

Svižně natočený portrét ženy, pro niž ztráta zraku znamená umocnění její kreativní imaginace. Prvotina scenáristy Eskila Vogta si podržela řadu sofistikovaných prvků, které uplatnil při své dřívější spolupráci s režisérem Joachimem Trierem. Zároveň našel svůj osobitý styl, jehož rytmus se podřizuje střídání komických, dráždivých a dojemných scén. Představitelka hlavní role Ellen Dorrit Petersenová zde dostává příležitost naplno projevit svůj herecký talent, přestože její postava tráví značnou část filmu vysedáváním u notebooku. Vytváření fikčních světů jí totiž umožňuje vyvolávat si v duchu obrazy toho, co nemůže spatřit vlastníma očima. Podobně jako v Repríze se zde projevuje Vogtova hluboká fascinace psaním a jeho potenciálem sloužit střídavě jako prostředek k úniku ze skutečnosti, k jejímu zástupnému prožívání, k dosažení katarze i k sebepoznávání. Hrdinčina rozpoložení jsou důmyslně vizualizována - lokace a prostředí (dokonce i pohlaví jedné z postav) se na plátně mění v souladu s tím, jak se proměňují v jejích představách.
MFF Karlovy Vary 2014