Francouzský herec a představitel desítek hlavních rolí v umělecky hodnotných francouzských filmech 30. a 40. let Pierre Blanchar se narodil jako Gustave Pierre Blanchard v přístavním městě Skikda v Alžírsku (tehdy to ale byla francouzská kolonie a město neslo název Philippeville). Vyrůstání na břehu moře v Pierrovi podnítilo dětskou touhu stát se námořníkem, později vystudoval námořní školu a věnoval se hydrografii. Pak ale přišla první světová válka a byl povolán do pozemní armády. Bojoval v Evropě (mimo jiné v bitvě u Verdunu), utrpěl několik zranění a zdravotní komplikace jej donutily vzdát se snu o dráze námořníka. Po první světové válce obrátil svůj zájem k herectví a začal studovat na pařížské konzervatoři.
Na prkna, která znamenají svět, vstoupil Pierre Blanchar v roce 1919, z jeho následné práce pro divadlo stojí za zmínku účinkování na jevišti Théâtre des Arts v průběhu dvacátých let. Tady se také seznámil se slavným dramatikem a režisérem Marcelem Pagnolem, s nímž navázal celoživotní přátelství. Byl to ostatně také Blanchar, který Pagnola inspiroval k napsání slavné hry Marius odehrávající se v prostředí Marseille. Pierre Blanchar tady měl pochopitelně hrát i hlavní roli, ale mezitím se upsal jinému divadlu a jeho úlohu převzal Pierre Fresnay. Ten také později hrál i v Pagnolových filmech založených na jeho divadelních hrách a Blancharovi obdivovatelé tehdy tesknili, že Fresnay sklízel úspěchy, které mohly připadnout Pierru Blancharovi. Ten nicméně zaznamenal ohlas alespoň díky hlavní roli v Pagnolově divadelní hře Jazz (taktéž v divadle Théâtre des Arts, 1926).
Souběžně s divadlem začal Blanchar pracovat i pro film a poprvé hrál ve snímku PAPA BON COEUR (1919), v průběhu následujících následujících let spadajících do němé éry se objevil v dalších deseti filmech. Z nich si pozornost zaslouží adaptace oblíbené předlohy KAPITÁN FRACASSE (Le capitaine Fracasse, 1929), v níž hrál hlavní roli. Vícekrát spolupracoval s režiséry André Hugonem nebo Raymondem Bernardem, který jej pak uvedl i do zvukové éry.
Příchod zvukového filmu zastihl Pierra Blanchara na prahu čtyřicítky, přesto právě v následujících letech dospěl k vrcholu své filmové kariéry, vesměs v hlavních rolích odehrál řadu postav tragických romantických hrdinů, kteří se na stříbrném plátně stali jeho doménou. Ve srovnání s jinými herci té doby není Blancharova filmografie nijak bohatá, přesto ve 30. a 40. letech patřil k největším mužským idolům francouzského filmu. Prvním zvukovým filmem, kde hrál, byla adaptace Dorgelesova románu DŘEVĚNÉ KŘÍŽE (Les croix de bois, 1931). Z dalších rolí stojí za zmínku hlavní úloha ve sci-fi dramatu ZLATO (L'or, 1934), který vznikl ve francouzské a německé verzi (Blancharovou hereckou partnerkou zde byla německá herečka Brigitte Helm).
Mezinárodního věhlasu dosáhl Pierre Blanchar postavou Raskolnikova v adaptaci Dostojevského románu ZLOČIN A TREST (Le crime et châtiment, 1935). Za tuto roli získal Volpiho pohár pro nejlepšího herce na mezinárodním festivalu v Benátkách. Velké role mu pak přinesla i další filmová zpracování ruské literární klasiky jako PIKOVÁ DÁMA (Le dame pique, 1937) nebo HRÁČ (Le joeur, 1938), v těchto letech byl ostatně nejvíce vytížen prací před kamerou a například v roce 1937 natočil osm filmů. Také další práce Pierre Blanchara pro film měla základ v participaci (znovu v hlavních rolích) na adaptacích osvědčených literárních nebo divadelních předloh, které měly ve své době úspěch, dnes se však jeví již jako zastaralé – například filmy MUŽ ODNIKUD (L'homme du nulle part, 1937) nebo JEJÍ PRVNÍ PLES (Un carnet de bal, 1937). V roce 1938 byl Pierre Blanchar pozván i do Hollywoodu a s americkou hvězdou Ruth Chatterton vytvořil ústřední pár císaře Napoleona a jeho manželky Josefíny v historickém snímku KRÁLOVSKÝ ROZVOD (Royal Divorce, 1938).
V době okupace byl Pierre Blanchar německými filmovými společnostmi vyzván i k režii. Také jako režisér sáhl Blanchar po dílech osvědčených autorů světové literární klasiky (H. De Balzac, I. S. Turgeněv), jeho vlastní filmy TAJNOSTI (Secrets, 1943) a JEDINÁ LÁSKA (Un seul amour, 1943) však neměly nijak velký úspěch (v obou titulech také znovu hrál hlavní role). Naopak velkým úspěchem byl historický film PONTCARRAL, PLUKOVNÍK CÍSAŘSTVÍ (Pontcarral, colonel d'empire, 1943) režiséra Jeana Delannoye. I v nejtěžších válečných dobách vznikaly ve Francii desítky filmů ročně a PONTCARRAL, PLUKOVNÍK CÍSAŘSTVÍ patřil k největším komerčním triumfům roku 1943. Režisér Jean Delannoy pak Blanchara obsadil do hlavní role filmového přepisu slavného románu HRBÁČ (Le bossu, 1944).
Po válce pak Pierre Blanchar zabodoval v dramatu PASTORÁLNÍ SYMFONIE (La symphonie pastorale, 1946) oceněném ve dvou kategoriích na festivalu v Cannes (tady po jeho boku stála slavná Michele Morgan). Poslední velkou příležitost v podobě hlavní role dostal v průměrné romantické veselohře MŮJ PŘÍTEL SAINFOIN (Mon ami Sainfoin, 1950), v následujících letech se věnoval výhradně divadlu, s vyšší frekvencí vystupoval na jevištích Odéon-Théâtre de France nebo Théâtre Antoine. K jeho největším úspěchům patřila vystoupení v dílech slavných klasiků, s oblibou ale přijímal i úkoly předkládané moderními autory (B. Brecht, M. Achard). K filmu se vrátil po téměř desetileté přestávce – tentokrát již ale v menších rolích – v titulech KÁŤA (Katia, 1959) a RVAČKA MEZI ŽENAMI (Du rififi chez les femmes, 1959). Definitivně naposledy vystoupil před kamerou ve vedlejší roli markýze de Villemaur v kriminální frašce ČERNÝ MONOKL (Le monocle noir, 1961).
V době své největší slávy měl Pierre Blanchar tisíce ctitelek po celé Francii, v soukromí nicméně vedl tichý a spořádaný život. Oženil se v roce 1918 s herečkou Marthe Vinot (1894-1974), s níž strávil celý další život. Měli spolu dvě dcery, mladší z nich – Dominique Blanchar (*1927) – se vydala v otcových stopách a stala se též herečkou. Pierre Blanchar zemřel 21. listopadu 1963 v Suresnes nedaleko Paříže následkem závažného nádorového onemocnění. Dnes je sice opomíjen, ale odborníci dosud zdůrazňují, že byl jedním z největších herců meziválečného období, který jen výjimečně svou prací ve filmu i divadle klesl do průměrné produkce.
Autor: argenson .
