Jiří Zahajský

Herec Jiří Zahajský se vyučil soustružníkem, hrál s děčínskými ochotníky a když se z rozhlasu dozvěděl, že Emil František Burian hledá nové typy pro rozšíření svého souboru bylo o jeho kariéře rozhodnuto. I svůj soukromý život spojil J. Zahajský s kolegyněmi z oboru. Více než třicet let byla jeho životní partnerkou hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková, díky níž a jejímu politickému postoji se v období normalizace velké filmové a televizní role Zahajskému musely vyhnout. „Jsem ukázněný cholerik s vážným vztahem, který pramení z toho, že jsem sedlácká duše,“ říkal Zahajský a k otázkám, proč nepodepsal Chartu ani Antichartu, ale až o mnoho let později petici k propuštění Václava Havla a Několik vět dodával: „Já v životě nikdy nic nepodepsal a protože jsem nepodepsal ani to, ani to druhé, rozhodl jsem se, že něco podepsat musím!“ Bez mála tři desítky let trvající svazek přerušil r. 1997, kdy se po Zahajského boku začla objevovat herečka Jana Brejchová. Ta byla také Zahajskému v posledních letech, kdy onemocněl, silnou oporou. „Na životě mě nejvíce vzrušuje to, že má dvě tváře. Mám rád podzim pro jeho omamnou vůni, pro pro prudkou a neuvěřitelnou změnu, která se děje. Moc se proto těším na to, až budu dědek. Budu zapomínat a bude mi fajn,“ těšil se Zahajský na svůj podzim života. Osud jeho přání ale nevyslyšel. Jiří Zahajský podlehl rakovině prostaty ve věku 68 let.

Divadlo: Díky zkušenostem z ochotnického divadla byl Jiří Zahajský po talentovaných zkouškách přijat do Studia Emila Františka Buriana a po absolvování pražské Divadelní akademie muzických umění hrál čtyři sezony ve vinohradském Divadle československé armády. R. 1966 se Zahajský stal členem Divadla Za branou O. Krejči, kde se sice necítil plně vytížený, protože hrál jen malé nebo episodní role, přesto si tohoto pracovního poměru cenil. Jeho malých výkonů si všimla i francouzská kritika, když divadlo Za branou hostovalo r. 197o v Paříži a jeho ztvárnění němého Jegorušky v Ivanovovi bylo silně vyzdvihováno. Po nuceném zániku Krejčova divadla nastoupil Zahajský v r. 1972 do trvalého angažmá v Činoherním klubu Praha a této scéně po celý svůj umělecký život již natrvalo zůstal věrný. Zahajského herecký talent s náznakem neurčitého tajemství a s překvapivým smyslem pro grotesknost se tomto jevišti uplatnily v postavách z mnoha her klasického i novodobého repertoáru. Poslední velkou hereckou postavou na divadelním jevišti bylo jeho nastudování nerudného starce Kempa z Ortonova groteskního dramatu Jak se bavil pan Sloane. I když byl Zahajský hodně nemocný, nedokázal se svého milovaného divadla vzdát. Posledními rolemi se v jeho tolik milovaném Činoherním klubu proto staly role dědečka v dramatu Rodinná oslava a Jupiter v Molierově Amfitryon, jimiž se s divadelními prkny rozloučil.

Film a televize: Před kamerou se Zahajský objevoval od počátku 6o. let, i když většinou jen v epizodních nebo vedlejších rolí. Přestože ve své filmografii Zahajský neměl žádnou typickou titulní roli, jeho stopa nebude zapomenuta. I když byl J. Zahajský obsazován převážně do uniformovaných rolí nebo jako představitel rázných a otců od rodin s pevnou autoritou, mnoho lidem se při vyslovení jeho jména vybaví hlavně inspektor Trachta z detektivní cimrmanovské komedie Rozpuštěný a vypuštěný. Kromě této role stojí za připomínku také jeho gefrajtr Lorisch ve válečném dramatu Signum laudis nebo postava skelmistra v rodinné komedii Krakonoš a lyžníci. J. Zahajský měl před filmovou kamerou možnost zahrát si i skutečnou osobnost českých dějin, cestovatele Emila Holuba ve snímku Jára Cimrman ležící, spící; a před kamerou televizní dostal příležitost být Attilou, rozpínavým náčelníkem kmene Hunů v tragédii Gudrún. Soupis filmových i televizních rolí J. Zahajského zahrnuje také hry, inscenace, pohádky nebo seriály. Kromě 3o případů majora Zemana jsme Zahajského spatřili jako příručího Matěje v F.L. Věkovi nebo jako stranického funkcionáře v Inženýrské odysee. Největší a tím i nezapomenutelnou seriálovou roli přinesl J. Zahajskému Vorlíčkův rodinný seriál Křeček v noční košili, v němž ztvárnil otce rodiny Berkových. Díky režiséru Vladimíru Drhovi se Zahajský před kamerou několikrát potkal v rolích titulních nebo partnerských se svou manželkou, herečkou Janou Brejchovou. V mileneckém vztahu jsou spolu zachyceni ve snímku Gudrún nebo v televizní lovestory stárnoucích lidí Na krásné vyhlídce. „S Janou se mi výborně hraje, stejně tak, jako se mi s ní výborně žije,“ odpovídal Zahajský na četné dotazy, jaké to je, být s manželkou njenom doma, ale i v práci. J. Zahajský rád pracoval i na netradičních projektech. Zúčastnil se tak natáčení televizní opery La Contessina aneb …, v níž kupce Pancrazia jenom hrál, neboť pěvecký part připadl Ivanu Kusnjerovi. „Zpívám rád, ale operu mít nemusím, dokonce ani nezmám noty a opera mi nikdy nic neříkala a když mi z televize zavolali, zda-li bych nebyl ochoten účinkovat v komické opeře, řekl jsem si, proč ne? Tohle jsem ještě nedělal, tak proč to nezkusit? Mě vždycky vzrušuje, když dělám něco nového,“ sděloval Zahasjký své důvody, proč na realizaci televizní opery přistoupil. Naposledy se J. Zahajský před kamerou objevil v pohádce O malíři Adamovi. Charakteristický hlas Jiřího Zahajského byl slyšet nejenom z plátna nebo obrazovky, ale také z rozhlasových vln i z dabingových studií, kde namlouval například francouzského herce Phillippa Noireta nebo Anthonyho Hopkinse.
Divadlografie herecká (výběr): ? – Robert Merle: Vláda žen (Kallos); Maxim Gorkij: Letní hosté (Zimin); Jan Drda: Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (Honza Mračno); Leonid Leonov: Zlatý kočár (Maslov); Whilliam Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (Lucenzio); Ladislav Stroupežnický: Naši furianti (Václav); Michel de Ghelderode: Maškary z Ostende (Čert); Josef Topol: Slavík k večeři (Dlask); Alfred de Musset: Lorenzaccio (Petr Strozzi); Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba; Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (Jegoruška); Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (Medveděnko); 1972 – Piknik (Rozden); 1974 – Milan Calábek: Doktor Faust (Floryš); Jiří Mahen: Chroust (Johaník); 1975 - Anton Pavlovič Čechov: Racek (Medveděnko); Ivan Bukovčan: Než kohout zazpívá (Ondra); 1976 – Leonid Leonov: Vlk (Luka Sandukov); 1977 – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen (Mozgljakov); Leonid Andrejev: Ten, který dostává políčky (Pán); 1978 – Bertold Brecht: Krejcarová opera (Brown); Jaroslav Vostrý: Tři v tom (Zanni); 198o – Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Bouře (Váňa Kurdjaš); 1981 – Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (Havlitschek); Bohumil Hrabal: Něžný barbar (já); 1982 – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči (Švochněv); 1984 – Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les (Gennadij Nešťastlivec); 1985 - Anton Pavlovič Čechov & Bertold Brecht: Svatby (její manžel); 1987 – Alexandr Vampilov: Provinční anekdoty (Ugarov); 1988 – Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (Pavel Lebeděv); 1989 – Thomas Middleton & William Rowley: Pitvora (Vermandero); Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem angického krále (jan Dítě III.); 199o - Václav Havel: Žebrácká opera (William Peachum); 1991 – Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda (Jakub Eschenbacher); Lev Birinskij: Mumraj (Goldman); Euripides: Orestes (Tyndareos); 1992 – Jean Baptiste Moliere: Lakomec (pan Anselm); 1994 – Frank Wedekind: Lulu (Dr. Goll; Mr. Hopkins); Josef Štolba: Vodní družstvo (starosta Matěj Rachota); 1995 – Ladislav Smoček: Kosmické jaro (Bohumil); 1996 – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (Čebutykin; Ferapont); 1997 – Whilliam Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (šlechtic Vincentio); Václav Štech: Třetí zvonění (purkmistr Sadílek); 1999 – Carlo Goldoni: Letní byt (Fillippo); 2oo1 – Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (nerudný starec Kemp); 2oo6 – Mogens Rukov & Thomas Vinterberg: Rodinná oslava (dědeček); Jean Baptiste Moliere: Amfitryon (Jupiter); ...

Autor: řepešínský