Veronika Žilková

Jedna z nejpopulárnějších českých hereček současnosti, Veronika Žilková, pochází z umělecké rodiny. Jejím otcem byl známý hudební pedagog a flétnista Václav Žilka (1924-2007). Jako celá rodina, tak i Veronika se od dětství věnovala hudbě (hrála na flétnu), ale na rozdíl od svých dvou starších sourozenců, kteří jsou dnes profesionálními hudebníky, její cesta směřovala jinam. Po maturitě začala studovat psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studim přerušila po prvním semestru. V návaznosti na dětské zkušenosti ve folklórních souborech se chtěla věnovat lidovému tanci, ale nakonec nastoupila ke studiu herectví na DAMU, které dokončila v roce 1985.

Před filmovou kamerou stála Veronika Žilková poprvé v osmnácti letech, kdy se soubor Chorea Bohemica (v němž vystupovala) objevil ve filmu DÍVKA S MUŠLÍ (1980). Ještě jako adeptka herectví pak dostala velké příležitosti v několika filmech. Dceru hlavního hrdiny Evu ztvárnila ve smutné komedii SAMOROST (1983), známější je ale její hlavní role (po boku Jana Čenského) v komedii KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD (1982). Zajímavé možnosti jí pak přinesly životopisné filmy PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983) nebo LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986), v nichž ztvárnila postavy dcer J. A. Komenského a Leoše Janáčka. Od druhého ročníku na DAMU vystupovala také na divadelním jevišti a v Činoherním klubu hrála v představení Rodina Tótů.

Polovina osmdesátých let byla pro Veroniku Žilkovou náročná; jako nadějná herečka mladé generace dostávala četné nabídky, především z televize, hrála ve Vinohradském divadle, mezitím se ale také v roce 1984 poprvé provdala a následné mateřské povinnosti její pracovní vytížení značně eliminovaly. Z této doby si připomeňme její velkou roli vychovatelky Jany v seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984), jíž se uvedla do povědomí nejširší veřejnosti. V televizi, zvláště v pohádkách a inscenacích, pracovala poměrně často, znovu také v seriálech (DRUHÝ DECH, 1988), z filmových rolí stojí za zmínku Lori, osudová láska Karla Hynka Máchy, v životopisném snímku MÁG (1987). Divadelní angažmá v té době neměla stálé, ale pohostinsky vystupovala například v Rokoku nebo ve Viole, koncem osmdesátých let také absolvovala první rozvod a druhý sňatek.

Filmografie Veroniky Žilkové po roce 1989 je výčtem nepříliš zdařilých titulů tehdejší produkce, kvalitnější příležitosti dostávala znovu spíše v televizi, připomeňme například postavu vězeňské dozorkyně v seriálu PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU (1992), nadále hrála také v pohádkách a inscenacích. V polovině 90. let jí nakonec velkou a umělecky hodnotnou šanci poskytl znovu film – za svou kreaci umírající Marjánky v melodramatu ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (1996) získala Českého lva. Na stejnou cenu byla pak znovu nominována za hlavní ženskou roli v zajímavě pojatém filmu OTESÁNEK (2000). Mezitím si stále udržovala pozornost svými televizními vystoupeními a její stoupající popularita vyvrcholila hlavními rolemi v seriálech TO JSEM Z TOHO JELEN (2000) a ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA (2001), které však prošly obrazovkami bez většího zájmu diváků. Do přelomu tisíciletí spadá také začátek spolupráce s Richardem Genzerem a Michalem Suchánkem na pořadu TV Nova TELE TELE (2000-2007). Tento projekt po celou dobu svého několikaletého vysílání narážel na kontroverzní přijetí, měl řadu nadšených fanoušků i zarputilých odpůrců a přes jeho nevyváženou kvalitu mu nelze upřít vysokou sledovanost a také vítězství v kategorii Pořad roku v divácké anketě televize Nova. Veronika Žilková zde zastupovala ženský prvek a na pořadu se podílela i jako scénáristka. Její samostatný vlastní pořad PUSTIT ŽILOU (2008), prezentovaný televizí Prima, zdaleka takový úspěch neměl.

Před kamerou se Veronika Žilková stále objevuje hlavně v seriálech, a to jak na veřejnoprávní obrazovce, tak i v soukromých stanicích (SOUKROMÉ PASTI, 2008; VYPRÁVĚJ, 2009), oproti dřívějším letům se ale dnes věnuje více divadlu. Po působení na několika scénách zakotvila natrvalo v Činoherním klubu, kde účinkovala v představeních Třetí zvonění, Letní byt nebo Sex noci svatojánské, záznam hry Deskový statek pořídila i Česká televize. Pohostinsky vystupuje také na dalších pražských scénách, v muzikálu Ginger a Fred ji například mohli vidět diváci v Divadle Broadway. Velkou hereckou příležitostí byla hlavní role Adiny Mandlové ve hře Adina uváděné v letech 2007-2009 ve Vinohradském divadle; tomuto představení věnovala značnou pozornost i média, což bylo ale dáno i problematickým soukromím Veroniky Žilkové. Zajímavé možnosti jí poskytla i divadelní úprava slavného italského filmu Silnice (v níž hrála v Klicperově divadle v Hradci Králové) nebo oblíbená konverzační veselohra Kachna na pomerančích (pohostinské vystupování v pražském Divadle Palace).

Veronika Žilková je potřetí vdaná, s prvním manželem, nynějším reklamním režisérem Jiřím Hanychem, žila v letech 1984-1988, se svým druhým manželem Markem Navrátilem žila sedmnáct let (1988-2005). Po několikaletém vztahu se v roce 2008 potřetí provdala za herce Martina Stropnického (*1956). Jejich soukromý vztah a zvláště onemocnění a předčasné úmrtí mladšího z jejich dvou dětí je předmětem zájmu bulvárních médií mnohem více než jejich práce. Ze tří manželství má Veronika Žilková celkem čtyři děti, další dvě vychovává v pěstounské péči. Nejstarší dcera Agáta Hanychová (*1985) je modelkou a také příležitostnou herečkou.

Autor: argenson

Pochází z umělecké rodiny, její otec hudebník Václav Žilka je známý popagátor hry na flétnu mezi dětmi a mládeží. Pod jeho vlivem vystupovala v souboru Chorea Bohemica. Po studiu na DAMU hrála v ČK. Účinkovala v TV seriálech. Mimořádný ohlas zaznamenal její výkon ve filmu Zapomenuté světlo.
***
Otec, známý propagátor hry na flétnu mezi dětmi a mládeží Václav Žilka ji přivedl do souboru Chorea Bohemica. Po studiu na DAMU hrála v¦Činoherním klubu. Objevila se v¦sérii dívčích postav ve filmových komediích, zajímavé role měla ve dvou životopisných filmech LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986, režie: Jaromil Jireš) a MÁG. (1987, režie: František Vláčil). Její výkon ve filmu ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (1996) byl oceněn Českým lvem.