Umělec

Zase jednou film, který se naprosto, zcela, a   absolutně spoléhá na svou neotřelou formu,   která je ale neotřelá pouze v rámci doby,   takže originální není. No, a že obsah   samotný je utahaný, nudný, nezajímavý, a ve   své podstatě prázdný, to už zas jak vidno   drtivá většina směle přehlíží. Nebo jsem   já ten slepý, který v tom nevidí to něco,   čím si to vysloužilo tolik ocenění,   nominací, a zdejšího masivního   hvězdičkovýho porodu? Jako pocta někdejšímu   filmařskému řemeslu fajn, ale jediný účel   tohohle filmu JE získání pár oskarů, protože   pár protézním páprdům, jež tam tomu nahoře   velí, ukápne slza při vzpomínání...

10/10
Plný počet bodů by si Artist zasloužil snad   už jenom za tu revoluční snahu se vzepřít   současným trendům a odvahu zaujmout filmem, kde   se nemluví. Jenže on toho nabízí ještě   mnohem víc! Na platformě poměrně jednoduchého   a snadno "čtivého" příběhu (jinak   to v němém filmu snad ani nejde), je rozehrána   tak velmistrovská partie, jíž vévodí   dechberoucí výkony obou hlavních protagonistů   (George a Peppy). Herecké kreace malého teriéra   jsou jen dokonalou třešní na skvěle   chutnajícím dortu. Vkusný, inteligentní a   lidsky dojemný film. Takových nebude nikdy dost.   Tleskám!

Nejsem filmový znalec, abych byla schopna ocenit   sofistikovaně servírovanou nostalgii i skryté   kvality a jako běžný divák považuji tuto   exhibici za víceméně zbytečnou. O pohaslých   hvězdách němých filmů v dobách ozvučení   jistě neslyšíme poprvé a jen pro požitek z   černobílého světa bez zvuků mohu sáhnout po   skutečné klasice své éry, kde si na němé   hrát nepotřebovali, kde němě skutečně   hráli, staré časy bych v tomto případě   neresuscitovala a nechala je u ledu, celé to na   mě působí falešně jako náhradní chrup,   svítí dokonalostí a novotou, ale ve   skutečnosti lepší časy jen předstírá.   NEJLEPŠÍ SCÉNY: Ty psí :-)

V první řadě mi přišlo na mysl, že tady   někdo opisoval ze Zpívání v dešti, ale   nakonec se příběh vrhl trošku jiným směrem.   A bylo to jen dobře. Zůstalo příjemné a   osvěžující pokoukání, které vytěžilo co   mohlo z výborných herců, kulis, hudby a jednoho   psa. A při posledním PRÁSK! jsem se doopravdy   lekla, jako kdyby byl slyšet výstřel.

Na tomto filmu je nejkrásnější to jednoduché   kouzlo, co v sobě nese. Příběh pomalu plyne   před očima diváka, vůbec nevadí, že dějová   linie je tak prostá. Přebil to totiž styl a   způsob, jakým je film natočen. Černobílý   němý film v roce 2011 je odvaha natočit. Přece   jen nároky diváka už jsou trošku někde jinde.   Nevíte, jak to obecenstvo přijme. Buďto budou   naprosto uchvácení, nebo totálně znechucení -   nic mezi není. Myslím, že Artist patří do   první kategorie. Perfektní režie (musím   upozornit, že je to francouzský výplod), u   němého filmu záleží hodně na tzv. face   expressions (výrazech ve tváři), prakticky   herci hrají tělem, což je dost těžké, ale   hlavní představitelé se předvedli se ctí.   Není divu, že film byl na Oscarech No.1!

Úspěch The Artist dle mého názoru tkví v   přesycenosti publika všemožnými digitálními   ptákovinami. A když nám najednou filmaři   předhodí snímek, ve kterém textu téměř   netřeba, navíc v černobílém hávu doplněném   oldie orchestrem, hodnotí to filmový svět jako   senzaci. Odvahu uvést "Umělce" zcela   jistě oceníme. Kdo by se také dnes zmlsanému   divákovi odvážil předhodit prakticky němý   film, že. Plusem nepřítomnosti mluveného slova   může být zbystření ostatních smyslů a   soustředění se na detaily, kterých by si v   případě talkie filmu snad ani člověk   nevšiml. Kulisy najednou získávají na   důležitosti. Nicméně snad až přílišná   jednoduchost příběhu a fakt, že filmaři   divákovi nenechají prostor pro zapojení   vlastní představivosti (vše nám servírují na   stříbrném podnose), tlačí snímek do   nezáviděníhodného průměru, byť   ověnčeného deseti nominacemi, z nichž 5   zlatých plešounů proměnil. Artistovi se   povedlo vyplnit prázné místo na trhu, veze se   na popularitě 20. a 30. let. Jeho význam však   ukáže až čas.

The Artist
Je odvážné v dnešní době, kdy ve filmech je   voda, vzduch a nebe celé digitální a akce je   tak rychlá, že divák ani nestačí sledovat   všechny ty uměle vytvořené bubáky, natočit   černobílý krásný snímek celý bez mluveného   slova. A povedlo se. Průzračně čisté, jako   závan čerstvého větru do stojatých vln   dnešní filmové produkce, která víc sází   právě na efekt a ne formu. Moc se mi líbil   příběh úspěšného herce němé éry, který   s příchodem zvukového filmu upadl v   zapomění...Světská sláva, polní tráva!   Krásné, lidské a dojemné!