Viktor Maurer

ROZHOVOR S VIKTOREM MAUREREM
Viktora Maurera z televizních inscenací Krysy, Půl milionu za AIvara, Čas zakladatelů či Konec knihy VI., seriálů Pan Tau, Dobrodružství kriminalisti­ky, Inženýrská odysea či filmů Alfons Karásek v lázních nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Kdo by nepamatoval šarmantního vrchního z dnes již nesmrtelného Podskalského filmu Světáci. Nyní se Viktor Maurer věnuje svému koníčku - filmování. Vymyslel si cyklus toulek po Čechách nazvaný Čechy krásné, Čechy mé a točí pro radost svou i svých přátel.

JAK K HERECTVÍ PŘIŠEL
Maturoval na vyšší elektrotechnické průmyslovce. Stal se energetikem v elektrických podnicích.

„Ale táhlo mě to k divadlu. Centrem společenského a kulturního života byla za mého dětství na Spořilově sokolovna. Jako cvičenec jsem brzy odpadl - neměl jsem na tělovýchovu talent. Ale už jako dítě jsem hrál divadlo ve zdejším ochotnickém divadelním spolku. Uznání mých spolužáků, když jsem imitoval učitele či herce z oblíbených filmů, a úspěch v roli čerta v aktovce Kašpárek a čert, mi dodávaly sebevědomí. I když jsem roli moc neuměl, nakonec jsem mluvil i za ztrémovaného Kašpárka a vyšel jsem z představení jako hvězda. Sokolovna na Spořilově vlastně nastartovala moje herectví," směje se Viktor Maurer. ..Na filmy jsme chodili rovněž do sokolovny. U dveří promítacího sálu seděl policajt Ekl a střežil, aby do sálu nechodily děti na nepřístupné filmy. Sázeli jsme se: projdu - neprojdu. Mnohdy se nám ho podařilo oblafnout a měli jsme z toho velkou radost. I na střední škole jsem organizoval divadelní kroužek a také působil v loutkovém divadle v Janečkárně na Zelené lišce. Továrna postavila boudu pro 120 lidí a vybavila ji pro loutkové divadlo. Soboty a neděle patřily dětem. Vymyslel jsem kašpárka Javíka, neboť Janečkárna byla vlastně továrna JAWA, a na způsob Hurvínka jsme hráli hru nazvanou Javík mezi broučky," pokračuje Viktor Maurer.

V ochotnickém spolku Bozděch ve Vršovicích nejen hrál, ale stal se také režisérem. „Hráli jsme v sobotu, v neděli a v pondělí a prodávali vstupenky v rámci předplatného. Repertoár byl rozličný - od Hamleta až po operetky. Tenkrát se neko­nal fenomén zvaný televize, a tak jsme měli velkou návštěvnost. Zatímco v Bozděchu jsem se vyžíval, ve funkci energeti­ka nikoli," konstatuje.

S opravdovým divadlem začal v divadle D 34 Františka Emila Buriana, kde nejprve pracoval jako osvětlovač. „Později jsem se Burianovi svěřil. Že bych se chtěl stát hercem a požádal jsem ho, aby mě vyzkoušel, zda mám talent. Po dvou letech zakládal E. F. Burian studium při DÁMU a vzal mě," líčí herec. Byl studentem, ale zároveň v divadle svítil, DAMU absolvoval Viktor Maurer v roce 1961. Bylo mi už skoro třicet. Rodiče byli úžasní. Celou dobu mě živili a podporovali," vzpomíná.

OD DIVADLA K TELEVIZI
„Zahrál jsem si pár představení v Disku. Pak jsem požádal Jirku Suchého, se kterým jsem seděl v lavici ve škole na Spořilově, aby mě vzal do Semaforu. Hrál jsem v představeních Zuzana je sama doma nebo Taková ztráta krve," říká. Po roce zjistil, že ve spíše jazzovém Semaforu nemá coby činoherec co dělat. Toužil po Činohře s klasickým repertoárem, a proto přijal nabídku do Slováckého divadla v Uherském Hradišti „Do Hradiště přijel režíroval Krále Leara profesor Antonín Dvořák, děkan pražské DAMU. Pamatoval si mě z Disku a přidělil mi roli Šaška. Později se stal ředitelem divadla v Kladně a nabídl mi angažmá. V kladenském divadle jsem hrál pět sezón a odehrál řadu krásných rolí. Jednou jsem potkal bývalou kolegyni Janu Tomečkovou, která hrála v Divadle Jiřího Wolkera, a dobíral jsem si ji, proč mě nevezmou k nim. Zavolej šéfovi, odpověděla mi. Zavolal jsem, on se na mě přijel podívat do Kladna a nabídl mi angažmá. U „Wolkerů" jsem se otřískal, hrál jsem všechno a musel jsem tam i zpívat. V roce 1968 se stal profesor Dvořák šéfem literárně dramatického vysílání v televizi a nabídl mi spolupráci," vypráví Viktor Maurer. A tak začal hrát v televizi, například v inscenaci Král Hamlet kejklíře s hady. Práce v televizi mi zabírala stále více času, a tak jsem od „Wolkerů" odešel na volnou nohu," pokračuje.

ZPÁTKY K DIVADLU
„Chtěl jsem se nejprve vrátit na Kladno, anebo provozovat kino na Václavském náměstí. Ale náhoda je náhoda. Na filmo­vém festivalu v Karlových Varech jsem se setkal s ředitelem Městských divadel pražských Lubomírem Poživilem. Mimochodem mi nabídl angažmá. Přijal jsem. Pak jsem chodil po Varech a štípal se, jestli se mi to nezdá. Jsem členem pražských divadel ! ? A tak jsem se stal hercem jedné přední pražské scény, odkud jsem po deseti letech odcházel do důchodu. Z divadelních her rád vzpomínám na role Zajíčka v Lucerně, Vocílky ve Strakonickém dudákovi, Šťastlivce v Lese, Šaška v Králi Learovi, Veleby ve Veselých paničkách Windsorských, Tartuffa v Tartuffovi, Ragueneaua v Cyranovi z Bergeracu, Podkolesina v Ženitbě, Harpagona v Lakomci, La Rosiéra v Paragrafech na střeše či Cauchona ve Sv. Anně. „V roce 1985 jsem také hostoval v Národním divadle ve hře Život Galileiho," vypočítává. Kromě toho hrál v desítkách rolí v České televizi a také ve filmech.

HRAJU SI DÁL
Po operaci žaludku v nemocnici přemýšlel, co bude dělat dál. „Říkal jsem si: Hochu, už se na to vybodni. Divadla už bylo dost. Ale co budu v důchodu dělat? Ptal jsem se sám sebe," vzpomíná. Už v roce 1947 si koupil první kameru, osmimilimetrovou kameru Admiru. V té době hrál ochotnické divadlo a kamera mu připadala jako nezbytný doplněk. Nejvíce však točil rodiče. Do důchodu si koupil videokameru. „Napadlo mě natočit něco pro emigranty - Vltavu se vším, co k ní patří, to znamená hrady, zámky, polesí, louky, budovy hráze, přehrady. Vydal jsem se k pramenům Vltavy a postupoval po proudu až k jejímu soutoku s Labem. Například taxi člun z Yacht klubu v Braníku mě zavezl do osady Ztracenka u Štěchovic, kde dodnes sídli trampové. Pobýval tam kdysi i Jaroslav Mottl a Jaroslav Štercl. O archivní záběry řeky jsem požádal Karla Čáslavského. Namluvil jsem komentář, do úvodu zařadil verse Adolfa Heyduka a Vítězslava Nezvala a podbarvil hudbou Bedřicha Smetany a Georga Fridricha Händela. Vznikl z toho téměř dvouhodinový poeticky laděný film. Jako herec jsem byl interpretem, teď jsem tvůrcem. Je to nádhera. Umřít se mi vůbec nechce. A pak mi volali z archivu na Chodovci, že by měli zájem. Nejprve jsem se zdráhal, ale nakonec do archivu přišel a film pustil. Ohlasy předčily moje očekáváni," usmívá se.

Následoval cyklus toulek po Čechách s názvem Čechy krásné, Čechy mé. Paradoxem bylo, že tato známá píseň, která měla být úvodní melodií každého z dese­ti pokračování, nebyla na žádném nosiči. Nakonec ji nazpívaly děti od Františkánů od sv. Panny Marie Sněžné. Deset dílů trvalo pět let. „Kvůli herectví jsem prakticky nikde nebyl. Dal jsem si za úkol vše napravit a natočit všechny krásné kouty naší země. Filmoval jsem a zároveň si svoji zemi prohlížel. Jsem jejím nekonečným hledačem a obdivovatelem její krásy. Mám z natáčení krásné zážitky, současně jsem se i vzdělával. V kinosále Státního archivu na Chodovci se pak cyklus promítal. Lidem se to líbilo, mno­zí plakali. Jsem šťastný, že má práce má takovou odezvu," říká.

Zdokumentoval i svou hereckou činnost „Ne proto, abych se na sebe mohl dívat, ale jako památku na časy, které jsem prožil s divadlem a televizi. Vystupoval jsem v rolích malých, středních i velkých. Cením si toho, že jsem spolupracoval s mistry hereckého řemesla, jako byli Jan Pivec, Vítězslav Vejražka, František Filipovský, Martin Růžek, Karel Höger, Ladi­slav Pešek. Václav Voska či Dana Medřická. Má pouť divadlem skončila. Byla pracovitá, trnitá a také radostná. Byl jsem na ní upřímně Šťastný. Nejraději mám tři české hry: Strakonického dudáka. Naše furianty a Lucernu. Jsou to hry o české zemi, o české krvi, o domově, o mamince a také o české hrdosti a české nepoddajnosti. A kdybych se znovu narodil, chtěl bych být znovu Čechem - a českým hercem," vyznává Viktor Maurer.


ZDROJ: Helena Glezgová a Jarmila Sírová, duben 2006, "Tučňák

DIVADELNÍ ROLE VIKTORA MAURERA:

Státní závěrečná zkouška na Divadelní fakultě AMU v Praze - obor HERECTVÍ - 1961

Chronologické seřazení divadelních rolí.


STUDIO EMILA FRANTIŠKA BURIANA 1957 - 1959

Nápoj lásky - voják
Opera z pouti
Žebrácká opera - žebrák
Dobrý voják Švejk - voják a pasák
Milování s překážkami - Faccendo - Musicus
Mezi životem a hrou - divadelní osvětlovač
Máj - recitace
Každý něco pro vlast - mlynářský učedník
Barokní divadelní hry - Drfous
Úderem půlnoci - učeň a asistence režie


DISK - DIVADLO DIVADELNÍ FAKULTY AMU 1960 - 1961

Smrt na prodej - provazník Rach
Máma a my dva - Vadim Nikolajevič
Komedie o strašidle - Šušňus
Poprask na laguně - patron Toni
Labyrint srdce - Štěpán Probošt
Reportáž psaná na oprátce - ospalý gestapák
Lidé jako ty - účetní zvaný Cifra


SEMAFOR 1961 - 1962

Taková ztráta krve - redaktor
Zuzana je zase sama doma - pan Pokorný


SLOVÁCKÉ DIVADLO 1962 - 1963

Noc plná kotrmelců - ? /obchodník s atomovou bombou/
Lucerna - Zajíček
Robinson - ? /kapitán/
Les - Arkadij Šťastlivec
Král Lear - šašek
Pozor Jaguár - Dave Ricks
Pošťácká pohádka
Slaměný klobouk -Felix, sluha
Don Juan - pan Nedělka, obchodník


DIVADLO JAROSLAVA PRŮCHY KLADNO 1963 - 1964
Vidět Neapol a zemřít - podomek
Macbeth - vrah
Zrození dámy - ten od vedle
Případ herečky Madenové - Karel Švarc
Konec knihy VI. - Gnafeus, literát
Osvobozená revue - role Jana Wericha
Řádná holka od vody - Ottavio, markýz ze Zeleného břehu
Hamlet - Osric, dvorský švihák
Kariéra v Chicagu - Signor Rifiuto
Tartuffe - Tartuffe, pokrytec
Dějiny kabaretu - sedm postav
Strakonický dudák - pantaleon Vocílka

1965 - 1966
Král Lear - šašek
Veselé paničky windsorské - David Veleba
Cyrano z Bergeracu - Ragueneau
Zkrocení zlé ženy - Hortensio
Vzpoura na lodi primátor Ditrich - Roman Hořánek
Kubula a kuba kubikula - Burdyburděra

1966 - 1967
Talenty a ctitelé - Martyn Prokofjič
Nozorožec - Logik
Víno, ženy a ... - konferenciér
Caesar - Titus Papulus (Werichova role)
Lidice žijí - protektorátní prezident dr. Hácha

DIVADLO JIŘÍHO WOLKERA 1967 - 1968

Ženichové
Tři tlouštíci - šéfkuchař
Strakonický dudák -
Švec na střeše - Plejtvák
O měsíčníku, slunečníku a větrníku - jednoho ze třech???
Don Quijot - Sancho Panza, panoš
To snad není k vydržení - malíř Bart Shuts

1968 - 1969

Kocour v botách - titulní role
Kat a blázen - ???

1969 - 1970
Paní ministrová - dr. Juan Bonton
Léto - Amrhel, Kocoviz
Kašpárkovy vánoce - král Kašpar
Tři veteráni - král Pikola

1970 - 1971
Deník Anny Frankové - Van Daan
Stín - ministr financí
Měšťák šlechticem - učitel filosofie
Pasáček vepřů - hofmistr

1971 - 1972
Ženitba - Podkolesin, dvorní rada
Kurando a Špádolíno - Špádolíno
Romeo a Julie - ???
Pohádka při měsíčku - vezír Osman

1972 - 1973

Kutnohorští havíři - písař Rekordat


SVOBODNÉ POVOLÁNÍ
1976
Dírkou v oponě - profesor herectví
Jak Ivan s Kuzmou o Zinočku bojovali - učeň kouzelníka
Popelka - ???
Zlaté střevíčky - ???
Sedm havranů - ???


DIVADLO JAROSLAVA PRŮCHY - KLADNO 1981 - 1982

Paragrafy na střeše - La Rosiere
Drak - Drak
1982 - 1983
Ženitba - Podkolesin
Divadlo Svět - šéf
1983 - 1984
Sůl nad zlato -
Generální zázrak - Persona
Autobus - Rozumný


MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ 1984 - 1985

Opera Mafioso - Don Carpanorosso, šéf Mafie

1985 - 1986
Svatá Jana - Petr Cauchon, biskup z Beauvais
Přelet nad kukaččím hnízdem - Martini

HOSTOVÁNÍ V NÁRODNÍM DIVADLE
Život Galileiho - Dóže - pan Gaffone, rektor univerzity

1986 - 1987
Klapzubova jedenáctka - starosta Kuželka
Líbej mne Alfréde - Lamantille

1987 - 1988
Marketa Lazarová - hejtman Pivo

1989 - 1990
Černí baroni - Generál Žabka, poslanec

1990 - 1991
Tři mušketýři - Richelieu, kardinál
Utřinos - policejní komisař
Komedie plná omylů - Angelo, zlatník

Od počátku 60. let se často uplatňoval před kamerou, převážně v postavičkách nečestných a úlisných mužů, podvodníčků, šejdířů a hochštaplerů v kriminálních filmech a komediích. V Lipského parodii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ vytvořil dokonce klíčovou postavu dr. Jamese Portera. Často hrál číšníky, vrchní a recepční, nacisty, příslušníky policie a bezpečnosti, úředníky i muže s vysokoškolskými tituly. Podobně se uplatnil v desítkách TV inscenací, filmů, pohádek nebo v seriálech, např. Pan Tau (1969–74), Nejmladší z rodu Hamrů (1974), Matka (1974), Muž na radnici (1976), Zákony pohybu (1978), Stříbrná pila (1978), Inženýrská odysea (1979), Okres na severu (1981), Dynastie Nováků (1982), Létající Čestmír (1983), Slavné historky zbojnické (1985), Černá země (1985), Gottwald (1986), Malý pitaval z velkého města (1986), Chlapci a chlapi (1988), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Nováci (1995), Draculův švagr (1996), Ďábel v Praze (1996). Jako jeden z partnerů komika Felixe Holzmanna vystupoval v zábavních TV programech i v zájezdových pořadech. V posledních letech se zaměřil na tvorbu amatérských dokumentů, v nichž zachycoval českou krajinu (např. Po řece Vltavě, 2002). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2002).
-fik-, Filmový přehled 2011/2