Whiplash

Nejsem fanynka jazzu, hlavní   hrdina byl vysoce   nesympatický, ale film jako   celek neskutečně funguje..   ..to napětí, rivalita, tlak,   kterému musí hudebníci   čelit, pokud chtějí   něčeho dosáhnout,   zazářit...
...a   poslední hudební/bubnové   číslo!!! srdce se mi málem   zastavilo, čirý orgasmus!   už je pro to celý film   stojí za to!

Máme tu film o hudbě,   respektivě o mladém   talentovaném bubeníkovi   (Milles Teller), kterého si   všimne hledač talentů a   zároveň učitel hudby,   kterého hraje J. K.   Simmons.
Začnu   příběhem. Ten je   scénáristicky dobře   napsaný a herecky výborně   zahraný, hlavně J. K.   Simmons, kterého bych se   nebál nominovat na Oscara.   Ale přesto má děj velké   hrubky. Ta první je podle mě   špatné filmové zakončení.   Po celý film vás filmaři   napínají a získávají si   vaší pozornost až čekáte,   jak to tedy celé dopadne, ale   konec ve stylu rychlého   střihu a hned titulky bez   jakéhokoliv rozloučení s   hlavními postavami mě   prostě naštval.
Další hodně velká   díra ve filmu je role Mellisy   Benoist, která v tomto   příběhu nehrála vůbec   žádnou úlohu a kdyby byla   ze scénáře vyškrtnuta,   dějovou linie by to nějak   neovlivnilo. Její postava   byla zkrátka nadbytečná.
Ale co se týče   samotného zpracování, film   je po této ztránce   pefektní. Dech beroucí   scény, kdy Simmons řve na   své žáky jsou opravdu   depresivní.
Snímek je   hodně dobrý a pokud marně   hledáte koukatelné filmy,   pak sáhněte po tutom.

Kdybych si měla vybrat mezi   Fletcherovou kapelou a   mariňákama, v zájmu   přežití při nasazení v   boji je hudební těleso   jasná volba, neboť tihle   jazzmani by museli být   psychicky fit i na vylodění   v Normandii... Jinak mám   dosti rozporuplné pocity, na   jedné straně rozumím, že   tento způsob drilu   přefiltruje schopné, ale   mimo vojenskou službu pro   něj nemám příliš   pochopení. Docela by mě   zajímalo, jak na tom byl sám   Fletcher jako muzikant,   vnucuje se mně myšlenka na   Ondřeje Hejmu v porotě   SuperStar... Nemohu však   popřít, že po hudební   stránce byl Whiplash   zážitkem, umocněným   dechberoucím finále, které   by samo zasloužilo vybubnovat   úvod k vrcholnému číslu,   jen škoda, že k podobným   emocem se okolní omáčka ani   nepřiblížila. A   negativními pocity mohu   pokračovat i obsazením   krajně nesympatického Milese   Tellera, přičemž mě   dvakrát nebere, že ze sebe   patrně vyždímal stejné   maximum, jako jeho Neiman,   tím pádem šest udělených   hvězd společně s muzikou   zachraňuje skvělý J.K.   Simmons, jehož výkon se   rovná audiovizuálnímu   oxymóronu...

Pot a krev ve strhujícím dramatu
O jazzu nevím vůbec nic asi   jako většina.Přesto jsem   jedním dechem snímek   Whiplash sledoval,protože   jazz hraje "jen"   prostředí snímku a důraz   se klade především na   vyjádření charakteristiky   postav.Whiplash je naprosto   sthující drama od první do   poslední minuty.Na pár   místech,kde se tempo zvolní   a člověk se nadechne k   dalšímu ději,který si   myslí,že předpokládá,vás   snímek znovu a znovu uzemní   nějakým překvapením.Pot a   krev,krev a pot,pevná   vůle,silné nervy a souboj   despotického učitele s   nadaným žákem.Trochu   Whiplash připomíná Černou   labuť,ale tohle bylo   realističtější a přitom   mnohem   působivější.Opravdová   jízda na horské dráze.
Klobouk dolů před   Chazellem,který je podepsán   jak pod režií,tak pod   scénářem a ano,je mu teprve   29 let.
Zasloužená   nominace na Oscara za   nejlepší film a nejlepší   herec ve vedlejší roli   J.K.Simmons a pro mě jedno z   největších překvapení   roku.

Výborný J.K.Simmons v   agitační reklamě na jazz.   Jako reklama na tento žánr   to asi nezabere, ale film je   to výborný. Drama mladého   ušáka a drsného učitele   plyne svižně a nenudí.

Snímek o tom, jak jeden   duševně ne úplně zdravý,   avšak velmi nadaný člověk   vyrobí dalšího duševně ne   úplně zdravého člověka,   který umí hrát na bicí.   Intenzita, s kterou Whiplash   tento příběh vypráví, je   však strhující.

Milovníci jazzu nebo   třískání do bubnů tohle   dílo určitě ocení.   Šíleny profesor na cestě ke   slávě a uznání.   Psychologické drama plné   jazzu.

Rozhodně velice napínavý   film, skoro jsem cítil ten   tlak učitele, kterej byl   samozřejmě trochu psycho, na   členy celýho sboru...ani   jsem nestačil hledat hluchý   místa, jak mě to pohltilo...

Hovorí sa, že najväčšie   hviezdy svojho umenia sa   najprv musia prejsť cez   peklo, aby sa mohli stať   jedným z najväčších. Ale   niekedy ani to nemusí   stačiť. Obzvlášť to   platí pre muzikantov. Aby sa   niekto dostal na   nadpriemernejší (alebo na   najlepší) úroveň, tak   musí neustále a neúnavne   trénovať, musí obetovať   svoje iné záujmy (napríklad   vzťah so slečnou) na úkor   svojich aktivít, ale hlavne   musí mať nekompromisne jasne   definované svoje ciele. A   ešte jedna vec! Keď náhodou   narazí na „skutočného“   mentora, ktorý ho skoro   psychicky a duševne zničí,   tak aj napriek tomu by ho mal   poslúchať. Dôvod? Pretože   z neho dokáže dostať aj   také veci, o ktorých ani   nevedel, že ich má v sebe.   To všetko obsahuje film   Whiplash, ktorý je jedným z   najzaujímavejších a   najdôležitejších filmov z   roku 2014. Celý príbeh je   tak geniálne natočený (len   za 19 dní !!!!) a herecky tak   bezchybne zahraný, že ani   nemá zmysel rozobrať   jednotlivé scény. M. Teller   je fantastický a mohol by sa   živiť aj ako profesionálny   bubeník. J. K. Simmon a jeho   výkon je famózny. Jeho   charakter by som popísal ako   zmes charakterov Gny. Sgt.   Hartman (R. Lee Emery z filmu   Full Metal Jacket) a Dr. Housa   (Hugh Laurie zo seriálu Dr.   House). Suma k sumáru:   zaslúžené nominácie na   Oskara a získanie zlatej   sošky vo všetkých   kategóriách. Hudba je   famózna, bezchybná a vďaka   filmu som po dlhšej pauze   opäť prejavil záujem   poslúchať jazz. Aj tento   film dokazuje to, že akú   dôležitú rolu majú   bubeníci (podľa mňa   najdôležitejšiu úlohu v   každej kapele). Stačí si   spomenúť len na J. Bonhama   (Led Zeppelin) alebo na N.   Pearta (Rush). Záverečný   song (Caravan), spoločne so   sólom na bubnoch v podaní M.   Tellera, už dnes patrí medzi   najlepšie nahraných a   natočených hudobných scén   v dejinách kinematografii. Na   záveru filmu nám nezostáva   nič iné, len sa zvädnúť   zo stoličky a tlieskať so   svojimi rukami tak hlasne a   tak rýchlo, ako to len   dokážeme! Rýchlejšie!!   Rýchlejšie!!!! Osobné   hodnotenie: 100%

Herecký a bubenický koncert   na úkor příběhu. Motivace   chování T. Fletchera,   vyjevená ve druhé polovině   filmu v rámci rozhovoru s   jeho žákem, nepůsobí   dostatečně přesvědčivě a   při závěrečné scéně   filmu se lze jen dohadovat,   jaké vyústění měli   tvůrci vlastně na mysli.   Nalezl snad despotický   učitel hudby onoho nového   Charlie Parkera? Nastalo tím   mezi oběma definitivní   usmíření a souznění   duší? Je tím pádem   omluveno chování, kterého   dohnalo k sebevraždě jednoho   studenta a zničilo život a   sny patrně mnoha dalším?   Film nemusí ba nesmí být   doslovný, ale scénárista by   měl vědět, co chce   vyprávět. Tady ve mně   přetrvává pocit, že šlo   jen o tu hereckou exhibici.

Film od samýho začátku   okamžitě graduje v šílený   psycho-drama nekompromisního   šéfa školního jazzového   orchestru ( naprosto skvělý   Jonathan Kimble Simmons ) a   posluchače této   konzervatoře , který nemá   sebemenší ponětí co si na   sebe po psychické stránce   ušil se setkáním s   akorátním Fletcherem . Jo a   nějakého hodně   sensitivního človíčka   tenhle biják nenechá   rozhodně v klidu . Za mě   plný počet .