Taxi Teherán

Polo-dokument
Přestože se tam hodně mluví a dialogy mám   rád, vůbec mě tyhle řeči nebavily, ba co   dím, z toho arabského hýkání mi šla hlava   kolem, takže se musím zrelaxovat. Film má asi   význam pro někoho, kdo je obeznámen s realitou   Teheránu a rád si vyslechne lidi z ulice jak   brebentí. Já se s Iránci setkal v NSR kdysi   před lety a udělali na mě vcelku dobrý dojem -   mluvili výborně anglicky, chovali se velmi   kultivovaně... Chtěl jsem vidět něco z jejich   prostředí, ale nedalo se to.

Snímek v podstatě ve stylu found footange, jen   se nejedná se o horor, jak je zvykem. Je   natočený kamerou postavenou na palubce taxíku,   se kterou řidič občas pohne. Snímek je hodný   k ocenění nejen nad odvahou autora, kterému   byla íránskou vládou zakázána další   filmová tvorba, ale hlavně výpovědí   jednotlivců o íránském životě jaký   skutečně je. Vznikl tak vlastně postdokument   pojednávající o perzekuci, cenzuře,   pronásledování. Výpovědi všech   zúčastněných poukazují na skutečný obraz   něčeho, k čemu má podle vládnoucích elit,   neziskovek a zmanipulovaných lidí rozumný lid   xenofobní postavení. Hned na začátku má   divák možnost vyslechnout si rozhovor mezi   mužem a ženou o tvrdých trestech za kdejakou   maličkost v zájmu zákona Šaría. Šokuje i   výpověď jinak usměvavé dívenky nad školním   domácím úkolem natočit ´promítatelný´   film, což znamená držet se diktovaného seznamu   veškeré cenzury.

1- Respektujte šátek
2-   Žádný kontakt mezi muži a ženami
3- Vyhněte   se špatnému realismu a násilí
4- Vyhněte se   použití kravaty pro úspěšné muže
5-   Nepoužívejte íránská jména pro úspěšné   muže - místo toho použijte posvátná jména   islámských světců.
6- Nepoužívejte diskusi   o politických a ekonomických otázkách.

Ve   finále dodá, že nejdůležitější rada je,   že "Pokud si všimneme něčeho   problematického, musíme to zcenzurovat"  

Tvrdá rána mířená na filozofii   filmařství umění samotného Jafara   Pahaniho.

Dále tu máme režisérova fanouška   kšeftujícího s DVD amerických filmů,   umírajícího muže diktujícího na kameru svou   poslední závěť, atd. Je toho hodně a   samozřejmě to končí tak jak má. Uměleckým   vyobrazením je z kamery odebrána (čti ukradena)   paměťová karta, aby se nic z toho nedostalo na   veřejnost. Jedná se o politický film v artovém   provedení, kde realismus předčí očekávání,   za kterým stojí jeden jediný člověk. Jatar   Panahi. Stejně jako u svého předchozího   snímku poukazuje na realičnost a povinností   vnitřní nesvobody. Vše co tu prezentuje má   nějaký smysl a důvod. Týká se to třeba i   otáčení kamery. Jedná se o vizuální metaforu   o tom, co dělá většina filmařů. Pozná   divák jakou? Film je velice silnou záležitostí   ve své výpovědi, který je potřeba vidět. Pro   postkomunistické země je dokonce i hodně   povědomý a je proto div, že je danými   jednotlivci snaha se do něčeho takového opět   hrnout.