Josef Vinklář

Český herec Josef Vinklář se narodil 14. listopadu 1930 v malé vesničce Podůlší v Českém ráji. Datum je však ve skutečnosti chybné. Josef Vinklář se ve skutečnosti narodil již 10. listopadu, avšak v roce 1946, kdy mu farář vystavoval duplikát rodného listu, datum napsal jako 14. 11. Tento den byl ve skutečnosti dnem narození jeho bratra. Ve Vinklářových biografiích se tím pádem setkáváme s oběma daty – 10. i 14. listopadu 1930.

Otec J. Vinkláře pracoval jako zedník. Rodina, do níž patřil ještě Josefův starší bratr Zdeněk, žila v malém pronajatém domku, ten však vyhořel. Vinklářovi se poté odstěhovali do Prahy na Smíchov. Maminka se zde stala domovnicí. Své dětství prožil malý Pepík s kamarády v zahradě Kinských. Do poklidného dospívání však zasáhla válka, během níž byl Vinklářův tatínek uvězněn jako předválečný člen KSČ. Maminka projevila statečnost a i přesto zavedla Pepíka do Dismanova dětského souboru, který hrál také divadlo.

DIVADELNÍ PRÁCE
Po skončení války využil mladý Josef Vinklář své dramatické zkušenosti z Dismanova souboru a zaskočil v Intimním divadle bratrů Lipských. Tehdy byl náhodou přítomen jako divák Jan Werich, jemuž se nadaný mladík zalíbil a nabídl mu angažmá v Osvobozeném divadle, kde strávil dva roky. V letech 1948 – 1950 působil J. Vinklář na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Tehdy byl vydán příkaz tzv. shora, na jehož základě herci, kteří neabsolvovali ani DAMU, ani konzervatoř, musí být přezkoušeni před odbornou komisí. To se týkalo také Josefa Vinkláře. Dvacetiletý herec si vybral dialog z budovatelské záležitosti PARTA BRUSIČE KARHANA, v dialogu mu sekundovala a nahrávala starší zkušenější kolegyně, již všichni respektovali. Paradoxem je, co profesor DAMU Jiří Plachý s úlevou prohlásil - prý je dobře, že zkoušky dělá právě J. Vinklář. Ona vystudovaná herečka by je totiž z jeho pohledu neudělala.

Po tomto zkušebním intermezzu přešel Josef Vinklář do Prahy, kde od roku 1950 do roku 1983 působil na scéně Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově. Ztvárnil zde např. roli Romea ve slavné Shakespearově hře ROMEO A JULIE či postavu Smerďakova v Dostojevského díle KARAMAZOVI. Po odchodu z Realistického divadla vstoupil na naši prestižní scénu Národního divadla, kde setrval až do svého skonu. Ztvárnil zde např. roli vodníka Ivana v Jiráskově LUCERNĚ či Petra Dubského ve Stroupežnického NAŠICH FURIANTECH.

TELEVIZNÍ A FILMOVÁ TVORBA
Před kamerou ztvárnil Josef Vinklář celou řadu slavných a nezapomenutelných rolí. Debutoval v roce 1946 ve filmu NEZBEDNÝ BAKALÁŘ v roli Martínka. Do duší malých i velkých diváků se výrazně zapsal svou postavou dobrosrdečného mladého kuchtíka chránícího „Myší kožíšek“ alias princeznu Ladu v pohádce PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU. Naopak postavu veskrze zápornou ztvárnil ve filmu ATENTÁT, kde mu byl přisouzen zrádce parašutistů Čurda. Filmové role se střídaly s těmi televizními, kde si ho diváci pamatují zejména jako inspektora Bouše v cyklech kriminálních případů z první republiky – HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO a PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO. Tou nejslavnější rolí před televizní kamerou je bezesporu dr. Cvach v legendárním seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA. Tato figura, ač arogantní, velmi sebevědomá a veskrze nesympatická, je neodmyslitelně spjata s tváří Josefa Vinkláře a jeho nezaměnitelným hlasovým projevem, před nímž nelze než hluboce smeknout.

SOUKROMÝ ŽIVOT
Josef Vinklář byl celkem třikrát ženatý. Jeho první ženou byla herečka Jana Dítětová (1926 – 1991), s níž měl syna Jakuba, který dnes pracuje jako výtvarník. Druhý syn jménem Adam pochází z manželství s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou (nar. 1935), s níž se oženil dokonce dvakrát. Každé manželství skončilo rozvodem. Krátký vztah prožil také v 70. letech s herečkou Janou Březinovou.

Vzpomínky na svůj život vtiskl Josef Vinklář do své knihy s názvem POKUS O KUS PRAVDY, která vyšla v roce 2000. Ve stejném roce obdržel tento vynikající herec Cenu Františka Filipovského za celoživotní přínos v dabingu. Milovníci filmů o markýze Angelice si jeho hlas budou jistě pamatovat ve spojení s advokátem Desgrezem.

V létě 2007 zkoušel Josef Vinklář novou roli ve hře MALÁ HUDBA od Pavla Kohouta. V novém divadelním projektu se však již diváků nestihl představit. Navždy odešel do hereckého nebe dne 18. září 2007 v Nemocnici na Homolce, kde podlehl zákeřné chorobě.

Použité zdroje: Chvilka pro tebe 2/2009, str. 14 – 15, článek J. Pinkavy „Muž plný rozporů“
Česká verze Wikipedia – heslo Josef Vinklář

Zpracovala: Petra Cejpková

Národní divadlo se loučilo s Josefem Vinklářem

Davy lidí se shromáždily v úterý po poledni kolem Národního divadla v Praze, aby se naposledy rozloučily s hercem Josefem Vinklářem. Ten zemřel 18. září ve věku 76 let. Smutečního obřadu se zúčastnila celá řada známých herců i dalších osobností kulturní scény.

Mnoho lidí se do zcela zaplněného divadla nedostalo a na ulici se utvořily dlouhé zástupy Vinklářových obdivovatelů.

Rakev na jevišti, na kterém Vinklář od roku 1983 vytvořil desítky rolí, obklopovala záplava květin. Nejblíže byly ty od rodiny a dále například věnce a kytice prezidenta republiky Václava Klause a premiéra Mirka Topolánka, ministra kultury Václava Jehličky a pražského primátora Pavla Béma, Parlamentu České republiky, Herecké asociace, České televize i kolegů ze Slovenského národního divadlo v Bratislavě a Národního divadla v Brně.

Na milého rodáka si vzpomněli občané z Podůlší, kytici poslali také kamarádi z pražské Kampy. V čestné stráži u katafalku se vystřídalo téměř osmdesát členů činohry české první scény, přátel zesnulého z dalších pražských divadel i kolegů, kteří s ním hráli v televizních seriálech.

Promluvil Lustig i Janžurová

V úvodních smutečních projevech na něj vzpomněli ředitel Národního divadla Ondřej Černý, Iva Janžurová a jeho kamarád Arnošt Lustig. "Loučíme se s velkým českým hercem, s jedním z těch posledních hereckých bardů, kteří si dokázali bezpodmínečně získat srdce diváků - svým hereckým umem i svou oddaností k herecké profesi," řekl Černý zaplněnému hledišti.

S emotivní vzpomínkou vystoupila herečka Iva Janžurová. "Pokud nás někdy něčím rozčaroval, máme dnes příležitost mu to odpustit," uvedla s poukazem, že minulý společenský systém mnohdy zneužíval divadlo a veškeré umělecké disciplíny jako pole své direktivní politické propagace. "Josef Vinklář nabízel zdvořilost a gentlemanství, byl pokorný před textem, respektoval režiséry a publikum byla pro něj modla nejpřednější. Šetřit se neuměl - herectví mu bylo celoživotní vášní," dodala.

"Můj kamarád držel slovo, vařil, jedl a hostil lidi rád, chyby pokládal za dětské nemoci. Výrazem jeho českého furiantství bylo, že nedělal, co mu radili lékaři, ale to, co mu velelo srdce," uvedl spisovatel a publicista Arnošt Lustig.

Při pietním obřadu zazněly především lidové písně, které Josef Vinklář miloval, ale i píseň Hříšní lidé z populárního televizního seriálu v jeho osobním podání a Kamarádi od Jiřího Suchého. Přítomní zhlédli videoukázku z představení Naši furianti, kde Vinklář v roli dědečka Dubského zpívá píseň Znám já jeden krásný zámek. Závěr patřil melodii z filmu Vratné lahve Jana a Zdeňka Svěrákových.

Vinklář měl dvojí datum narození
Úmrtí herce Josefa Vinkláře vyvolalo pozoruhodnou diskusi o datu jeho narození. Zatímco Právo uvedlo, že se narodil 10. listopadu 1930, většina ostatních médií 14. listopadu. První datum uvádí Český biografický slovník i kniha Národní divadlo a jeho předchůdci, druhý uvedla ČTK údajně podle Národního divadla.
21.9. 2007 03:11

PRAHA - "V pracovní smlouvě i v křestním listě měl pan Vinklář napsáno datum 14. listopadu, proto Národní divadlo pracuje s tímto datem a uvede toto datum i na smutečním oznámení," řekl včera na dotaz Práva tiskový mluvčí činohry ND Tomáš Staněk, který ale zároveň připustil, že Josef Vinklář často hovořil o tom, že se ve skutečnosti narodil 10. listopadu.

Ve své vzpomínkové knize Pokus o kus pravdy to Vinklář vysvětlil takto: "Narodil jsem se v Podůlší roku 1930. Čtrnáctého listopadu, což je omyl z omylů nepřehlédnutelných. Přestože mám všechny dokumenty právě na toto datum, ve skutečnosti jsem narozen desátého, ale nemohu s tím nic dělat. Pan farář vystavoval v roce 1946 mně a mému bratrovi duplikáty rodných listů a přehodil data. Dej mu Pánbůh lehké odpočinutí. Bratr se narodil 14. prosince a já 10. listopadu."

Tak se stalo, že i v oficiálních materiálech, jako jsou slovníky a encyklopedie, existuje u Josefa Vinkláře dvojí datum narození. Sám herec historku o popleteném datu narození dával rád k lepšímu.

Radmila Hrdinová, Právo;
převzato z iDNES.cz

Vinkláře proslavila televize, víc miloval divadlo
19. září 2007 6:48

Jako dítě působil Josef Vinklář v Dismanově dětském sboru. Jeho divadelní kariéru však nastartoval až záskok za nemocného herce v inscenaci Cirkus plechový tehdejšího Divadla Satiry. Krátce poté dostal nabídku od Jana Wericha a stal se hercem jejich společného divadla s Jiřím Voskovcem.

Ještě než přestoupil do Realistického divadla, kde potom zůstal 33 sezon, odešel na dva roky do Pardubic. Nakonec začátkem osmdesátých let zakotvil v pražském Národním divadle, kde dnes patří k oporám činohry.

Na jevišti byl Romeem, králem Learem i Švandou ze Strakonického dudáka, řadu rolí však ztvárnil i ve filmu a v televizi - ve snímcích Pod jezevčí skálou, Koncert na konci léta nebo Princezna se zlatou hvězdou a v seriálech Hříšní lidé města pražského, Sanitka či v nedávno s úspěchem reprízované Nemocnici na kraji města.

Od pondělí se bude na televizní obrazovce objevovat v jejím pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.

Doktor Cvach z Nemocnice na kraji města je jednou z vašich nejznámějších rolí. Řada lidí si vás dokonce spojuje jen s ní. Nevadí vám to?
Nevadí, protože role Cvacha byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo, že scenárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka - kripla, který jiným lidem otravuje život a brání jim v hezkém životě nebo práci a který četl úplně zbytečné knížky, protože z nich nikdy nic nepochopil.

Jaký bude Cvach po dvaceti letech?
V žádném případě jsem nechtěl, aby došlo k mechanickému nebo prvoplánovému mostu s minulostí. Naštěstí tohle nechtěl ani autor předlohy, ani režisér. Cvacha si vyberou jako ředitele zprivatizované nemocnice. Jenže on pochopí, že na to nemá, a rozhodne se odejít. Řekne svému největšímu nepříteli a člověku, kterému v životě nejvíc ublížil: Já jsem vždycky věděl, že jste lepší doktor než já. Ale o životě a lidech toho víte míň než já.

Mohl jste se tedy podílet na obrazu „nového“ Cvacha i vy?
Nikoli literárně, protože seriál byl už napsaný. Ale o mnoha věcech jsem se mohl dohadovat s režisérem Bočanem, který na moje připomínky slyšel.

To byl důvod, proč jste na další díly Nemocnice kývl?
Také proto, že jsem se chtěl potkat s lidmi, kteří tam hrají. Jsou to báječní herci a dobří lidé, při natáčení jsem s nimi prožil kus života. Řada z nich byli velcí kamarádi a já jsem to s nimi chtěl zkusit znovu.

Hrál jste přes osmdesát televizních a filmových rolí. Kterou z nich máte nejraději?
Poctivé by bylo říct, že vždycky asi tu poslední, protože právě s ní prožíváte ten poslední díl zamilovanosti. Karel Höger říkal, že si zahrál stovky rolí, ale jen jednou Bedřicha Smetanu. Já měl zase štěstí, že jsem hrál Antonína Dvořáka, navíc pod režií Františka Vláčila. A myslel jsem si, že mě nikdy nic krásnějšího nepotká. Stejný pocit jsem měl na divadle, když jsem si po boku Josefa Somra zahrál krále Leara. Ale jak říká Luis Bunuel, tak v životě často rozhoduje náhoda, dokáže ho otočit o 360 stupňů. A tak jsem se teď najednou setkal s Beckettem.

Byl jste na tohle setkání připraven?
Dost jsem o Beckettovi věděl, četl jsem všechny jeho hry. Ale to byla znalost jen povrchní. Když mi pak šéf činohry Michal Dočekal řekl, že budu hrát v Poslední pásce, začal jsem se tímhle spisovatelským géniem zabývat mnohem víc. Myslím, že Krapp v Poslední pásce je nejtěžší role, kterou jsem kdy dělal.

Tvrdíte, že váš život ovlivňovaly náhody. Která pro vás měla nejdůležitější vliv?
Často jsem chodil do Divadla Satiry, kde byl ředitelem Oldřich Lipský a hlavním hercem Lubomír Lipský. Znali mě z hlediště a jednou, když onemocněl herec Ladislav Rychman, nechali mě zaskočit v představení Cirkus plechový. V příští hře, kterou napsal Josef Kainar, pro mě už měli roli. Na tohle představení se přijel podívat Jan Werich a královsky se bavil. Já pak od něj asi za měsíc dostal nabídku do nově otevřeného Divadla Voskovce a Wericha. Bylo mi šestnáct a šel jsem. To byla náhoda i velké štěstí.

Jací byli Voskovec s Werichem?
Měli na mě velký vliv. Werich mi třeba jednou zakázal filmovat. Měl jsem hrát hlavní roli a on říkal: To si musíš rozhodnout, jestli chceš dělat v divadle, nebo filmovat. Voskovec mi to rozmluvil, Werich mi to zakázal. A já jsem mu za to dodnes vděčný.

Ale pak jste Wericha opustil.
To bylo v roce 1948, když Voskovec odcházel do Paříže jako stálý zástupce UNESCO. Werich divadlo rozpustil a chystal se do Karlína. Já s Lubou Hermanovou jsme dostali nabídku, abychom šli s ním. Rozhodl jsem se, že to neudělám, přestože se na mě tehdy Werich zlobil. Šel jsem do Pardubic a po dvou letech do Realistického divadla. Na třiatřicet let a tři měsíce.

V osobním životě jste zvolil samotu. Připomínáte mi tím vaši poslední roli - také hlavní postava Poslední pásky, Krapp, stojí na jevišti sama. Co ještě máte společného?
Krapp má cosi společného s každým člověkem, který se o něco pokouší, ke kterému patří všechny lidské chyby i pochybnosti. Obdivuji na něm sžíravou a sebezničující pravdivost, s jakou o sobě hovoří, současně je co nejkritičtější. Beckett vybere ze života devětašedesátiletého člověka jeden jediný zážitek - to, že položil hlavu na prsa krásné mladé ženy, že se jí rukou dotkl a že spolu, unášeni na loďce, prožili něco krásného. Je to pro něho světýlko v tunelu. Má jediný, nádherný zážitek z lásky.
Víte, já jsem si samotu zvolil, protože nejsem moc nadaný žít s někým, přestože mám lidi hrozně rád. Žiji v samotě, ale sám nejsem - mám děti i vnuky.

Jste vidět v televizi, ve filmu, v divadle. Co byste nedokázal opustit?
Divadlo. To, co umíme, jsme se naučili v divadle. Všechny „přidružené výroby“, jako je televize, rozhlas nebo film, využívají, co se tam herci naučili. A pak, divadlo je nejtěžší... a nejkrásnější.
převzato z iDNES.cz


Beckettovo sólo pro Josefa Vinkláře
16. října 2003 9:52
Dramatický monolog Samuela Becketta Poslední páska, který je prvním společným projektem opery a činohry Národního divadla, bude mít premiéru dnes na jevišti historické budovy. Půjde vlastně o dvojí provedení téže hry - protagonistou první části večera bude Josef Vinklář, poté ho vystřídá barytonista Ivan Kusnjer, který přednese hudební zpracování Beckettova textu z pera rumunského skladatele Marcela Mihaloviciho.

Hru Poslední páska, v níž neúspěšný stárnoucí spisovatel Krapp bilancuje svůj život s pomocí deníkových záznamů namluvených na magnetofon, psal Beckett roku 1958, tedy v době, kdy byl na vrcholu sil a měl za sebou tři velké romány, jakož i hru Čekání na Godota. Jde o dílo plné sebeironie a černého humoru. "Je zjevně nejautobiografičtější ze všech Beckettových her," podotýká šéf činohry a zároveň režisér inscenace Michal Dočekal.

Zatímco Beckett patří k nejproslulejším dramatikům 20. století, skladatel Mihalovici, který zemřel roku 1985, není zdaleka tolik znám. Ve 20. a 30. letech minulého století byl nicméně spoluzakladatelem pařížského spolku pro soudobou hudbu Le Triton, jehož členy byli například Sergej Prokofjev nebo Bohuslav Martinů, s nímž se Mihalovici přátelil. Miniopera Krapp ou La derniere bande, určená původně pro rozhlas, měla světovou premiéru na jevišti v únoru 1961 v Bielefeldu. Poslech starého magnetofonového pásku jako forma utkvělé představy poskytl skladateli východisko pro různé pěvecko-herecké techniky za doprovodu klasického orchestru s posílenou bicí sekcí.

"Práce mne bavila, ale byly chvíle, kdy jsem ji chtěl složit. Něco tak těžkého jsem dosud nedělal. Ke kombinaci zpěvu a mluvy totiž přistupuje ještě práce s magnetofonem a všechno se musí stihnout," přiznává Ivan Kusnjer, který nicméně celý projekt sám inicioval. "Po zkušenosti z interpretace Osmi písní pro šíleného krále od Petera Maxwella Davise jsem měl chuť pustit se do něčeho podobného a někdejší dramaturg Jan Dehner mě upozornil na Beckettův text," vysvětluje pěvec.

Pro herce Josefa Vinkláře byla celá příprava inscenace především poznáním. "Poznal jsem Becketta, přestože jsem toho od něj už spoustu viděl, poznal jsem inscenaci svého šéfa a také práci operního pěvce - tu bych sám asi nikdy dělat nemohl," říká. Spisovatel Krapp bude podle něj dvojjediná osobnost. "Šlo nám o to, aby se prostě nehrála jen činohra vedle opery, ale aby se obě postavy z obou částí prolnuly," zdůrazňuje Vinklář. Český překlad hry pořídil František Vrba, libreto opery přeložil dirigent inscenace Přemysl Charvát. Po premiéře budou následovat reprízy 19. a 21. října, další tři představení se uskuteční v lednu.
převzato z iDNES.CZ


Oslavenec Vinklář dostal pěvce v krabici
15. listopadu 2005 12:49
Herec Josef Vinklář oslavoval pětasedmdesátku. K narozeninám dostal od Národního divadla výstavu fotografií z jeho rolí. Pogratulovat mu přišla Jiřina Bohdalová či ředitel ND Daniel Dvořák.

"Je to neuvěřitelná pětasedmdesátka. Už proto, že neustále srší energií," řekl o jubilantovi ředitel Národního divadla Daniel Dvořák a popřál mu, aby ho krásné role potkávaly i nadále.

"Je v tom rakev nebo ženská," hádali přítomní, když se za oponou objevila obrovská krabice převázaná stuhou. Z ní ale k překvapení všech vyskočil operní pěvec Ivan Kusnjer, který Vinklářovi zazpíval jeho oblíbené moravské písničky.

Dalším gratulantem byl šéf činohry Michal Dočekal. "Poznali jsme ho jako milovníka výtvarného umění. Proto jsme mu sehnali sérii leptů od významného irského grafika Jamese Jamesona," řekl, když mu předával láhev kvalitní whisky. Se zdravicí vystoupili Vinklářovi kolegové Taťána Medvecká a Bronislav Poloczek.

Jubilant poděkoval za vlídné zacházení všem, kteří se podílejí na zázraku zvaném divadlo. "Jsem životu i osudu vděčný, že mohu být pod krásnou střechou Národního divadla v Praze," uvedl.

Komorní výstava ve foyeru Divadla Kolowrat obsahuje vedle snímků z rodinného archivu fotografie z inscenací, v nichž Josef Vinklář od roku 1983 na české první scéně hrál.

Předtím byl 33 let členem Realistického divadla na Smíchově. Po válce začínal v Divadle satiry a v letech 1946 až 1948 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Vloni vydal rozšířenou verzi svých vzpomínek nazvaných Pokus o kus pravdy.

Ani v den jubilea si neodpočinul - večer ho čekala ve "zlaté kapličce" role dědečka Dubského ve Stroupežnického Našich furiantech.
převzato z iDNES.CZ


Vinklář: I doktor Cvach se může polepšit
16. ledna 2003 13:57
V televizi zanedlouho znovu ožije vysmívaná postava doktora Cvacha v pokračování seriálu Nemocnice na kraji města. "Zůstane za ním určité tajemství," říká představitel této role Josef Vinklář. Přiznává, že seriály nijak zvlášť nemiluje, ale ani se jim nevyhýbá.

Ve veřejnosti jste znám především jako představitel záporných rolí. Jak jste k tomu přišel?
Budu vás muset zklamat. Vím, že v obecném povědomí to lidi takhle berou. Pokud jde o filmy a televizní inscenace, jsou to většinou role záporné. Ale když se k tomu připočtou divadelní postavy, vyjde to půl na půl. Je to jako v životě. Člověk není jenom hodný, nebo jenom parchant.

Málo platné, každý si vás spojuje s neschopným, ale chorobně ambiciózním doktorem Cvachem z Nemocnice na kraji města.
A já vám proti této roli postavím Ticháčka ze seriálu Byl jednou jeden dům. Ticháčkova finta: levá, levá, pravá. Báječný chlap.

Řeknu třeba mazaný taxikář z Chalupářů.
Já namítnu ředitel ze Sanitky. Spravedlivý šéf.

Jediné vaše hostování ve vinohradském divadle: další velká záporná role v Návštěvě staré dámy.
A já odpovím, že inspektor Bouše z Hříšných lidí města pražského byl nesmírně slušný člověk. Lidé si neuvědomují, že tohle všechno patří k jednomu herci, protože ty záporné postavy se zřejmě lépe pamatují.

Hrají se také lépe?
Nenajdete nikoho, kdo by hrál radši Othella než Jaga. Jago je bohatší, složitější role. Mám na to takovou legrační teorii. Jenom kladné není nic. I světlo se skládá z kladného a záporného pólu.

Měl jste chuť jít do natáčení nových dílů Nemocnice, i když jste si s doktorem Cvachem v minulosti tolik užil?
Od začátku jsem říkal, že pokud ten Cvach bude prvoplánově vystupovat jako náměstek ministra, nebo dokonce ministr, nepůjdu do toho. Napadlo mě: Co kdyby Cvach přišel na to, že je blbej, profesně na to nemá a všechny ty knížky četl úplně zbytečně? Režiséru Bočanovi a autorovi se to zdálo zajímavé a ve scénáři se to nějak odrazilo. Možná, že to bude pro diváky překvapivé.

Proboha, chcete snad říci, že se z Cvacha stane kladný hrdina?
To ne! Ten člověk je neschopný, ale má věcně pravdu a pojmenuje ji. Ostatní v tu chvíli nevěří, že tu pravdu opravdu má. Odejde a zůstane za ním takový otazník, tajemství. A to by mohlo být to nejzajímavější. Navíc se v seriálu objevují nové postavy v podání Martina Dejdara, Báry Hrzánové, Saši Rašilova, které budou oživením.

Má pro vás televizní seriál nějaké zvláštní kouzlo?
Ne, protože je to rasovina. Je za to víc peněz, ale hlavně proto, že se taky natáčí víc hodin než při inscenaci. Dělá se dvanáct hodin denně.

Ale čeští diváci seriály milují.
Nejen oni. V Maďarsku a Jugoslávii se Nemocnice vysílala čtyřikrát nebo pětkrát. A v Německu to bylo ještě větší bláznění, posedmé to šlo v nejméně vhodnou dobu, ve dvě odpoledne, a mělo to asi dvaaosmdesátiprocentní sledovanost. Vím, že Němci se na pokračování Nemocnice těší snad víc než my.

Manželství? Nic pro mne

Člověka napadne otázka: Jaký jste ve skutečnosti? Máte zvláštní, nevyzpytatelné oči. Jaké máte o sobě mínění?
Myslím si, že jsem člověk, který v životě poctivě pracoval. A protože jsem byl kluk z vesnice, měl jsem touhu něco dokázat sobě i ostatním. Nejdřív jsem to zkoušel ve sportu. Jako fotbalový žák jsem kopal za výběr Čech proti Moravě. A vyhráli jsme. V sedmnácti jsem hrál za STK Smíchov druhou hokejovou ligu. Konec tomu udělal v šestačtyřicátém roce Jiří Voskovec, který mi řekl, abych se rozhodl, jestli chci sportovat, nebo hrát divadlo.

Měl jste jasno?
Ano, chtěl jsem být hercem, ale ne průměrným. To je v umění jedno z největších neštěstí. Člověk sice ví, že není podprůměrný, ale současně je nešťastný, že není nadprůměrný. Je to skoro stejné jako polopravda: ta je někdy horší než lež. Vždycky jsem věděl, že pokud nedosáhnu úrovně kolegů Racka, Munzara, Brabce nebo Cupáka, což jsou moji vrstevníci, bude to špatně. Nechci posuzovat, jestli se mi to podařilo, ale snažil jsem se o to.

Jste velký egoista?
Myslím, že ne, ale musel byste se zeptat jiných. Nikdy mě nenapadlo, abych vrátil malou roli, v níž takzvaně sloužíte.

A v soukromém životě?
To je jiné. V určitou chvíli jsem pochopil, že nejsem ideální člověk pro manželství, a dobrovolně jsem zvolil samotu. Zdůrazňuji, že mluvím o manželství, ne o rodině. Se svými syny a vnoučaty mám krásný vztah, trávíme společně prázdniny, tam jsem zcela zbaven jakéhokoli egoismu. Jedním z důvodů, proč stále pracuju, je, že to rodina potřebuje.

Prožil jste dvě manželství, s herečkami Janou Dítětovou a Ivankou Devátou. Obě se rozpadla údajně z vaší viny. Je to pravda?
Žádné manželství se nerozešlo pouze z viny jednoho člověka. Na to musí být dva. Já jsem jenom cítil větší díl viny. Prostě neumím žít s přistřiženými křídly, ztrátu svobody snáším velmi těžce. Jana Dítětová byla skvělá herečka a vynikající člověk. Ivanka Devátá skvělá máma i manželka, ale profesní vývoj jsme měli nerovnoměrný. Teď je úspěšná spisovatelka. Ale každý máme jiný pohled na svět. Víte, co je zajímavé? Nikdy jsem sám v sobě nerozřešil dilema, jestli vztah se ženou je pro mě hodnotnější než kamarádi. Bez kamarádů neumím žít.

Vím, že máte mnoho přátel mezi malíři, spisovateli nebo lékaři, ale přátelíte se také například s hokejovým trenérem Ivanem Hlinkou...
Ano, byl jedním z těch, kteří se mi při povodních ozvali. Volal až z Omsku, kde trénuje, jestli nepotřebuju peníze. Nepotřeboval jsem.

Proč vstoupil do KSČ?

Jedním z vašich prvních velkých přátel byl hned po válce Pavel Kohout. Trvá to přátelství, i když byl Kohout mezitím v exilu a nekomunikovali jste?
Hrál jsem v jeho divadelních hrách a filmech, v mládí jsme byli stejní svazáci, měli jsme stejné názory, dělali stejné chyby. Přátelství trvá, ale prožilo si jedno škobrtnutí. Nechci to rozebírat, protože Pavel o tom taky nemluví. On o mě něco řekl, já o něm taky, nějakou dobu jsme spolu nemluvili. Já jsem dlouho nevěděl, že byl k emigraci donucen.

Jak jste se usmířili?
Zásluhou Vlasty Chramostové, Standy Miloty a Arnošta Lustiga. Říkali: Vy volové, byli jste jako pokrevní bráchové, a teď spolu nebudete mluvit? Každý z nás udělal jeden krok, takže je to v pořádku. Už několik let spolu trávíme silvestra a teď hraju v jeho novém filmu. To je zcela mimořádný spisovatel, počet jeho her a románů vydaných v zahraničí je srovnatelný s tvorbou Karla Čapka.

Ovlivnil Pavel Kohout váš vstup, jako sedmnáctiletého kluka, do KSČ?
Ne, v tom byl vliv mého otce, on dokonce zařídil, že mě přijali před dovršením osmnáctého roku. Mě ani na chvilku nenapadlo, že bych to neudělal, protože jsem si ho bezmezně vážil. Byl to nejlepší člověk, jakého jsem poznal. Když jsem v osmašedesátém z KSČ vystoupil a posléze byl s Jiřím Adamírou nařčen z rozbití Realistického divadla a vyloučen, můj problém byl, jak to řeknu otci. Věděl jsem, že to bude považovat za zradu.

A považoval?
Řekl mi, že jsem udělal velkou chybu. V tom jsme se nikdy neshodli, ale když jsem pak nějakou dobu nesměl hrát ve filmu, televizi a rozhlase, povídal, chudák malá, že jestli se tak ke mně budou chovat i nadále, vystoupí i on. Dělal jsem si legraci, že to by se Kominterna určitě otřásla v základech, ale on to myslel opravdově.

V divadelních začátcích jste hrál u Voskovce a Wericha. Jaký vás ovlivnili?
Werich se přátelil s mým otcem, který mu jako zedník opravoval dům na Kampě. Vyprávěl mu o Americe, otec jemu o koncentráku. Voskovec a Werich na mě působili takříkajíc pedagogicko-ředitelsko-otcovsky, protože sami syna neměli. Chovali se ke mně nádherně. Zajímavé je, že se o nich hovoří málem jako o jednobuněčných dvojčatech, ale ve skutečnosti byl každý úplně jiný.

O Voskovcovi v poválečném období se toho ví mnohem méně než o Werichovi. Po osmačtyřicátém roce zůstal na Západě a nikdy se nevrátil. Sledoval jste jeho život?
Byl to neobyčejně jemný, tolerantní a vzdělaný člověk. Jeho životem po odchodu z republiky jsem se zabýval ze všech dostupných pramenů. Vím, jak ho mrzelo, že se v Americe víc neprosadil. Chtěl režírovat, ale k režii se nedostal. Přitom to uměl skvěle, což jsem na vlastní kůži zažil. Chtěl učit, ale ani to mu nebylo dopřáno. Ale říkal, že to všechno mu nahradil fakt, že žil ve svobodné zemi.

Je zajímavé, že jste se jako herec vyučil v autorském divadle, ale pak jste celý život působil v kamenných divadlech, v Realistickém a Národním. Proč? Považujete se za herce rozmáchlých gest?
Ani bych neřekl, i když v Národním divadle musíte hrát tak, aby vaše gesto viděli i na poslední galerii. Nevím, jestli bych uměl hrát v Činoherním klubu nebo v Divadle Na zábradlí, protože jsem to nezkusil. Teď dělám jeden pořad ve Viole a jeden v Lyře Pragensis. Je to pro mě nový a ohromně zajímavý svět, jiné divadlo, důvěrné, intimní. Ani Realistické divadlo nebyl nijak velký barák. A přestože nabídky přišly, neměl jsem důvod ho opouštět, protože do padesáti let jsem si zahrál všechno, co si herec může do padesáti zahrát.

Nabídce z Národního divadla jste ovšem neodolal.
Národní divadlo mě zajímalo, pokud zaručovalo perspektivu. Podle stávajícího statutu jsem hostoval ve třech hrách, a když se pak rozhodovalo o trvalém angažmá, nějaký blbeček prohlásil, že herec vyloučený z KSČ prý nesmí dělat na státní scéně. Ale já jsem se tam necpal! Pak se vysvětlilo, že žádné takové usnesení neexistuje, že si to vymyslela nějaká okresní partajní instruktorka.

Zažil jsem požár i povodeň

Jako malý chlapec jste byl svědkem toho, jak vám shořela rodná chalupa. Bylo to horší než loňská povodeň?
Zážitek z dětství byl o to horší, že mně bylo pět let. Pamatuji si všechno do detailu. Stalo se to ve čtvrt na jedenáct v noci. Otec nejdřív zachránil domácí zvířata a pak, když viděl, že máma není s námi, ale pomáhá jemu, si vzpomněl, že v posteli jsou ještě dva kluci, já a brácha. Přespali jsme u sousedů a ráno jsme odjeli žít do Prahy, kde rodiče nikdy předtím nebyli.

Ví se o vás, že máte silný citový vztah ke Kampě, kde už téměř devatenáct let žijete. Při povodni sahala Vltava těsně pod okna vašeho bytu v prvním poschodí a ještě dnes je z obnaženého zdiva v přízemí cítit vlhkost. Měl jste strach, že voda váš byt pohltí a zase nebudete mít kde bydlet?
Tenhle druh strachu jsem neměl. Ale obával jsem se o obrázky, které jsou krásné a které sbírám celý život. Neumím si bez nich představit den. Nejde o to, že bych přišel o majetek, ale ty obrázky by už nebyly, nikdo nikdy by se na ně nemohl dívat. Naštěstí se jim nic nestalo. To paní Medě Mládkové, která bydlí ob barák a měla úplně zničený byt, uplavalo po Vltavě šest nebo sedm překrásných obrazů od Koláře.

Kolik chybělo ve vašem případě?
Voda stoupla do výšky dva metry devadesát šest centimetrů, chybělo asi dvacet centimetrů a měl bych ji v bytě. Mé potíže spočívaly pouze v tom, že při rekonstrukci elektrického vedení jsem nějakou dobu nemohl svítit a topit, takže jsem se učil roli při svíčkách. Ale to je vlastně legrační ve srovnání s lidmi, kteří nemají střechu nad hlavou a ani peřinu. Jedné paní v bývalé Werichově vile zbylo jen sako, kalhoty a tenisky.

Má Kampa z povodňových dnů nějaké své hrdiny?
Má bezejmenné hrdiny, které ovšem dobře znám podle jmen, protože tu žijí. Společně se ráno někde najedli a pak celý den nepředstavitelně dřeli.

Nebyl by to námět na film?
Velká témata potřebují časový odstup. Myslím si, že takový scénář vznikne, ale chce to čas. A taky někoho, kdo to bude umět napsat. Patřil by tam příběh o starém pánovi, jemuž zbyl jen vařič. Když se ho novinář zeptal, co bude dělat, odpověděl: Já nevím, snad budu čekat, až tu zmrznu. To je hrozné.

Chtěl byste si v takovém filmu zahrát?
Ne, protože jsem byl postižen jen částečně, a hlavně jsem nepatřil k aktivním účastníkům odstraňování následků. Byly prázdniny, s jedním synem jsem přežíval na chalupě a druhý mi podával telefonické zprávy. Já už manuální práci jaksi nezastanu.
převzato z iDNES.cz


Deset cigaret denně je jako nic, říkal Vinklář

20. září 2007 11:22
"Velice mě překvapilo, že tak najednou odešel. Byl s divadlem tolik srostlý, až se zdálo, že se jeho život bude pořád prodlužovat, aby mohl hrát," vzpomíná herečka Iva Janžurová na svého kolegu z Národního divadla, Josefa Vinkláře.

Partnery na prknech zlaté kapličky byli dvacet let. "Byl to člověk, který tak příkladně miloval divadlo, že by to stačilo pro dvacet mladých herců," řekla Janžurová.

Mluvil pan Vinklář v divadle o své nemoci - rakovině plic?
Se mnou ne. Dozvěděla jsem se o tom teprve letos v květnu, když přišel náš šéf Dočekal a řekl, že se jde rozloučit s panem Vinklářem a že Naši furianti, které jsme ten den hráli, byla jeho poslední role, protože ho čeká operace. Vyrazilo mi to dech.

Jak se na něm jeho těžká nemoc projevovala?
Měl trošku nezdravou barvu, ale jinak byl pořád velmi aktivní, plánoval další práci. Tak jsem si myslela, že se uzdravil... Ale vzpomínám, jak jsem se ho letos na jaře zeptala: Pepíčku, kdy spolu zase budeme něco zkoušet? On jen tak neurčitě pokrčil rameny.

Kouřil hodně?
Myslím, že hodně. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale on vždycky říkal, že deset cigaret je jako nic. A že mu prý známý doktor řekl, že v jeho věku by mělo horší následky skončit s kouřením než v tom pokračovat. Kouřil přitom víc než deset denně, byly to jen výmluvy.

Je tento zlozvyk mezi herci rozšířený?
Musím přiznat, že v Národním se kouří hodně. Místnosti, kde není zákaz kouření, jsou zahulené a zdá se, že úmrtí našich kolegů nemají vůbec žádný varovný účinek. Místo toho se vedou silácké řeči typu "na něco umřít musím".

Je herectví z hlediska kouření rizikovým povoláním?
Ještě než jsem s kouřením přestala, jsem si myslela, že to k profesi patří a že to potřebuju. Řeší se tím stres, problémy... Kdykoli něco zkoušíme nebo točíme, odbíhají všichni o přestávkách na cigaretu. Když jsem kouřit přestala, zjistila jsem, že to není nic jiného než zlozvyk. Abych vyplnila prostoje, beru si dnes místo cigarety třeba háčkování.
převzato z iDNES.CZ