Vyloženě rodinná historie [TV inscenace]

Policie prostě neexistuje; musíme se ubránit sami.

Sakra, to jsem vygumovanej ... v hlavě ani myšlenečka. Kam se to všecko podělo?

Venda: "Prosím tě, copak jim to baštíš? Ty jsou tak schopný udělat něco pořádnýho... Takhle potupit lidskou důstojnost, to jo, ale jinak nic jinýho."
Tonča: "Kuš!"

Petr: "Rodina dokáže všecko. Když zůstanem stmelený, tak můžou bejt všichni šťastní."
Pepa (praští pěstí do stolu): "A taky budou, sakra!"

Teď jsme si všichni rovný. Já neměla nikdáž nic a teďko má každej pendrek, to je aspoň spravedlivý.

Každej se jednou octne dole, a pak si můžeš kopnout.

Já jsem ochotnej o tom diskutovat ... ale zase ne s někým, kdo má úplně opačný názory.

- Já si můžu myslet, co chci!
- Jó? No tak to ty by sis moh o nás taky myslet pěkný věci! To bysme nikam nedošli!

- Slyšíš, co říkaj?
- Ne. V celým baráku jsou zbytečně fortelný dveře.
- Hm, s tím by se mělo taky něco udělat.

Já tak jdu a najednou řeknu "hovada", rozumíš mně, víc nemusím říkat, každej ví, na koho to patří.

- Pojď, utečeme!
- Kam?
- Já nevím, ale důležitý vždycky je odkud se utíká.

- Veroniko, ty si snad myslíš, že se k nim přidám?
- Ty bys chtěl utíkat z boje?
- Já jsem si tenhleten boj nevymyslel.
- Pavle, pochop to: ten princip není špatnej. Ona rodina potřebuje, aby ji někdo táhnul.
- No, možná... Ale Veroniko, rozumíš mně, přidat se k takovýhle lumpárně...
- Aspoň mezi nima bude někdo čestnej a spravedlivej.

Tak tohleto teda ne! Rozumíte, já chápu, že musejí bejt nějaký opatření, ale jde o to, proti komu jsou namířený.

Víš, kolik facek obnáší takový dobrovolný přiznání!

- Já kvůli ní začal číst knihu...
- Tak vidíš, všude je samej podraz.

- Přece to nám nemůže nikdo vzít, že jsme to mysleli dobře, i když jsme sem tam udělali nějakou chybičku.
- No jasně.
- A co kdybysme se od těch chybiček dištancovali?
- No tak jo. Budeme se dištancovat. Smaže se to, pak se necháme zvolit znovu.
- Jen abysme to nepřeťápli s těma volbama. Co kdyby si zvolili někoho jinýho?
- Co? Koho jinýho, prosím tě! To by nebyly volby, to by byla anarchie!

Petr: "Ono nebylo všecko tak špatný."
Pavel: "Vždyť vás vodili za nos! Vždyť jste jim naletěli! Prosím vás, pochopte to: všichni jste jim naletěli!"
Tatínek: "Počkej, počkej, snad nechceš říct, že jsme tady všichni hlupáci?"
Venda: "Na to bacha, abys z nás nedělal pitomce, rozumíš."
Tonča: "My máme rozum dobrej."
Tatínek: "Když jsme tomu tak dlouho věřili, tak přece na tom muselo být něco dobrého..."
Pavel: "Tatínku, tomuhle vy říkáte logika?"
Tonča: "Hele, nás svou vzdělaností neohromíš."

- Ježišmarjá, Pavle, slib jim něco. Co ti to udělá?
- Ne, to by nebylo poctivý.
- Ale s hlupákama nejsi povinnej jednat poctivě.
- Ba jo, i s hlupákama, právě s hlupákama.
- Ale, Pavle, když jim nebudeš trochu lhát, tak ten klíček zase vrátěj Petrovi. Ježišmarjá, copak chceš, aby to zase začlo všechno znova a ještě hůř?
- Ne, to ne, ale začít se lží...
- Ty na ni máš právo. Podívej se, ty to myslíš poctivě, přece nejsi jako oni.
- Když budu lhát, tak budu jako oni.
- Ale ty jim nebudeš lhát, ty jim jenom dáš naději. Pavle, bez naděje se přece nedá žít. Pavle, vždyť nemáš jiný východisko, jinak zase daj ten klíč Petrovi...

Milí přátelé, po důkladném rozvážení celé situace já myslím, že se můžeme dívat na naši budoucnost mnohem optimističtěji, opravdu, skutečně, já vás ujišťuju...

Je to stejný jako to bylo předtím. Taky omezuju celou rodinu. Je to úplně stejný jako to bylo. Ten princip už od základu je špatnej.

Oni mě maj rádi... No to je krásnej pocit. Oni mě maj rádi... A jsou spokojený... Jsou spokojený...

- Drahá Veroniko a milý Pavle, přeji vám, abyste byli hodně hodně šťastni; aby vás nikdy nepotkal osud všekazů.
- Jaký je osud všekazů?
- Po krátkém svatebním letu sameček i samička ztrácejí křídla a až do smrti chodějí po zemi. Já vám přeji, abyste nikdy neztratili svá křídla.

- Ty intelektuále...
- Hele, slušně, jo, slušně!

- Já taky dovedu bejt něžnej. Já čtu knihu teďko například.
- Kalhoty už si nesvlíkej, jo?