Waldemar Matuška

Waldemar Matuška se narodil v Košicích, kde jeho matka, operetní zpěvačka, tehdy vystupovala, od dětství ale žil v Praze. Vyučil se sklářem, od 50. let vystupoval s různými kapelami, původně jako hráč na několik hudebních nástrojů, brzy se však prosadil se svým zvučným barytonovým hlasem. První významný úspěch zaznamenal s rozhlasovou nahrávkou písně Suvenýr (1960), poté nastoupil do divadla Semafor, kde v duetu s Evou Pilarovou nazpíval dodnes známé hity jako Ach, ta láska nebeská nebo Tam za vodou v rákosí, později přešel do divadla Rokoko (z této doby pocházejí společné nahrávky s Helenou Vondráčkovou nebo Martou Kubišovou), od počátku 70. let vystupoval samostatně, poté se skupinou KTO. Šedesátá léta byla ve znamení zdravě konkurenčního boje s Karlem Gottem (v letech 1962 a 1967 vyhrál Matuška anketu Zlatého slavíka), z nějž Matuška nakonec vyšel jako poražený. Z této doby nicméně pochází řada písní, které dosáhly nadčasové hitovosti, na rozdíl od hlasově náročného repertoáru Karla Gotta zpíval typově odlišné písně, které měly šanci na zlidovění (Jó, třešně zrály, Slavíci z Madridu, Už koníček pádí atd.) Ve spolupráci s KTO v 70. letech se Matuška postupně uchýlil k písním countryového charakteru, které však nevybočovaly z dobového průměru, skutečných hitů se mu dostávalo již jen sporadicky. Pravidelně však nahrával LP desky, přičemž se nevyhýbal ani odskokům od středního proudu populární hudby (např. deska lidových písní z celého světa z roku 1971). Matuška se díky své svobodomyslnosti několikrát dostal do konfliktu s totalitní mocí (např. zákaz televize v polovině 60. let), později však vůči režimu vystupoval loajálně a nakonec obdržel titul zasloužilého umělce. O to překvapivější byla jeho emigrace do USA (1986). V Americe se prosadil díky poměrně početné emigraci z Československa, nicméně jeho začátky zde nebyly jednoduché. Dodnes žije na Floridě, občas se ale vrací do České republiky a příležitostně koncertuje. Matuškovy nahrávky po roce 1989 neměly nijak velký úspěch, výběry jeho starších hitů jsou ale dodnes solidním prodejním artiklem. Přestože Matuškův přínos populární hudbě je již zhruba od poloviny 70. let téměř mizivý, dnes patří právem k jejím legendám.

Waldemar Matuška neměl nikdy herecké ambice; nutnost být na jevišti nejen zpěvákem vyvstala v době jeho angažmá v divadlech Semafor a Rokoko. Neprošel systematickou hereckou průpravou, pomohly mu jen občasné konzultace se skutečnými hvězdami českého divadla (Zdeněk Štěpánek, Josef Kemr); Matuška má však přirozené nadání a jeho osobitý herecký projev byl rozhodně přínosnější české filmové a televizní tvorbě než u řady jiných zpěváků (srovnejme například s křečovitým herectvím Heleny Vondráčkové nebo Karla Gotta). Hrál především ve filmech, v nichž mohl zároveň uplatnit své pěvecké umění (Kdyby tisíc klarinetů, 1964; Noc na Karlštejně, 1973; Trhák, 1980). Na vrcholu své kariéry v 60. letech hrál a zpíval v řadě filmů, skutečně kvalitní hereckou kreaci předvedl v dramatu Všichni dobří rodáci (1968). Další výraznou nezpěváckou rolí byla například postava sochaře v televizní komedii Kam slunce nechodí (1971). Film a televize také rozšířily Matuškův pěvecký repertoár (písně ze zmíněných filmů Kdyby tisíc klarinetů a Noc na Karlštejně), jeho písně doprovázely také řadu dalších filmů, v nichž nehrál, hitových rozměrů dosáhla píseň Když máš v chalupě orchestrion ze seriálu Chalupáři.

Autor: argenson

WALDEMAR MATUŠKA (nar. 2.7.1932, Košice – zemřel 30. května 2009, St. Petersburg, Florida, na akutní zápal plic a selhání srdce) byl synem ruského legionáře a vojenského kapelníka a vídeňské operní zpěvačky. Vyučil se sklářem v Poděbradech a v této profesi krátce pracoval v Karlových Varech, kde začal zpívat v různých amatérských souborech. Stal se sboristou Československého souboru národních písní a tanců a zpíval se skupinou Matrosov. Později hrál na kontrabas, kytaru a banjo a jako zpěvák byl roku 1960 angažován do Semaforu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma a Zuzana je zase sama doma, Taková ztráta krve, Ukradený měsíc), kde se stal hvězdou a kde působil dva roky. V letech 1962-69 vystupoval v divadle Rokoko (Balada z hadrů, Filosofská historie a Labyrint světa a recitál Osm lásek Waldemara Matušky). Díky vrozeným hlasovým kvalitám (příjemná barva, široký výrazový rejstřík) vynikal jeho repertoár rozsáhlým stylovým záběrem, v němž suverénně zvládal lidové písně různých národů, trampské písničky, balady, operetní a muzikálové skladby, písně taneční i romantické. Vystupoval v Hudebním divadle Karlín (Rose Marie), hostoval v činohře Národního divadla (Na pravici Boha Otce) a účinkoval v kabaretu Večerní Brno (Krysař). V roce 1972 navázal spolupráci s country skupinou KTO (Kamarádi táborových ohňů), s níž zpíval až do roku 1986, kdy s manželkou, zpěvačkou Olgou Blechovou, emigroval do USA. Tam pořádal koncerty pro krajany a vydával další nahrávky. V roce 1967 vyhrál anketu Zlatý slavík, v níž byl mnohokrát druhý. V televizi vystupoval v bezpočtu zábavných pořadů a v několika samostaných recitálech (Dobrý večer s Waldemarem, Stará láska nerezaví, Co neodnes čas), hrál a zpíval v inscenacích, filmech a seriálech Revue pro banjo (1963), Půjčovna talentů (1964), Zlatý zub (1964), Revue v mlze (1966), Pijácká romance (1967), Klapzubova jedenáctka (1967), Zelená pro Kmocha (1967), Píseň pro Rudolfa III. (1967-68), Pražská romance (1969) aj. Od počátku 60. let se uplatnil i v českém filmu, a to nejen jako zpěvák (Neobyčejná třída, 1964; Bylo čtvrt a bude půl, 1968; Světáci, 1969; Svět otevřený náhodám, 1971), ale i jako herec. Plebejsky mužným zjevem exotických rysů s charakteristickými černými kudrnatými vlasy a vousy se ideálně hodil jak pro padouchy, tak i pro bohémské a fanfarónské typy. V těchto rolích spojoval přirozený herecký projev obvykle i se zpěvem. Objevil se mj. jako zlotřilý pistolník Banjo Kid v parodii na kovbojky Limonádový Joe aneb Koňská opera, voják Patrik v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, zločinecký dobrodruh Manuel Diaz v hudební parodii Fantom Morrisvillu, pašerák Orbigny v kriminálním snímku Smrt za oponou, záhadný bratr Otomar v tragikomedii Hotel pro cizince, trubadúr v historické komedii Svatby pana Voka či dotěrný král Petr v muzikálu Noc na Karlštejně. Ve dvou filmech Vojtěcha Jasného obdařil svým temperamentem bujaré milovníky života: italského zajatce Marcella v povídce Dýmka sv. Huberta z triptychu Dýmky a zejména pijáckého sedláka Zášinka v kronice poválečného moravského venkova Všichni dobří rodáci. Po roce 1989 se do vlasti příležitostně vracel s koncertním programem. V rámci udělování Cen Akademie populární hudby byl uveden do Síně slávy (1999). S Ivanem Foustkou napsal vzpomínkové knihy To všechno vodnes čas… (1969) a Svět má 24 hodiny (1982) a s manželkou knihu Tisíc mil, tisíc mil… (1999). Ján Piroh natočil jeho dokumetární portrét (2001) pro cyklus GEN a Filip Menzel mu věnoval dokumetární film To je Waldemar! (2002). – Filmografie: Sedmý kontinent (1960, FP 3/61), Vánice (FP 41/62), Lucie (FP 49/63), Limonádový Joe aneb Koňská opera (FP 34-35/64), Kdyby tisíc klarinetů (FP 51-52/64, 5/88z), povídka Polykač třešní z filmu Bubny (1964, FP 7/65), povídka Dýmka sv. Huberta z filmu Dýmky (FP 31/66), Fantom Morrisvillu (FP 23/66), Smrt za oponou (1966, FP 8/67), Hotel pro cizince (1966, FP 9/67, 4/91z), Ta naše písnička česká (FP 24/67), Tajemství Viléma Storitze (TV-1967; r. Eric Le Hung), Všichni dobří rodáci (1968, FP 19/69, 6/90z), Svatby pana Voka (1970, FP 7/71), Kam slunce nechodí (TV-1971; r. Ivo Novák), Zpívající film (1972, FP 7/75), Miláček (TV-1972; r. Ján Roháč), Noc na Karlštejně (1973, FP 22/74), Talíře nad Velkým Malíkovem (FP 21/77), Trhák (FP 3/80), V hlavní roli Oldřich Nový (FP 11/80).
-fik-, Filmový přehled 2009/7