Vlasta Burian

VLASTA BURIAN
(9. 4. 1891 – 31. 1. 1962)
český herec

Narodil se v Liberci, kde také vychodil obecnou školu a začíná se tu probouzet jeho divadelní krev. Vlasta Burian byl synem krejčího Antonína Buriana, vášnivého divadelního ochotníka, jehož krejčovská dílna byla i uměleckým střediskem těch, kteří měli to neodolatelné nutkání po slávě na prknech, které znamenají svět. Tehdy se v Liberci mluvilo spíše německy než česky. Divadlo proto mělo i vlastenecký charakter. Antonín Burian se po čase přestěhoval s rodinou do Prahy na Žižkov, na periférii města, a Vlastovi byla určena obchodnická kariéra. Proto začal chodit i do obchodní školy. Mimo jiné pracoval také jako příručí ve Vopálkově obchodě s textilem na Perštýně. Žižkov Vlastu silně ovlivnil. Tehdejší Žižkov měl své hospůdky, v nichž účinkovali nejen harmonikáři a různí zpěváci, ale i také různí lidoví komici a baviči. Jedním takovým populárním komikem byl Václav Srb. Tohoto komika Vlasta sledoval častokrát téměř bez dechu. Byl jeho idolem.
Dále se na tehdejší Žižkově vyskytovalo mnoho biografů, které měly na Vlastu vliv a hodně se tu sportovalo. Velmi populární byl fotbal. Vnitřní Praha naopak žila operou, která tehdy byla v módě a Vlastu Buriana krom divadla hodně přitahovala. Zkrátka Vlasta Burian se hodně zajímal o divadlo, operu a sport a z něj především o fotbal, ping pong a tenis. Nejméně ho zajímal právě obchod. Vlasta Burian rád hrával fotbal a nejraději chytal v brance. Fotbalovému umění zůstal věrný po celý život. Byl nejen uznávaným brankářem, ale také nadšeným fotbalovým fanouškem. Hrál za Slavoj a Union Žižkov a později za Viktorku a Spartu.
Sportovci byli jeho prvními posluchači, diváky a prvním obecenstvem. Bavil je mimickými parodiemi, ale i operou. Sportovní klub byl prvním jevištěm Vlasty Buriana. Už v této době byl ve svém okolí velmi populární. Jednoho dne mu dal jeho otec požehnání, aby zkusil štěstí u divadla. Vlasta Burian si to namířil přímo do Národního divadla. Jednak tam působila opera, kterou obdivoval, ale jako fanoušek znal i operní pěvkyni, na kterou čekával u zadního východu a od níž nyní očekával pomoc. Ta se opravdu přimluvila a pan kapelník pozval nadějného pěvce ke zkoušce. Pan kapelník byl jeho výkonem nadmíru spokojen a slíbil angažmá. Poznamenali si Vlastovu adresu, ale tím to také skončilo.
Pak zkoušel štěstí ve Švandově divadle. Bylo to tehdy slavné divadlo, které hrálo ve dvou budovách (v Aréně a u Libuše) a které mělo velký soubor. Ve velké oblibě tam byla opereta. Soubor byl plný tenoristů, subret, tanečníků a tanečnic. Vlastovi se podařilo stát se členem těchto souborů. Zpočátku si toho moc nezahrál. Jako začátečníka ho k roli skoro nikdo nepustil. A tak si Vlasta Burian spíše sám pro sebe prozpěvoval v šatně. Jednou mu jeden kolega poradil, ať napřed zkusí štěstí na venkově u kočovných společností. Vlasta poslechl a odešel z Prahy. V kočovných společnostech hrával a zpíval i v operách a v operetách. Velmi často docházelo k tomu, že nedostával ani gáži. Když se vrátil do Prahy, byl nešťastný, utrmácený, hladový, vypukla první světová válka. Opět začínal vystupovat po hospodách, kde si na úspěch nemohl stěžovat. Začínal to opět zkoušet s divadlem, ale tato cesta k němu byla stále těžká. Dostával maximálně role sboristů. Např. K. H. Hillar mu odmítal dávat větší roli s tím, že neumí ani pořádně mluvit.
Jednoho dne ho kontaktoval Karel Hašler, písničkář, který byl ředitelem kavárny Rokoko. Vlasta Burian tedy přestoupil z vinohradského jeviště do Rokoka. Zde začal dostávat plat ve výši 200 korun. Vlasta Burian se stával čím dál tím populárnější. D8le však vedle hraní divadla docházel na Letnou hrát fotbal. Při přijetí do Rokoka měl také podmínku, že mu nebude ve hraní fotbalu bráněno. Kvůli tomu často jeho čísla, např. Muž s penkalou byla posouvána až na konec večera. Jeho představení se stávala velikými šlágry a čekalo se na ně celý večer po celé představení. Vlasta Burian hledal velmi dlouho k sobě partnera. Chtěl vytvořit populární kabaretní dvojici. Měl však vyhraněnou představu o tom, koho by jím měl být. Nikdo se mu nehodil. Až si vzpomněl na svého přítele, klavíristu Dalibora Ptáka. Je třeba dodat, že Vlasta Burian za první světové války jistý čas působil i jako c. k. rakouský vojín, ale nejdále se dostal do Komárna, odtud podle vlastního tvrzení zdrhl a jako dezertér se potuloval se svým přítelem Daliborem Ptákem po Čechách. Účinkoval i v Mělníku a na dalších mnoha místech a vydělali si docela dost peněz.
Vlasta Burian si čím dál více uvědomoval, že má zvláštní dar rozesmávat druhé lidi. Humor se mu postupně stal podstatou divadla. Neměl žádné školy a ani žádnou odbornou průpravu. Vlasta Burian působil i v karlínském Varieté. Po válce v Praze rostly lidové kabarety jako houby po dešti. Vlasta Burian prošel několika těmito kabarety, a vlastně ty se staly jeho školou.
V době, kdy v těchto v kabaretech začínal, tak v Praze mezi komiky kraloval Ferenc Futurista. Vlasta Burian se stával pro Ference největším konkurentem. Na rozdíl on něj měl schopnost odposlouchávat a odpozorovávat chování obyčejných lidí a následně toto chování napodobovat a parodovat. Rok po první světové válce se Vlasta Burian oženil. Jeho manželka se jmenovala Nina Červenková. Právě jeho manželka Vlastu opět začala tlačit směrem od kabaretů k divadlu.
Ve filmu se poprvé objevil až v r. 1923 a to v němém snímku Tu ten kámen. Vedle toho již účinkoval ve Švandově divadle na Smíchově, ve Stavovském divadle a dokonce i v Národním. V dalších filmech se objevil až po čtyřech letech a to hned ve třech. Angažoval ho režisér Svatopluk Innemann. Byly to filmy Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka. Objevení Vlasty Buriana na plátně bylo senzací Prahy. Lid, který znal Buriana z kabaretů se hrnul do biografů. Vlasta Burian se však filmu polekal, protože byl němý a jeho gagy závisely na zvukovém projevu. Burianovi na filmu dále vadilo, že neměl přímý kontakt s divákem. A tak v podstatě až do nástupu zvukové éry další nabídky filmařů odmítal. Opět hrál v divadle, např. v Adrii, ale i ve svém vlastním divadle. Ve třicátých letech se dostává postupně na vrchol slávy. S divadlem se dostává do centra Prahy a časem začíná vystupovat ve zvukových filmech. Na rohu Jungmannovy a Lazarské ulice se otevírá Divadlo Vlasty Buriana. K. H. Hillar, který o něm kdysi prohlásil, že neumí mluvit, ho nyní láká do souboru Národního divadla. V této chvíli Burian Hillara odmítá a celý život toho pak lituje. Vlasta Burian hrál ve svém divadle denně, častokrát i ve třech představeních. Vždy bylo zcela vyprodáno. Vedle toho točil a točil hodně. Někdy 3 až 4 filmy ročně. Některé filmy se natáčely ve dvou verzích – v české a v německé. Bylo zfilmováno mnoho divadelních her, které se hrály v jeho divadle.
Ve čtyřicátých letech natočil Vlasta Burian šest zvukových filmů. Vlasta Burian byl populární u nás i v Německu a v Rakousku. Když nastala okupace, byl vyhledáván okupanty, kteří se mu obdivovali. Vlasta Burian žil z potlesku a obdivu. V r. 1942 obdržel národní cenu u příležitosti narozenin protektorátního prezidenta Emila Háchy. Po jednom vystoupení v rozhlase se zalekl hněvu českého lidu. Odmítal pak nabídky hrát v česko-německých filmech. V r. 1943 je jeho divadlo zavřeno. V r. 1945 byl zatčen a zajištěn. Byl obviněn z kolaborace. Za vinu je mu mimo jiné dáváno vystoupení v rozhlasové skeči Hvězdy na Baltimore, v němž zesměšňoval Jana Masaryka. V r. 1947 byl odsouzen za údajnou spolupráci s nacisty ke třem měsícům odnětí svobody a k peněžité pokutě půl miliónu korun. Dále měl na několik let úplně zakázanou činnost. Z otřesu, který zažil se pak nikdy nevzpamatoval. Oporou mu byla jenom paní Nina.
V r. 1950 v kladenském městském divadle poprvé opět vystupuje po ukončení distance na jevišti. Byl přivítán bouřlivým potleskem. Později se stává členem Státního divadla v Karlíně. V r. 1951 se vrací před filmovou kameru titulem Slepice a kostelník. V padesátých letech účinkuje ještě v několika filmech z nichž nejvýznamnějším je Byl jednou jeden král, kde se objevil po boku Jana Wericha. Dne 31. ledna 1962 Vlasta Burian umírá. O tři měsíce později umírá jeho žena Nina. V r. 1994 byl Vlasta Burian rehabilitován.
Vojtěch Červenka - hvezdyn

Původně se učil prodavačem, ale zájem o divadlo ho přivedl do sboru MDP. Jako komik začínal v kabaretu Rokoko, později vystupoval i v Červené sedmě. Založil vlastní divadlo, jehož byl obdivovanou hvězdou. Mimořádný věhlas mu přinesly jeho první vystoupení ve zvukovém filmu, které se také v cizojazyčných (hlavně německých verzích) promítaly s úspěchem i v zahraničí. Ve 30. a 40.letech byl nejpopulárnějším českým filmovým hercem. Po roce 1945 byl souzen za kolaboraci s německými okupanty a jeho umělecká činnost byla omezována. Účinkoval hlavně v rozhlase, na estrádách, a pohostinsky v HD v Karlíně. Zemřel po dlouhé vážné nemoci.
Teprve s nástupem zvukového filmu se mohl "král komiků" náležitě projevit a uplatnit osobitý pěvecký a pohybový talent. Své nejvýznamnější filmy natočil s režiséry Karlem Lamačem: C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (1930), TO NEZNÁTE HADIMRŠKU (1931), U POKLADNY STÁL (1939) a s Martinem Fričem ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (1932), FUNEBRÁK (1932), TŘI VEJCE DO SKLA (1937) a KATAKOMBY (1940). Po mnichovském diktátu vystoupil v rozhlasových pořadech, kde parodoval odstoupivší vládní představitele. I když v dalším období války svoje aktivity zvažoval a prokazatelně omezoval, byl mu za údajnou kolaboraci s nacisty zabaven majetek a dočasně pozastavena umělecká činnost. Počátkem padesátých let se po udělení milosti pokusil pokračovat v¦divadelní, filmové a estrádní činnosti, ale podlomené zdraví se viditelně projevovalo na jeho dalším uměleckém působení.