Leoš Suchařípa

Český herec Leoš Suchařípa se narodil ve Varnsdorfu 15. února roku 1932. Jeho otec Pavel Suchařípa byl obchodním cestujícím s nádobím zn. Norma. Dětství malého Leoše bylo poznamenáno nástupem okupace. Pocházel z tzv. smíšeného manželství, což si naplno uvědomil ve škole, kdy jeho sestře bylo kvůli židovskému původu ošklivě nadáváno. Sílu si rodina dodávala při společném čtení díla FREGATA od Gončarovova. Přesto se neštěstí rodině Suchařípových nevyhnulo. Leošova tatínka kdosi udal za to, že nenosí židovskou hvězdu. Pavel Suchařípa byl zatčen gestapem a odvezen do Mauthausenu. Zde v dubnu roku 1945 zemřel.

Zřejmě i v naději v lepší budoucnost a pod vlivem smutných válečných událostí vstoupil mladý Leoš Suchařípa do komunistické strany. Choval v sobě velkou touhu býti hercem, ale zpočátku si tak úplně nevěřil. Podařilo se mu i přesto dostat se na DAMU a poté mu bylo nabídnuto pokračovat ve studiu na Vysoké škole divadelní v Moskvě, kde studoval v letech 1952 – 1957. Ruský jazyk se zde naučil tak dokonale, že byl mnohými domorodci sám považován za rodilého Rusa. V této zemi se také Leoš Suchařípa poprvé oženil s tanečnicí z divadla. Z manželství vzešel syn Pavel. Jeho manželka s ním sice přišla po několika letech do Prahy, ale manželství záhy zkrachovalo. Podruhé se později oženil se stážistkou z Divadelních novin, kam po svém návratu do vlasti nastoupil a kde se postupně vypracoval až na pozici šéfredaktora. Z druhého manželství pochází syn David Suchařípa (např. ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ, role dr. Marek Kroupa).

V 60. letech působil Leoš Suchařípa jako divadelní kritik a teoretik. V polovině 60. let se stal dramaturgem Činoherního klubu a zde se také poprvé sám začal objevovat na jevišti, i když s určitým zdráháním. Režisér Jan Kačer ho obsadil do REVIZORA. Stále více tíhl ke své lásce z Ruska, dílu A. P. Čechova. V roce 1969 učinil svůj první překlad tohoto dramatika do češtiny a jednalo se o stěžejní dílo Čechovovo VIŠŇOVÝ SAD. Poté Leoš Suchařípa přeložil i další jeho hry, na počátku 70. let to byl např. STRÝČEK VÁŇA či RACEK. Nelze však zapomenout ani na další Suchařípovy překlady Gogola či Gorkého.

Léta sedmdesátá nezačala pro Leoše Suchařípu příznivě. Bylo mu znemožněno působit nadále v pozici dramaturga. V Praze už nemůže pracovat. Odchází tedy do Ústí nad Labem, kde nachází práci v Činoherním studiu, jako dramaturg pracovat již nesmí, proto nastupuje jako herec. Na této scéně ztvárnil vynikajícím způsobem např. roli markýze ve hře JAKUB FATALISTA. V Ústí nad Labem působil Leoš Suchařípa 15 let. V Praze zůstala jeho žena a dvě malé děti. Ani ona nesměla pracovat ve svém oboru, proto pod cizím jménem dělala alespoň korektury. Po celou dobu přijížděl Leoš Suchařípa ke své rodině na víkendy, což bylo velmi vysilující pro jeho zdraví.

Do Prahy se směl vrátit na konci 80. let. Režisér Ivan Rajmont ho lákal do Divadla Na zábradlí jako dramaturga, on však dal přednost Realistickému divadlu, kde působil do počátku 90. let. V brokátovém kostýmu Ještěra se na této scéně objevil v inscenaci Tobiášova VOJCEVA, kterou zde jako svoji profesionální prvotinu režíroval Petr Lébl. S ním L. Suchařípa spolupracoval v průběhu 90. let. Mezitím na pozvání režiséra Jana Grossmana přece jen nakonec odešel do Divadla Na zábradlí. Jan Grossman však krátce nato zemřel a záštitu nad divadlem převzal Petr Lébl, který na radu Leoše Suchařípy zrežíroval Čechovova RACKA. V roce 1999 Petr Lébl tragicky zemřel. Za sedm let spolupráce vznikla tvz. Čechovská trilogie (RACEK, STRÝČEK VÁŃA, IVANOV), kde Leoš Suchařípa figuroval jako dramaturg i jako herec. Po Léblově smrti ve své divadelní práci Leoš Suchařípa pokračuje, překládá. Se svým synem se objevuje ve hře ČEKÁNÍ NA GODOTA. Intenzivní pracovní nasazení herce, jenž neuměl odpočívat, vyvrcholilo zkolabováním při představení Strýčka Váni v lednu 2005. Nevzdává se a vrací se po pauze zpět na jeviště. Jeho plodný život se uzavírá 14. června téhož roku. Po operaci cév Leoš Suchařípa navždy odchází do hereckého nebe.

Ačkoliv doménou Leoše Suchařípy bylo převážně divadlo, diváci jej spíše znají z rolí filmových. Objevil se např. v titulech SKŘIVÁNCI NA NÍTI, ENE BENE nebo VRACENKY, avšak dominantní nade všemi bude zcela jistě role již zestárlého lovce žen z filmu Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE.

Toto vyprávění o muži s nezaměnitelným hlasem však zakončeme legendární větou, jíž pronesl jako profesor Solferin ve filmu JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE. Zde na poznámku kolegy Sejkory (Jan Přeučil) o tom, že mladý medik Štěpán Šafránek (Pavel Kříž) cosi přeřízl při praktických cvičeních, profesor s nadhledem odvětí: „Ale Sejkoro, to se mu v životě stane ještě mockrát!“

Zdroje čerpání:
- článek o Leoši Suchařípovi, otištěný v časopise Reflex č. 26/2005
- článek „Leoš Suchařípa – Mezi Čechovem a Faunem", Týdeník Televize 6/2009

Autor: Hortensie

NEKROLOG

V posledních letech působil v pražském Divadle Na zábradlí. Vynikal především v Čechovových inscenacích Petra Lébla, hrál ve Strýčku Váňovi, v Ivanovovi i v Rackovi. Jan Grossmann ho na začátku 90. let obsadil do Dona Juana, naposled se objevil po boku Zdeny Hadrbolcové ve Frielově hře Afterplay.
Suchařípa ovšem nebyl jen vynikající herec a neobjevoval se jen na scéně, ale především byl teatrologem, ze éry Petra Lébla se podílel na dramaturgii, a překladatelem. Specializoval se na ruské dramatiky, přeložil všechny Čechovovy hry, první byl na konci 60. let Višňový sad. Brilantní jsou i jeho překlady Gogola, Gorkého, Ostrovského, Volodina a dalších ruských dramatiků.
Varnsdorfský rodák původně nebyl hercem, vystudoval divadelní vědu na DAMU a pokračoval ve studiích v Moskvě. Po návratu působil jako redaktor časopisu Divadlo a Divadelních novin. V polovině 60. let se stal dramaturgem Činoherního klubu.
Po vstupu sovětských vojsk patřil k lidem, kteří museli své místo opustit, a tehdy se dostal k herectví. Nesměl totiž působil jako dramaturg. a tak využil nabídku Ivana Rajmonta, aby hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde ztvárnil poprvé větší role. Do té doby se objevoval jen v textappealovém Nedivadle Ivana Vyskočila.
O návratu do Prahy působil v 80. letech v Realistickém divadle na Smíchově(dnešní Švandovo divadlo). Objevil se v inscenacích Res publica i v Taboriho Mein Kampfu.
Zdravotní problémy se u něj objevily v lednu, kdy byl převezen na IKEM.

Divadelní teoretik , překladatel z ruštiny, dramaturg a herec.
Na konci šedesátých let byl dramaturgem Činoherního klubu, kde hrál i menší role. Vystupoval i s dr. Ivanem Vyskočilem v Redutě a v pořadech dvojice Vodňanský - Skoumal. Později působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V devadesátých letech je členem souboru Divadla Na zábradlí, pro které i překládá. Od šedesátých let se nepravidelně objevuje v menších rolích: Návrat ztraceného syna (1966), PĚT HOLEK NA KRKU (1967), PAST NA KACHNU (1978), JÁRA CIMRMAN, LEŽÍCÍ, SPÍCÍ (1983), VRACENKY (1990) a UŽ (1996). Titulní roli mu svěřila Věra Chytilová v komedii FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1984).

Autor/Zdroj: /Sber