Narodil se 30. září 1899 v Praze v německé rodině jako Vincenc Schlögel, ale už jako dítě se učil mluvit i psát česky a v dospělosti se hlásil k českému národu. (Dle někt. zdrojů však jeho matka byla českého původu a otec byl pravděpodobně také české národnosti - viz též česká podoba křestního jména Vincenc nikoliv německá a předchozí informace je tedy pravděpodobně pouze často citovaným omylem.) Studoval stavebnictví a chystal se ještě na techniku, ale stačilo mu strávit jediné prázdniny u strýce, který byl ředitelem divadelní společnosti, a naprosto změnil své plány. Stal se hercem, později scenáristou a režisérem.
První herecké zkušenosti v několika kočovných společnostech, vystupoval i v kabaretech. Později přešel do Divadla Vlasty Buriana a zůstal tam po celou svou herecko kariéru. Spolu s Jaroslavem Marvanem byl ideálním přihrávačem krále komiků. Představoval nejednoho šlechtice, důstojníka, komisaře, podnikatele, ředitele, bankéře...
Ve filmu se objevil už za němé éry, kdy se objevil ve filmech Zloděj (1919) a Utrpení ke slávě (1919). Nepřehlédnutelný nejen svou postavou, ale i svým projevem účinkoval ve všech Burianových filmech z třicátých a čtyřicátých let, které byly natočeny většinou podle úspěšných divadelních her. Vzpomeňme si třeba na konzula Wielanda z filmu To neznáte Hadimršku (1931), továrníka Daňka ze snímku Nezlobte dědečka (1934), šlechtice Quida Krištofoviče z filmu Ducháček to zařídí (1938). Nezapomenutelná je také slavná scénka, v níž Vlasta Burian coby MUDr. Rozruch operuje prst gremiálního rady ve filmu U pokladny stál (1939).
Takové role ale neztvárnil pouze jako parťák Buriana. Hrál ve vlasteneckém filmu Písničkář (1932), ve filmu Škola, základ života (1938), elegána s kapesníčkem ve slavné komedii Kristián (1939). Celkem stihl natočit devadesát filmů.
Úspěchy také měl i jako filmový a divadelní režisér a napsal scénáře k jedenácti celovečerním filmům. Známá je například veselohra Jarčin profesor(1937) o sympatickém středoškolském profesorovi a zamilované studentce, kterou režíroval. Dalším významný snímkem pak byl film Ulice zpívá (1939) o klaunech, kteří se ujmou osiřelého dítěte.
V roce 1941 natočil svůj poslední film Hotel modrá hvězda a o něco málo později opustil i Burianovo divadlo. Začal se intenzivně věnovat politice. Přihlásil se k německému původu a stal se členem nacionalistického hnutí Vlajka. Angažoval se v propagaci protektorátní politiky a i poslední přátelé se od něho odvrátili, když v rozhlase parodoval londýnskou exilovou vládu.
Po válce samozřejmě neušel lidovému soudu, kde se hájil tím, že pouze chránil svoji dceru, která si za války vzala Žida. Za kolaborantství byl odsouzen k trestu nucených prací a jako jedinému českému umělci mu byla doživotně zakázána činnost jak v divadle, tak ve filmu.
Trest si odpykal v uranových dolech v Jáchymově, kde prodělal těžký úraz a od té doby chodil shrbený. Po propuštění pracoval v uhelných skladech v Praze a staral o vážně nemocnou manželku. Jeho dcera po roce 1968 s celou rodinou emigrovala do Rakouska.
V té době mohli lidé ve strašnických a malešických hospůdkách potkávat shrbeného důchodce, jak prodává krásné obrázky. Měl velký talent a malováním si přivydělával k maličké penzi. Nenáviděný, zapomenutý a osamělý zemřel 17. února 1970.
Autor: Snura Dle úsměvů z 5.1.1998 se po roce 1942 dal k Němcům, aby zachránil svou dceru, která se provdala za Žida.
.
