Vladimír Menšík

Legenda televizní zábavy. Mistr vyprávění. Patriot, který dokázal své rodiště zviditelnit jako málokdo jiný. Ale také herec velkých dramatických rolí. To všechno byl Vladimír Menšík. Narodil se 9. října 1929 v Ivančicích na jižní Moravě a jeho početná rodina mu vytvořila zázemí, z nějž později často čerpal ve svých humorných vyprávěních. Menšík od dětství miloval svět poutí a cirkusů a přitahoval jej svět estrád, musel se ale podřídit vůli rodičů a vystudoval strojní průmyslovku. Již v této době začal ochotnicky hrát divadlo a v tom pokračoval i ve svém prvním zaměstnání v Brněnských strojírnách. Touha po divadle jej nakonec přivedla na JAMU, kde v roce 1953 absolvoval studium herectví. Do doby jeho studií spadá také první filmová role, i když šlo jen o komparz, a sice v budovatelském dramatu VELKÁ PŘÍLEŽITOST (1949). Nutno dodat, že v Menšíkově početné a často dnes již legendární filmografii se jeho premiérový vstup na filmové plátno vyjímá spíše jako kuriozita.

Po dokončení JAMU nastoupil Vladimír Menšík do zájezdového Vesnického divadla, kde strávil jednu sezónu (1953-1954), následně působil v Divadle E. F. Buriana (respektive D 34; 1954-1958). Tady tříbil své herecké umění a ve svých začátcích (než jej začalo trápit astma) byl také poměrně dobrým zpěvákem. Se stálým divadelním angažmá přišly další filmové role, i když zatím jen stále ve formátu epizodek (DĚDEČEK AUTOMOBIL, 1956). Svět filmu začal Menšíka lákat čím dál víc, tím pádem se zákonitě dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který – jak je obecně známo – na filmařské umění pohlížel se značným despektem.

Z Burianova divadla Menšík odešel v roce 1958 a jako herec se stal stálým zaměstnancem Filmového studia Barrandov. Tady je na místě připomenout, že barrandovský herecký soubor nebyl nikdy nijak velký a sestával spíše z představitelů vedlejších rolí. Zatímco většina velkých hereckých osobností byla spjata se stálým divadelním angažmá, Menšík byl prakticky jediným protagonistou velkých rolí, který pracoval mimo divadelní prkna. V pozdějších letech však několikrát pohostinsky v divadle vystupoval, například v Divadle Za branou nebo v Divadle S. K. Neumanna. Stálé divadelní angažmá již nikdy nepřijal, sám to zdůvodňoval tím, že sepjetí s jedním prostorem a jen omezeným ansámblem kolegů je pro něj svazující, svou roli sehrálo ale i jeho astma, jemuž prašné prostředí divadel neprospívalo.

Menšíkovo herectví vycházelo z tradic lidového vypravěčství, v jeho práci je ale zřetelná i inspirace velkými hereckými osobnostmi komického typu. Mezi výrazné atributy jeho projevu patřila rychlá mluva, živá gestikulace, v neposlední řadě také mimořádná schopnost improvizace. Přestože je vnímán především jako komik, jeho přirozený lidský projev podmíněný v pozdějších letech životní zkušeností mu umožnil zazářit i v dramatických až tragických rolích.

Po nástupu do Barrandova začal Menšík pochopitelně točit mnohem častěji a jeho filmografie se rozrůstala o několik titulů ročně. Vzhledem k tomu, že počet jeho vystoupení před filmovou, potažmo televizní kamerou, se pohybuje někde kolem čísla 150, není nutné všechny jeho role vypočítávat, připomeňme si ale ty nejdůležitější. Do poloviny šedesátých let převažují v Menšíkově filmografii stále vedlejší role, častěji to byly například postavy vojáků a důstojníků. Z úloh tohoto typu můžeme připomenout film PRÁČE (1960) z doby druhé světové války. Tento titul není dnes rozhodně tolik známý jako historky, které o jeho natáčení Menšík později často vyprávěl. Z Menšíkových rolí řidičů vyniká postava Standy v komedii HLEDÁ SE TÁTA (1961), což bylo jeho první výraznější vystoupení před filmovou kamerou. Počátkem šedesátých let navázal Menšík spolupráci také s televizí, která v pozdějších letech získala dominující postavení.

Z výraznějších uměleckých počinů s Menšíkovou účastí můžeme připomenout komedie AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963), kde hrál školníka, nebo postavu barmana ve slavné parodii LIMONÁDOVÝ JOE (1964). V několika veselohrách vytvořil také výrazné kreace příslušníků bezpečnosti (BÍLÁ PANÍ, 1965; ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ, 1966), zapamatovatelné, i když nevelké úlohy ztvárnil v komediích Václava Vorlíčka (KDO CHCE ZABÍT JESSII, 1966; PANE, VY JSTE VDOVA, 1970; DÍVKA NA KOŠTĚTI, 1971). V dalších filmech komediálního ražení se zaměřením na dětského diváka hrál také postavy otců (NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA, 1968). Ve druhé polovině šedesátých let ale dostal i první příležitosti, v nich prokázal schopnost charakterního herectví (MARKETA LAZAROVÁ, 1967). Za svou roli Pyřka ve filmu VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968) byl oceněn časopisem Kino. Z Menšíkovy práce pro televizi z této doby vyniká dodnes slavná mikrokomedie BOHOUŠ (1968), kde se objevil se svým častým hereckým partnerem Jiřím Sovákem.

Své první hlavní role se Vladimír Menšík dočkal až v roce 1970, kdy jej do své komediálně laděné postmoderní pohádky VRAŽDA ING. ČERTA (1970) obsadila Ester Krumbachová. Zatímco řada filmů ze současnosti s Menšíkovou účastí je dnes zapomenuta, divácké oblibě se dodnes těší komedie se sci-fi nebo pohádkovou tématikou (JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA, 1974; ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM, 1977; COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, 1977). Z řady rolí starostlivých otců vyniká jeho kreace ševce Bursíka v melodramatickém příběhu z doby první republiky LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979). Nelze zapomenout ale ani na dodnes slavné pohádky, v nichž hrál postavy sluhů i králů (TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, 1973; JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, 1977; PRINC A VEČERNICE, 1978).

Sedmdesátá léta byla v Menšíkově práci ve znamení převažujících položek pro televizi. Vedle řady televizních inscenací se začal objevovat v televizních seriálech (CHALUPÁŘI, 1975; ŽENA ZA PULTEM, 1977; ZKOUŠKY Z DOSPĚLOSTI, 1979), do srdcí diváků všech generací se zapsal jako vypravěč televizních pohádek Karel Majer v pohádkovém seriálu ARABELA (1980). Výraznou dramatickou hlavní postavu hudebníka Káry, který propadl alkoholismu, představil v televizním filmu IKARŮV PÁD (1977), jemuž se dostalo ocenění i v zahraničí. Druhá polovina 70. let je i ve znamení několika televizních Silvestrů, které Menšík moderoval a které dnes patří do zlatého fondu televizní zábavy. Dalším formátem, který herce proslavil, byly malé povídky podle námětů diváků, které Menšík uváděl a často v nich také hrál a Československá televize je řadu let uváděla pod názvem BAKALÁŘI.

Zatímco televize Vladimíra Menšíka již na přelomu 70. a 80. let uvedla do pozice mistra televizní zábavy, jeho vystoupení ve filmech té doby jsou spíše diskutabilní, i když se jedná o dodnes často reprízované tituly (KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD, 1982; MLADÉ VÍNO, 1986). Další významné herecké příležitosti mu ale opět nabídla televize. Znovu v postavě alkoholika Káry zazářil v televizním dramatu TAŽNÍ PTÁCI (1983), které volně navazovalo na starší titul IKARŮV PÁD (1977). K vrcholům Menšíkova dramatického herectví patří televizní film JAKO KNÍŽE ROHAN (1983), který vznikl na základě klasické literární předlohy.

V polovině osmdesátých let musel Vladimír Menšík kvůli postupující nemoci omezovat svou práci a posledních pár let před smrtí vystupoval před kamerou již jen výjimečně, například v seriálech LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR (1984) nebo MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984), nadále ale objížděl republiku se svými pořady založenými na jeho vypravěčském umění. Svou hereckou dráhu uzavřel Vladimír Menšík důstojně – dramatickou postavou jednoho z pacientů protialkoholické léčebny ve filmu DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ (1988); původně ale jako těžký astmatik účast na natáčení odmítl kvůli scéně s peřím. Definitivně naposledy vystoupil před kamerou v zábavném televizním pořadu ABECEDA (1988). Poté odjel do Brna, kde měl znovu točit, ale dva dny nato zemřel v Nemocnici u svaté Anny v Brně ve věku 58 let (29. května 1988).

Vladimír Menšík získal řadu ocenění, již v roce 1974 byl jmenován zasloužilým umělcem. V návaznosti na svůj výstup v televizním filmu IKARŮV PÁD (1977) obdržel Výroční cenu Československé televize (1978), v témže roce získal čestné občanství v rodných Ivančicích. Rok 1979 mu pak přinesl titul národního umělce. Získal také četná ocenění na domácích filmových festivalech. Pro naši dobu je pak příznačné, že zatímco dosud žijícím umělcům se často vyčítají tituly přijaté od totalitního režimu, u Vladimíra Menšíka - snad z úcty k předčasně zemřelé legendě českého herectví – se jeho titul národního umělce připomíná jen zřídka. Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý a měl celkem čtyři děti, v jeho stopách se vydala jen dcera Martina Menšíková (*1965), která je též herečkou. Syn Petr Menšík (*1955) provozuje v centru Brna Kavárnu Vladimíra Menšíka. V Ivančicích si můžeme hercovu osobnost připomenout v expozici Vladimíra Menšíka v místní Staré radnici. Mimořádná obliba Vladimíra Menšíka vedla také k vydání četných publikací věnovaných jeho osobností, mimo jiné posmrtně vydané memoáry Stromeček mého veselého života (1993) a Dary Vladimíra Menšíka (1998), v monografických a vzpomínkových knihách vyniká biografie Vladimír Menšík (1987), na herce ve svých autobiografiích zavzpomínala i řada dalších herců. Široké oblibě provázené komerčním úspěchem se také těší četné záznamy jeho televizních vystoupení, vydávaných na CD a DVD.

Autor: argenson