Jan Němec

Jan Němec patří k našim nejvýznamnějším filmovým tvůrcům 20. století a řadí se k předním osobnostem československé „nové vlny“ šedesátých let. Od dětství měl umělecké sklony, hrál na několik hudebních nástrojů (piano, klarinet) a vynikl jako amatérský jazzový muzikant. Hudbu ostatně také původně chtěl studovat, ale jak sám později řekl, jeho prakticky založený otec mu doporučil, že pokud touží dělat umění, bude lepší pracovat ve filmu než jako jazzový hudebník. Jan Němec pak vystudoval obor režie na FAMU (1956-1960). Již před dokončením studií se ale prosadil jako asistent režie u renomovaných tvůrců jako byl Martin Frič nebo Václav Krška. Jako studentský film mezitím také natočil svoji prvotinu, krátký film SOUSTO (1960), za nějž byl oceněn Stříbrnou růží na festivalu studentských filmů v Amsterdamu a hlavní cenou festivalu krátkých filmů v Oberhausenu. Již jako absolvent FAMU pak natočil střihový dokument PAMĚŤ NAŠEHO DNE (1963).

První celovečerní film Jana Němce vznikl podle povídek Arnošta Lustiga; debut DÉMANTY NOCI (1964) zaznamenal mimořádný ohlas nejen u nás, ale i v zahraničí. Němec si k tomuto filmu sám napsal scénář, významnou měrou se na něm jako výtvarnice podílela také Ester Krumbachová (1923-1996), s níž se Němec nedlouho poté oženil. Film byl oceněn Velkou cenou města Mannheimu a Velkou cenou festivalu svobodného filmu v Paříži. O rok později pak Němec natočil jednu část povídkového filmu PERLIČKY NA DNĚ (1965) podle povídek Bohumila Hrabala; také tento film získal několik ocenění, podílelo se na něm ale více tvůrců. V průběhu svého pobytu na festivalu v Amsterdamu ve stejném roce pak Němec během pouhých tří dnů natočil krátký film MATKA A SYN (1965).

V následujícím roce pak Jan Němec jako režisér a scénárista vytvořil dva milníky československého filmu 60. let. Film O SLAVNOSTI A HOSTECH (1966) bylo alegorickým podobenstvím o moci a manipulaci s lidskými osudy a již ve své době bylo natolik provokativní, že ani značně uvolněná atmosféra šedesátých let neměla pro tento vysoce umělecký počin mnoho pochopení. Film však opět došel uznání, oceněni byli zvláště sám Němec a také Krumbachová, která opět přispěla svým výrazným pojetím výtvarné stylizace, snímek pak získal Cenu československé filmové kritiky a Cenu mezinárodní filmové kritiky v Bergamu. Britský časopis Film And Filming pak Němce vyhlásil jako nejlepšího světového režiséra roku 1969. Další film z téhož roku, MUČEDNÍCI LÁSKY (1966), byl Němcovou snahou natočit divácky přijatelnější film, což se sice minulo účinkem, nicméně vznikl další klenot československé nové vlny. Pro Němce osobně pak bylo podstatné, že při natáčení tohoto snímku, opět několikrát oceněného (mimo jiné Cena surrealistického hraného filmu v Paříži), se seznámil s Karlem Gottem a Martou Kubišovou. Následně bylo Němcovi znemožněno točit filmy, mohl ale nadále pracovat pro televizi, kde točil hudební klipy.

Rok 1968 byl pak významným mezníkem nejen pro celé Československo, ale především pro Němce samotného. V tomto roce se rozvedl s Ester Krumbachovou a vzápětí se oženil s Martou Kubišovou (*1942). Jejich sňatek proběl sice v soukromí, nicméně manželství mezinárodně ceněného režiséra a tehdy nejpopulárnější zpěvačky nemohl uniknout pozornosti veřejnosti. S Martou Kubišovou tehdy také natočil pro televizi její pěvecký medailón NÁHRDELNÍK MELANCHOLIE (1968), který vycházel z tehdy vznikajicí zpěvaččiny desky Songy a balady. S Karlem Gottem pak natočil v podobném stylu hudební film ČAS SLUNCE A RŮŽÍ (1968). Při srpnové okupaci Československa pak Němec neváhal, sám pořídil několik dokumentárních záběrů z tehdejšího dramatického dění v Praze, natočený materiál ještě téhož dne odvezl do Vídně a již následující den mohl celý svět v televizi tento záznam sledovat, v čemž má Jan Němec dodnes nepopiratelné zásluhy. O rok později ještě opět s Kubišovou natočil její další recitál PROUDY LÁSKU ODNESOU (1969), pak se ještě objevil v menší roli jako herec ve filmu své bývalé manželky Ester Krumbachové VRAŽDA ING. ČERTA (1970). Nástup normalizace však rázem ukončil umělecké působení všech tří. Krumbachová díky své účasti na několika trezorových filmech, Kubišová jako nepřijatelný umělecký symbol roku 1968 a Němec z podobných důvodů. Němec s Kubišovou tehdy přesídlili do soukromí na chalupu na Slapech a sami později přiznali, že mimo jiné žili z finanční podpory četných přátel (mimo jiné již zmíněného Karla Gotta, který měl k oběma přátelský vztah).

Janu Němcovi se nakonec podařilo vycestovat do zahraničí, byť bez možnosti návratu (1974); ještě předtím se rozvedl s Martou Kubišovou (1972). Ta jeho záměr emigrace podporovala, sama ale opustit Československo odmítla. Na druhou stranu, Jan Němec nenašel v zahraničí takové uplatnění jako jiní tvůrci jeho ražení (jako například Miloš Forman), přestože jej mnozí utvrzovali v tom, že se jako režisér ve světě neztratí. Pracoval v Německu, Švédsku, Velké Británii a také v USA, kde mimo jiné přednášel na univerzitách filmovou režii. Jeho vklad do světové kinematografie z této doby je ovšem téměř mizivý, i když několik krátkých filmů natočil. Hned po pádu komunismu v roce 1989 se Jan Němec vrátil do Československa a symbolické je, že jeho první kroky vedly za oběma bývalými manželkami, Ester Krumbachovou a Martou Kubišovou. Hned v následujícím roce pak natočil již léta chystaný filmový přepis knihy L. Klímy V ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY (1990), který však značně pokulhává za jeho dílem z 60. let. Realizoval pak ještě další celovečerní filmy (JMÉNO KÓDU: RUBÍN, 1997; TOYEN, 2005), cennější jsou ale jeho dokumenty, mimo jiné četné portréty pro televizní cyklus GEN a GENUS. Je pak pochopitelné, že pro tyto cykly zpracoval životní osudy E. Krumbachové a M. Kubišové, za zmínku stojí také jeho hodinový dokument o básníku Františku Listopadovi. Z Němcovy dokumentární tvorby vyniká retrospektivní snímek NOČNÍ HOVORY S MATKOU (2001), za který byl oceněn Zlatým leopardem v Locarnu za užití nových filmařských technologií. S těmi ostatně Němec experimentuje nadále (KRAJINA MÉHO SRDCE, 2005).

Po rozvodech s Krumbachovou a Kubišovou se Jan Němec po návratu do Československa potřetí oženil s Veronikou Baumanovou. Ani toto manželství ale netrvalo dlouho, od roku 2003 je počtvrté ženatý s Ivou Ruszelákovou, s níž má jednu dceru. Iva Němcová-Ruszeláková se na manželových filmech podílí jako producentka. Jan Němec nyní mimo jiné vyučuje na katedře dokumentárního filmu na FAMU.

Prezidentem Václavem Havlem byl Jan Němec vyznamenán Medailí za zásluhy II. stupně (2002),v roce 2006 pak obdržel Českého lva za celoživotní přínos českému filmu.

Autor: argenson