Martin Růžek

Martin Růžek, vlastním jménem Erhard Martin, pocházel ze živnostnické rodiny z Červeného Kostelce. Jeho otec Antonín Martin byl obchodníkem se suknem. Již od dětství jevil zájem o divadlo a film. Po otcově smrti 1929 se s matkou přestěhoval do Hradce Králové, kde při studiích na gymnáziu hrál v dětském divadelním souboru. Od roku 1934 žil v Praze, kde v roce 1939 maturoval na reálce v Karlíně. Předtím se v roce 1935 pokusil o přijetí na konzervatoř, byl však prof. Svobodou odmítnut. Po maturitě na přání matky začal studovat lesní inženýrství na ČVUT. Krátce poté ale byly uzavřeny nacisty vysoké školy. Růžek se živil a protloukal jak se dalo, byl číšníkem, maloval obrazy, ale především hrál ochotnicky divadlo s různými společnostmi. V roce 1941 byl umístěn do tzv. luftschutzu (protiletecké civilní obrany). V roce 1942 se seznámil s Dédou Papežem a do roku 1943 působil v jeho divadle Čin i jako režisér. V roce 1943 spoluzakládal divadlo D Tvář, pak účinkoval v Rokoku ve skupině Živé jeviště satirika Václava Laciny. V roce 1944 účinkuje s úspěchem v Rokoku a Alhambře jako člen souboru Jana Snížka v pásmu Nekonečný trojúhelník. Tehdy na jaře 1944 přijal příjmení Růžek na památku svého strýce štkpt. gen. štábu Otmara Růžka, bratra jeho matky, který byl zastřelen v roce 1941 za svoji odbojovou činnost v Obraně národa, po příchodu Heydricha do Prahy. Odtud se již jmenuje Martinem Růžkem (a od roku 1962 i úředně). Nešlo o pseudonym, nýbrž o druhé rodové jméno. Po uzavření divadel v roce 1944 pak pracoval do konce okupace v modřanské továrně Interfarma.
Po osvobození v roce 1945 zahájil novou etapu své umělecké činnosti, již plně profesionální, jako herec a režisér nejprve v nově ustaveném divadle v Mladé Boleslavi (1945–1946) a v Českých Budějovicích (1946–1948). V roce 1948 přichází do Státního divadla v Brně již jako zralý herec úctyhodné profesionální vyspělosti se schopností charakterizovat i zhodnotit postavy psychologicky komplikovaných charakterů. Též režíruje. Vyvrcholením v Brně byl v roce 1956 jeho Othello. Po dvanácti letech se vrátil do Prahy a v roce 1957 přijal angažmá ve Vinohradském divadle. Je to šťastné období Růžkovy tvůrčí herecké práce s řadou vynikajících portrétů historických i současných postav rozmanitého žánru (počínaje Václavem IV. v Dvořákově dramatu, přes Palivce v Aškenázyho Hostu, Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy a Koriolanovi, až k dvojroli Vantoch-Harden v Čapkově a Kohoutově Válce z mloky; později v roce 1968 pohostinsky ještě Král Jan v Dürrenmattově dramatu.V roce 1963 přechází do souboru Národního divadla v Praze, kde působí až do roku 1990, kdy odchází do penze. Za dvacetsedm let zde vytvořil na čtyřicet devět rolí klasického i moderního repertoáru (mezi stěžejní role patří Franc v Sartrových Vězních z Altony, Dostigajev v Gorkého Dostigajev a ti druzí, Tartuffe v Molièrově dramatu, Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně, Sigmunda v Jiráskově Janu Roháči, král Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi, Valenta v Tylově Paličově dceři, Strýc Sokrates v Nezvalově Milencích z kiosku, Mikuláš Arnesön v Ibsenových Nápadníci trůnu, Lízal v Maryši bratří Mrštíků, Pinďas v Hubačově Staré dobré kapele).
Jeho herectví se vyznačovalo širokým hereckým rejstříkem, hlubokou psychologickou analýzou lidských typů, přesvědčivostí a moderními výrazovými prostředky herecké zkratky, plné vnitřní obsažnosti. Jeho postavy mají pevnou stavbu a překvapují novými a originálními detaily. Svůj herecký temperament ovládl v celé dynamické škále od strhující vitality, přes polotóny ukrývající vnitřní napětí až ke komornímu výrazu. Patří mezi vynikající představitele moderního realistického herectví.
Ve filmu po sobě Martin Růžek zanechal výraznou stopu v podobě stovky odehraných rolí. Ještě za protektorátu se objevil v komparzu několika filmů, jeho skutečným debutem byla postava Angličana v protiválečném krátkometrážním snímku Dýmka míru (1949). Prvním celovečerním filmem Martina Růžka bylo historické drama Temno (1950), v němž sugestivně zahrál fanatického jezuitu Koniáše. Tato postava pro následující období předznamenala obsazování Růžka převážně do typu záporných postav. Toto období v Růžkově tvorbě vyvrcholilo postavou krále Kazisvěta v oblíbené pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Ačkoliv v následujícím třicetiletém období se s podobnými typy postav již u Růžka nesetkáváme, a naopak převažují postavy zjevně spíše sympatické, u filmových publicistů se zapsal jako hlavní představitel filmových „padouchů“ a toto zařazení se traduje jako novinářské klišé do omrzení dosud. Je ovšem skutečností, že film zcela nevyužil Růžkova širokého rejsříku, který vidíme v jeho herectví divadelním a televizním a zúžil jeho obsazování spíše ve prospěch typizace postav.
Mezi nejdůležitější filmová díla, nebo díla, v nichž své herectví mohl uplatnit vynikajícím způsobem, můžeme vyjmenovat především Tam na konečné (1957), Poslušně hlásím (1958), Konec cesty (1959), Noční host (1961), Akce Kalimantan (1962), Smrt si říká Engelchen (1963), Spanilá jízda (1963), Bez svatozáře (1963), Lidé z Maringotek (1963), Nahá pastýřka (1966), Dita Saxová (1967), Markéta Lazarová (dabing Lazara, 1967), Královský omyl (1968), Farářův konec (1968), Třináctá komnata (1968), Všichni dobří rodáci (mluví komentář, 1968), Pět mužů a jedno srdce (1970), Pokus o vraždu (1973), Vysoká modrá zeď (1974), Tajemství ocelového města (1978), Pan Vok odchází (1979), Komediant (1984), Veronika (1985). Poslední filmovou rolí byla postava převora ve filmu V erbu lvice (1994), jejíž postsynchrony však pro stižení mozkovou mrtvicí nemohl dokončit a jeho postavu zde namluvil Luboš Tokoš.
Neméně významná je práce Martina Růžka pro televizi, s níž spolupracoval doložitelně od roku 1958. Velké postavy ztvárnil v televizních přepisech kvalitních literárních předloh či v původních televizních hrách. První významnou inscenací byl Můj generál (1958), a následoval Záhadný pan Hyde (1964), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), Konec velké epochy (1965), Tajemství Viléma Storitze (francouzsko-český televizní film, 1967), Buřič jejího veličenstva (1969), Honoré de Balzac (1969), Kapacita (1970), Kat nepočká (1971), Návrat pana Ryšánka (1971), Velká šance (1974), Tři na lavičce (1978), Smrt císaře a krále Karla IV. (1978), Na dvoře vévodském (1979), Nuž, brány dokořán již otevřete (1983), První sekunda (německo-český televizní dokumentární film, 1988), Rudolf II. (1988), Ecce Constancia (1991).
Hojná byla i jeho účast v televizních seriálech, v nichž se výrazněji podílel v F. L. Věk (1971), Duhový luk (1972), Muž na radnici (1976), Zákony pohybu (1978), Dnes v jednom domě (1979), Doktor z vejminku (1981), 3 x s…(úvodní slovo, 1983), Zlá krev (vypravěč, 1986), Cirkus Humberto (1988), Území bílých králů (1991). Hrál také v četných pohádkách pro děti a ve večerníčcích, např. Krkonošské pohádky (vypravěč, 1977), Dášeňka (průvodce a komentář seriálu, 1979). Mezi jeho nejvýznamnější televizní dabingové počiny je třeba jmenovat např. jeho Jindřicha v anglickém seriálu Šest žen Jindřicha VIII či v britské televizní adaptaci Shakespearova Kupce benátského v roli Shyloka s Laurencem Olivierem.
Významná je jeho intenzivní umělecká účast v rozhlase, obtížně v úplnosti dokumentovatelná, kde se účastnil tvorby významných rozhlasových děl, např. v roce 1988 vytvořil Krále Leara ve dvoudílné inscenaci. Vydavatelství Supraphon vydalo v roce 1981 LP desku Martin Růžek. Protrét herce s výběrem jeho hereckých monologů.
Martin Růžek byl v letech 1963–1969 členem Komunistické strany Československa. V roce 1969 na vlastní žádost ze strany vystoupil. Za své umělecké výkony byl Martin Růžek vyznamenán titulem „zasloužilý umělec“ (1965), „Zasloužilý člen Národního divadla“ (1974), „národní umělec“ (1978; v prosinci 1989 tento titul M. Růžek vrátil na protest proti brutální policejní represi vůči studentské demonstraci). V roce 1988 byl Martin Růžek jmenován čestným občanem města Červeného Kostelce. Martin Růžek byl obětavým funkcionářem fotbalového klubu SK Slavia. V letech 1965–1983 byl předsedou Klubu přátel Slavie.
Martin Růžek zemřel 18. 12. 1995 po rok a půl dlouhé těžké nemoci. Urna s ostatky byla uložena v jeho rodišti 18. května 1996.

Základní bibliografie životopisná a k tvorbě Martina Růžka

Josef Balvín: Martin Růžek, Praha 1964
Jiří Černý: Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice 1998
David Laňka: Nekončící potlesk, aneb, Galerie nezapomenutelných, Praha 2000, s. 194219
Václav Merhaut: Martin Růžek, Československý filmový ústav, Praha 1983
Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního, za redakce Vladimíra Procházky, Praha 1988, s. 419420
Josef Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce, Praha 2006
Postavy brněnského jeviště 18841984. Český divadelní slovník: Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně, uspořádala a redigovala Eugenie Dufková, Bořivoj Srba, Státní divadlo, Brno 1984, s. 349352
Václav Zima: Stálé divadlo v Mladé Boleslavi (19451966). In: Boleslavica ´68, Mladá Boleslav 1969, s. 225248

Písemná pozůstalost Martina Růžka je od roku 2008 uložena v Národním archivu (Archivní 4, Praha 4) a je opatřena archivním inventářem Martin Růžek (1831) 1918–1995 (2008). Inventář. Zpracoval Vladimír Růžek, Praha 2008.